Dlouhodobý seriál o čestných občanech města Tišnova – díl 28. 12: UMĚLEC I ODBOJÁŘ JAROSLAV KVAPIL

V srpnu roku 1917 se stal čestným občanem Tišnova Alois Jirásek za manifest spisovatelů adresovaný českým poslancům tehdejšího rakouského parlamentu. Jirásek byl ovšem jen tím nejznámějším z více než dvou set podepsaných signatářů tohoto dokumentu, s jehož zněním jsme vás podrobně seznámili před dvěma roky v páté části našeho seriálu; jeho autorem byl jiný český umělec – Jaroslav Kvapil. I on se nakonec nejvyššího ocenění našeho města dočkal, ovšem stalo se tak teprve o více než 28 let později, 21. prosince 1945, a to podle oficiální formulace „za celoživotní dílo.“ Lze důvodně předpokládat, že tím bylo myšleno nejen jeho úctyhodné dílo umělecké, ale také „dílo občanské“, neboť Kvapil aktivně působil do té doby ve dvou a nakonec dokonce ve třech českých odbojích dvacátého století. A na rozdíl od Jiráska měl s Tišnovem i výraznou osobní zkušenost, která souvisela právě s jeho celoživotním neúnavným bojem proti jakékoliv formě nezřízené moci.

Proti Rakousku, fašistům i komunistům

Jaroslav Kvapil má jedno společné i s Ladislavem Suchomelem, o němž jsme psali v minulém čísle. Každému z nich byl totiž věnován jeden díl televizního dokumentárního cyklu Neznámí hrdinové. V části nazvané „Ve třech odbojích – Jaroslav Kvapil“ je zmiňován nejprve ten protirakouský z doby první světové války, nejvýrazněji vyjádřený právě autorstvím Manifestu českých spisovatelů. Nebyl to však v tomto směru zdaleka jediný Kvapilův počin, on totiž „bojoval“ i na svém domácím, uměleckém poli v Národním divadle, kde v té době působil jako šéf činohry. V roce 1916 zde inscenoval během pouhých 38 dnů cyklus patnácti Shakespearových her, oficiálně věnovaný 300. výročí autorova narození, ale v podtextu naznačující, že český národ je dostatečně sebevědomý, aby mohl vystupovat – a to nejen na kulturním poli – sám za sebe. Ještě výraznější počin inicioval v posledním válečném roce 1918, kdy pod hlavičkou oslav 50 let od položení základního kamene Národního divadla realizovala „Zlatá kaplička“ mezi květnem a zářím 45 her a 22 oper od 38 výhradně českých autorů. Kvapil se snažil dát oslavám velkorysý celonárodní ráz, v čele mimodivadelního přípravného výboru například stála vůdčí osobnost domácí politické scény Karel Kramář. Jaroslav Kvapil byl ovšem také významným členem Maffie, hlavního orgánu českého domácího odboje. Poté, co Edvard Beneš zůstal v zahraničí a postupně byli zatčeni Karel Kramář, Josef Scheiner a Alois Rašín, stál právě Kvapil společně s Přemyslem Šámalem v čele tohoto seskupení a při svých uměleckých cestách po Evropě zprostředkovával, podobně jako například Emma Destinová, důležitý kontakt s představiteli našeho odboje v zahraničí. Po ustavení Československé republiky byl právě Jaroslav Kvapil tím, kdo byl pověřen přivítat v Paříži Tomáše Garrigua Masaryka po jeho návratu z Ameriky.

Koncem třicátých let neváhal Kvapil vyrazit do boje proti novému zlu: spolupracoval s odbojovou skupinou Lípa, psal letáky a satiry na nacistické pohlaváry a byl v tom tak neúnavný, že už v závěru roku 1939 byl nucen se skrývat, protože se ocitl v hledáčku nepřítele. Neblaze proslulý ministr Emanuel Moravec dokonce osobně zakázal vydávat jeho knihy. Jednou z lokalit, kam rodina Kvapila pro jistotu „odklidila“, byl právě Tišnov, kde se opakovaně objevoval i coby fiktivní pacient Kuthanova sanatoria. Spřátelil se zde zejména s Bohušem Sedlákem, o čemž jsme v našem seriálu již rovněž psali. Kromě Tišnova se Kvapil skrýval také v Hranicích či Poděbradech, kde byl ovšem 26. června 1944 přece jen zatčen a převezen na Pankrác. Z vazby se dostal na svobodu až po květnovém povstání 1945.

