VIOLONCELLISTKY POJÍ CHUŤ HRÁT NAPŘÍČ ŽÁNRY

Byly doby, kdy si violoncello dokázal posluchač představit pouze v oblasti tzv. vážné hudby. Dnes je tomu už dávno jinak a díky kapelám jako Apocalyptica si tento strunný nástroj oblíbili dokonce i ortodoxní metalisté.

V případě skupiny Tara Fuki je tomu ovšem jinak. Dvě pohledné dámy se prostřednictvím svých violoncell proplétají snad všemi existujícími žánry, k tónům svých strun přidávají zpěv v češtině, polštině (verše válečného básníka Krzysztofa Baczyńského i vlastní texty) či francouzštině a vytvářejí tak svébytný poetický styl, inspirovaný poetikou snů a podvědomí. „To, co se v nás odehrává v noci, je úplně jiné a mnohdy i pravdivější než to, co vnímáme ve dne.“

Dorota Barová, rozená Blahutová a Andrea Konstankiewicz-Nazir pocházejí ze slezsko-polského pomezí, navštěvovaly sice obě konzervatoř v Ostravě, ale tam se ještě minuly. Potkaly se teprve v roce 2000 na Filozofické fakultě v Brně při studiu hudební vědy. Spojila je oboustranná chuť do akustického hraní a velmi netradiční seskupení bylo na světě. Dnes má tato dvojice na kontě již řadu alb: premiérové Piosenki do snu vyšly v roce 2001 a Tara Fuki za ně obdržely hned dvě ceny Akademie populární hudby: jako objev roku a v kategorii „alternativní hudba.“ Následovala Kapka (2003), Auris (2007) – opět oceněné, tentokrát v kategorii „world music“, Sens (2010) a dosud poslední Winna (2014).

Co se týče koncertů, procestoval soubor nejen téměř celou Evropu, ale podíval se i do Ameriky. Aktivita příliš neustala ani poté, co se Andrea provdala do Francie. Letos na jaře se například skupina představila v Mexiku, kde vystoupila na Eurojazz festivalu a několika dalších klubových koncertech. „Fanoušci nám tu jako mexickou specialitu připravili hodinku slávy, kdy jsme se s každým zvlášť musely vyfotit a podepsat se na program. To byla vskutku nekonečná fronta,“ vzpomíná Andrea.

Působení v Tara Fuki ale není ani pro jednu z umělkyň jedinou hudební aktivitou. Zvláště Dorota Barová dodnes figuruje v celé řadě dalších kapel: především je to jazzové Vertigo, další dueta DoMa Ensemble (se saxofonistou Marcelem Bártou) či Kuzmich Orchestra (s kytaristou Josefem Ostřanským) a v poslední době nejen nový projekt Tugriki, v němž se sešla s členy slovenské kultovní sestavy Korben Dallas, ale také zcela odlišně pojaté trio Tellemarkk se saxofonistou Pavlem Hrubým a multi-instrumentalistou Tomášem Reindlem. Dříve hrávala také v souborech Lippany, Asyl Akt a Chorchestr. Za hudbu k divadelnímu představení Dům Hluchého (společně se Zdeňkem Klukou) byla v sezóně 2003 oceněna třetí Cenou Thálie. Andrea Konstankiewicz bývala členkou velice ceněného mezinárodního sdružení Rale a také bigbítové skupiny Boo tvořené mimo jiné bývalými členy kapel Dunaj a Z kopce. To vše prokládala navíc hraním s francouzským hudebně tanečním souborem Kubilai Khan Investigations.

Hudba Tara Fuki je sice neobvyklá, ale na druhé straně určitě přístupná každému posluchači, který není zatížen předsudky a má „uši otevřené“. A co že znamená surreálně zvláštní a japonsky znějící název? Vysvětlení je jednoduché: v řeči Tara Fuki to znamená Tara Fuki…

Vystoupení souboru můžete navštívit ve středu 19. září od 19.30 hodin ve velkém sále Městského kulturního střediska.

Václav Seyfert

Foto: Jan Tichý