Nebojme se biokoridoru!

Jedním z častých námětů odborných i laických diskuzí v Tišnově je realizace biokoridoru mezi Klucaninou a Květnicí. Abychom správně pochopili, co takový biokoridor je, proč a nač je, musíme se rozhlédnout trochu šířeji v ekologických a environmentálních souvislostech.

Životním prostředím člověka je krajina – v osídlených územích zpravidla mozaika člověkem do různé míry ovlivněných částí a zbytků přirozené přírody. Krajina je ovšem domovem nejen lidí a jimi pěstovaných rostlin a chovaných zvířat, ale i (kdysi především) planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a jejich rozmanitých společenstev, diferencovaných podle podmínek prostředí. Podle zásad ekologické etiky je povinností lidské společnosti druhové bohatství rostlin i živočichů (biodiverzitu) zachovat. Orgány ochrany přírody na to samy o sobě nestačí. K záchraně druhové rozmanitosti může rozhodujícím způsobem přispět hlavní nástroj plánovaného a regulovaného využití krajiny – územní plán.

Bývalo zvykem, že územní plány chránily z přírodních hodnot před dalším atakem lidských aktivit pouze vyhlášená chráněná území – na katastru Tišnova to byla od roku 1950 státní přírodní rezervace (od r. 1992 přírodní památka) Květnice. Přírodní chráněná území, zahrnující ojedinělé zbytky druhově bohatých společenstev či lokality jednotlivých vzácných a ohrožených druhů, se však v kulturní krajině vyskytují jen velmi roztroušeně a nepravidelně.

To se zdálo být málo nejen ochráncům přírody, ale i osvícenému urbanistovi Ing. arch. Jiřímu Löwovi z brněnského Agroprojektu. Již koncem sedmdesátých let minulého století se rozhodl, že obdobně jak navrhuje v územním plánu sítě rozmanité technické infrastruktury, je třeba stejně systematicky navrhnout i „něco“ pro přírodu. Díky jeho iniciaci vznikl multidisciplinární, tehdy ještě československý tým urbanistů, lesníků a přírodovědců nejrůznějších specializací, který v osmdesátých letech minulého století formuloval koncepci a vzápětí i přírodovědně fundovanou metodiku územních systémů ekologické stability krajiny (ÚSES). Jedná se o více méně pravidelnou síť plošných biocenter, propojených liniovými biokoridory. Jejich plošné a délkové parametry se liší jednak podle typu přírodních společenstev, jednak podle toho, zda se jedná o ÚSES nadregionální, regionální či lokální (místní) úrovně. V souvislosti s hlavním předmětem našeho článku je důležité zmínit, že minimální šířka lokálního biokoridoru je stanovena na 15 metrů. Legislativní podpory  se koncepci této ekologické sítě dostalo až po listopadu 1989. Podařilo se ji prosadit do zákona č. 114/92 Sb., o ochraně přírody a krajiny, jako jeden ze základních nástrojů ochrany biodiverzity a vzápětí i do územního plánování. Podle vyhlášky č. 377/92 Sb. jsou místní ÚSES součástí závazných regulativů územních plánů sídelních útvarů. Kromě podpory biodiverzity je cílem ÚSES též zachování unikátních přírodních fenoménů, zajištění příznivého působení na zemědělské a lesní kultury i na urbanizovaná území.

Po tomto nezbytném nástinu historie a příčin tvorby sítě biocenter a biokoridorů můžeme sestoupit do reálu Tišnovské kotliny. Naše město má bezesporu malebnou polohu. Je obtékané téměř čistou řekou Svratkou, ze tří stran je obklopeno lesnatými vrchy. A mezi nimi se nachází velké chráněné území Květnice, zaujímající téměř 14 % tišnovského katastru. Potřebuje vůbec taková krajina jakýsi ÚSES? Potřebuje, a to nejen proto, že tak velí zákony. Krajina je sice lesnatá, ale sotva třetina zdejších porostů – včetně Květnice – má přirozenou dřevinnou skladbu, které by plně odpovídaly i další přirozené složky lesa – rostlinné i živočišné. Srovnáme-li záznamy o druhovém bohatství z první poloviny 20. století se současnými poznatky, zjistíme, že za posledních padesát let zmizelo z tišnovského katastru přes sto druhů rostlin (jen na Květnici jich chybí čtyřicet). A to se nejedná jen o byliny vždy vzácné, jako jsou koniklec velkokvětý či střevíčník pantoflíček, ale i o druhy dříve běžné – např. chrpu modrou. A s faunou to není lepší. Co naplat, že se na Svratku po staletích vrátili bobři a málem běžnou se i v tišnovských zahradách stala kudlanka nábožná, když zmizely dříve hojné koroptve, není slyšet cvrčky, vzácností je potkat obyčejného zajíce. Takovému nepříznivému stavu je třeba čelit, mimo jiné i tvorbou ÚSES.