Komunisté se po válce sice snažili získat Jaroslava Kvapila na svou stranu, v lednu 1946 mu byl dokonce udělen titul národního umělce a byl jmenován čestným doktorem filozofie Karlovy univerzity, ale měli to marné. Když v únoru 1948 vydali v časopise Tvorba výzvu nazvanou „Kupředu, zpátky ni krok,“ podepsala se pod ni postupně velká část české kulturní fronty, dokonce včetně osob později řazených spíše mezi oběti režimu (například další divadelník Jiří Frejka), ovšem Kvapil nikoliv. Ten naopak jako jediný z divadelních umělců signoval prohlášení zcela opačné, totiž výzvu k zachování demokracie. Pikantní situace nastala, když byli s nabídkou zapojit se do národní fronty osloveni dokonce zednáři, k nimž Kvapil rovněž patřil (v období 1924-25 byl dokonce velmistrem Národní veliké lóže československé). Tuto kuriózní nabídku při zednářském zasedání odmítl slovy: „Celý život jsem bojoval za to, abych byl svobodným zednářem a teď nechci být zednářem s prezervativem.“

Jak šel život

Jaroslav Kvapil se narodil 25. září 1868 na tzv. Starém zámku v Chudenicích u Klatov. Jeho otec Hynek, místní lékař, byl znám jako velký vlastenec a lidumil. Gymnázium navštěvoval mladý Jaroslav postupně v Klatovech a Plzni, také při studiu na vysoké škole nezůstalo jen u jediné fakulty. V osmnácti začal nejprve v Praze studovat lékařství, odtud ale přešel na filozofickou fakultu a nakonec ještě na práva, kde ale vydržel pouze jeden rok. Od navštěvování přednášek jej stále více odrazoval jeho sílící zájem o uměleckou tvorbu, především skládání básní. Jeho verše byly publikovány ve Světozoru a v roce 1889 mu vyšla první sbírka Padající hvězdy, po níž následovaly postupně Reliqiue, Růžový keř, Básníkův deník a řada dalších. Intenzivně se věnoval i novinařině, stal se redaktorem Hlasu národa, České stráže a Národních listů, redigoval Zlatou Prahu a Světovou knihovnu.

V roce 1890 se seznámil s herečkou Hanou Kubešovou, která byla o osm let starší než on. Vztah skončil sňatkem a milovaná manželka navíc Kvapila přivábila k divadlu. V roce 1898 založil s přáteli výstavní divadlo Urania, v němž i poprvé anonymně režíroval. Populární diva Hana Kvapilová ovšem již roku 1907 náhle zemřela na následky cukrovky a Kvapil tři roky poté spojil svůj život s další herečkou, tentokrát pro změnu o 16 let mladší Zdenkou Čížkovou-Rýdlovou, která bývala Haninou někdejší žačkou. V roce 1911 se jim narodila dcera Eva, později provdaná Pittrová. Kvapil byl v té době již velkou osobností českého divadla, v roce 1900 se stal dramaturgem nově vzniklé Společnosti Národního divadla a ve vedení samotného divadla působil nejprve jako literární poradce, poté jako vrchní režisér a v létech 1911-18 jako již zmiňovaný šéf činohry. V roce 1918 jej potřeby nově vzniklého státu na nějakou dobu odvály od divadla k politice: působil jako sekční šéf ministerstva školství a národní osvěty. Vydržel tu ale pouze tři roky a vrátil se zpět k divadlu, tentokrát v pozici ředitele Divadla na Vinohradech. V létech 1912 a 1920 navíc připravoval hromadné scény pro sokolské slety.

V roce 1928 se výrazně zhoršily Kvapilovy dlouhodobé problémy s očima, které plynuly z dávné choroby rohovky prodělané v dětství; jeho vnuk Prokop Pitter vzpomínal, že „dědeček byl v pozdějším věku v podstatě téměř slepý.” Soustavnou práci v divadle musel tedy ze zdravotních důvodů opustit a pouze se občasně vracel k příležitostným pohostinským režiím. Za základ Kvapilova režijního stylu označovala odborná kritika impresionistickou náladovost a barevnost, psala o tvorbě citových nálad, o navozování sugestivní atmosféry opojení, roztoužení nebo zasnění. K tomu účelu Kvapil využíval inovativně také světlo. V jeho inscenacích mělo funkci náladovou, ne dramatickou. Pracoval s barevným světlem, zavedl nové přenosné reflektory, používal i projekci na zadní horizont.