Ve smyslu platné legislativy a metodiky jsme již r. 1996 vytvořili s Ing. Dragou Kolářovou „Generel lokálního územního systému ekologické stability města Tišnova“. Prvním krokem bylo vymezení kostry ekologické stability – všech zbytků lesů s přirozenou dřevinnou skladbou, květnatých luk a lad, dřevinných linií apod. Právě z těchto přírodě blízkých částí krajiny se vybírají součásti územního systému v co největší míře, neboť zakládat biocentra a biokoridory nové je náročné finančně a poměrně dlouho trvá, než se stanou funkčními. Místní ÚSES tišnovského katastru navázal na regionální biocentrum Květnice a regionální biokoridor kolem Svratky.  Jako lokální biocentra byly vybrány Mlýnisko a Tišnovská vodárna v nivě Svratky a Zmoly a Nad hřbitovem na Klucanině. Právě mezi posledně jmenovaným biocentrem a Květnicí byl přes pole nejkratším možným směrem jako důležitá migrační spojnice trasován lokální biokoridor, prakticky jediná chybějící součást tišnovského ÚSES, kterou je třeba nově založit.

Za těch dvaadvacet let se však pro realizaci nic neučinilo. Jako by stačilo, že povinnosti je učiněno zadost tím, když je návrh místního ÚSES zakreslován do územních plánů. Za ta dvě desetiletí se ovšem Tišnov  rozrostl (a dále rozrůstá) do nejúrodnějších půd svého katastru. Trasa biokoridoru, navržená r. 1996, je už dávno zastavěna. Roku 2015 pak Urbanistické středisko Brno zpracovalo „Plán územního systému ekologické stability Tišnov“. Tento dokument upřesňuje generel z r. 1996 především tím, že biokoridor přesunuje téměř o půl kilometru na severovýchod, podél plánované spojnice okresních silnic do Lomničky a do Železného.

Nelze nezmínit, že již r. 2014 byla na krajinářském oboru brněnské lesnické fakulty obhájena diplomová práce, jejíž náplní byl právě projekt lokálního biokoridoru Klucanina–Květnice. Olga Valouchová pod vedením docenta Petra Kupce v tomto projektu řeší trasu biokoridoru dokonce variantně, mimo jiné tak, aby probíhal především pozemky města a potřebné výkupy půd od soukromých majitelů byly co nejmenší. Tato trasa je však bohužel v rozporu s platným územním plánem. I tak může být diplomový projekt inspirací přesným plánem výsadby a návrhem následné péče. Na rozdíl od větrolamů nemohou být v biokoridorech vysazovány jakékoliv stromy, ale pouze dřeviny, které by rostly na daném stanovišti v původních lesních společenstvech. Na dnes zorněné plošině mezi Květnicí a Klucaninou by to byly druhově pestré listnaté lesy s převahou dubů. Diplomantka proto vhodně navrhla centrální pruh dubů, habru, lip, babyky, třešně ptačí, jeřábu břeku, lemovaný keři – dřínem, hlohy, planými růžemi, svídou krvavou, lískou aj. tak, aby zde byla pro  živočichy pestrá potravní nabídka i skrýše. Takový biokoridor však bude mít řadu kladných funkcí i pro zdejší obyvatele. Bude především esteticky působivou kulisou, zamezující prašnosti z polí, tlumící hluk z komunikací, umožňující potěšit se blízkým zpěvem ptactva.

A tak doufejme, že byť v poloze již dosti odsunuté od trasy původní budou konečně učiněny nejen papírové, ale i reálné kroky pro výsadbu zeleného pruhu v dnešní sídelně-polní krajině v Honech za Kukýrnou. Vždyť na zakládání chybějících biocenter a biokoridorů lze získat (pozor, zatím jen do r. 2020!) až stoprocentní dotaci z operačního programu Ministerstva životního prostředí ČR. A příkladů úspěšných realizací najdeme v obdobných podmínkách v Jihomoravském kraji také dost.

Jan Lacina

Pohled z Klucaniny do polí za novou výstavbou, kterými by měl vést biokoridor směrem na Květnici. Foto: Jan Lacina