Od Rusalky až po film

Z prací, v nichž se Jaroslav Kvapil etabloval jako autor, je dodnes jednoznačně nejproslulejší jeho libreto ke Dvořákově opeře Rusalka. Slavný hudební skladatel prý je původně přijal jen proto, že mu jiný námět právě vypadl, ale úspěchem premiéry, která se konala 31. 3. 1901, byl tak nadšen, že hned druhý den brzy ráno Kvapila žádal o nějakou další předlohu, k čemuž ovšem už nikdy nedošlo. Kvapilovy dramatické texty měly podle teatrologů povahu spíše básnicky pojatých dialogů než děl vhodných k jevištnímu provedení. Velmi populární je dodnes Princezna Pampeliška, veršovaná divadelní pohádka z roku 1897, která se dočkala také televizních a rozhlasových úprav či autorské knižní verze. Pro svou ženu Hanu napsal Kvapil hru Oblaka (1903), podle níž o třicet let později natočil režisér Svatopluk Innemann film Skřivánčí píseň. A když už jsme u kinematografie, podobně jako jiný čestný občan Tišnova operní režisér Miloš Wasserbauer, se i Kvapil nechal zlákat k filmové režii. V roce 1915 vytvořil čtrnáctiminutovou komedii Ahasver s Růženou Naskovou a Karlem Hašlerem v hlavních rolích, sedm let poté pohádku Zlatý klíček, na jejímž scénáři se podílel i Karel Čapek a v roce 1933 byl spolurežisérem filmové úpravy Smetanovy Prodané nevěsty.

Finále

Umělcův život se uzavřel způsobem, který může působit jako promyšlené divadelní finále, ale spíše z oblasti absurdního dramatu. Jakkoliv už „na stará kolena“ nepsal verše, ještě se vzepjal k vytvoření básně, kterou dal své tehdejší sekretářce Vrané nejen opsat, ale také rozeslat asi na deset adres, vesměs významným osobám v čele s prezidentem Gottwaldem, ministrem Nejedlým a dalšími. První sloka podle vzpomínek vnuka Prokopa Pittra zněla takto: „Povstali v Čechách noví bojovníci / a všichni měli přání jediné / jak se ti dostat nejlíp pod zadnici / a vlézt ti do ní, velký Staline.“ Závěr básně byl pro změnu následující: „Generalissime, jak tě náš lid přezval / i tobě nesu, velký Cézare / já, český básník, já, Vítězslav Nezval / kus z básnického svého diaré.“ Protože poslední slovo se už dnes téměř neužívá, dodejme, že je to cizí výraz pro „průjem“. Nezval, s nímž se Kvapil vůbec neměl rád, prý jen řekl „já mu to nechám spočítat“, ale naštěstí to nestihl… Jaroslav Kvapil zemřel ve spánku 10. ledna 1950, když před ulehnutím si ještě poslechl z berlínského rozhlasu Rusalku a ráno se už neprobudil.

Ačkoliv si to nepřál, byl mu paradoxně jako vůbec prvnímu vypraven velký pohřeb z Národního divadla a teprve po smrti ženy Zdenky byly 24. června 1955 jeho ostatky přemístěny do rodinného hrobu v Chudenicích. V archivu tamního Muzea Josefa Dobrovského, které sídlí ve Starém Czerninském zámku, je uložena řada „kvapilovských“ dokumentů včetně alba, které mu v roce 1941 v upomínku na Tišnov věnovali jeho zdejší přátelé Jaroslav Lisický, Bohuš Sedlák a Vladimír Navrátil a také včetně diplomu s kresbami Josefa Zeithammela-Zahořanského, dokládajícího udělení čestného občanství města Tišnova…

Zdroje:

– Ve třech odbojích, z cyklu Neznámí hrdinové, televizní dokument, režie Martin Mahdal, Česká televize 2012

– https://cs.wikipedia.org, hesla Jaroslav Kvapil a Maffie

– Jaké to bylo jaro! Naděje května 1918, web oficiálního časopisu Akademie věd ČR „Akademický bulletin“, autor Josef Tomeš, 2008

– https://www.narodni-divadlo.cz/cs/umelec/jaroslav-kvapil-1

– Chudenice a okolí, Starý Czerninský zámek Chudenice, webové stránky

– Česká divadelní encyklopedie, heslo Jaroslav Kvapil, http://encyklopedie.idu.cz, autoři Jan Hyvnar a kolektiv

Václav Seyfert

popiska k fotce: Jaroslav Kvapil s dalším čestným občanem Tišnova Aloisem Jiráskem na známce vydané v roce 2017.