ThDr. Jan Evangelista Bílý – kněz, spisovatel, moravský vlastenec a politik

Před sto třiceti lety, 29. března 1888, zemřel v Dolních Loučkách P. ThDr. Jan Evangelista Bílý, tamější farář a jedna z vůdčích osobností národního obrození na Moravě ve 2. polovině 19. století. Jeho kněžské i veřejné působení je silně spjato s Tišnovem a Tišnovskem. V letech 1851 až 1853 byl kaplanem v místní farnosti a následně až do roku 1872 farářem v Předklášteří. Jeho posledním působištěm se pak staly Dolní Loučky. V průběhu 20. století jeho osoba i dílo postupně upadaly v zapomenutí, dnes je však P. Jan Bílý znovu objevován, a to nejen jako národní buditel, církevní historik či moravský vlastenec, ale i jako teolog.

Jan Bílý se narodil v Dolních Kounicích v roce 1819, od svých dvanácti let ale žil a studoval v Brně, a to nejprve na gymnáziu a poté na filozofickém ústavu. Navzdory své formaci, která probíhala převážně v německých školách, v něm postupně sílilo moravské vlastenectví, a to zvláště po jeho nástupu do brněnského bohosloveckého semináře v roce 1839, kde se potkal s řadou osobností, které jej inspirovaly po celý život. Byli mezi nimi jeho učitelé František Sušil a Matouš Klácel a také spolužáci Beneš Metod Kulda, Bedřich Šmídek a Bedřich Sylva-Tarouca. Svoji spisovatelskou dráhu zahájil již během svého studia, kromě toho v semináři vyučoval český jazyk a podílel se na přípravách Slovanských akademií, které ale vzbuzovaly velkou nevoli úřadů, což vedlo v roce 1844 k jejich zákazu a obvinění účastníků z panslavismu. Za svou vlasteneckou činnost si tak Jan Bílý zasloužil hned po svém vysvěcení na kněze v roce 1843 pozornost policie a tato jej provázela až do jeho smrti.

Jako kněz nastoupil nejdříve na kaplanské místo do Židlochovic, kde byl jeho spolupracovníkem přítel ze studií B. M. Kulda. Po dvou letech přešel coby kaplan do Brna ke chrámu sv. Jakuba. Začal zde pracovat na sepsání církevních dějin, hlavním předmětem jeho celoživotního studia i spisovatelské činnosti se totiž stala církevní historie. Jeho příjmy nebyly ale nijak velké, a tak brzy kvůli velké vytíženosti a nedostatečné stravě onemocněl. Problémy se zdravím jej pak provázely až do konce života. První svazek církevních dějin s názvem „Děje swaté katolické církwe“ vydal v roce 1847, díl druhý pak o sedm let později. Kromě toho přispíval pravidelně do několika časopisů, jako byl např. kalendář Moravan nebo časopis Hlas. Po léčení se vrátil do Židlochovic, kde jej čekala opět kaplanská služba a kde zažil i revoluční rok 1848. Zúčastnil se Slovanského sjezdu v Praze a stal se jedním z prvních členů výboru Národní jednoty moravské sv. Cyrila a Metoděje, kde důsledně obhajoval propojení vlastenectví s křesťanstvím. Rozdílné názory a rivalita mezi liberálními a kněžskými členy Jednoty nakonec vedly k roztržce mezi oběma tábory a odchodu většiny kněží z jejího výboru. To přivedlo P. Bílého na myšlenku založení vlastního katolického díla po vzoru českého Dědictví sv. Jana Nepomuckého. V roce 1850 připravil provolání ke katolické veřejnosti o vzniku Dědictví sv. Cyrila a Metoděje, které podepsali další vlastenečtí kněží, vč. Františka Sušila. Dědictví se mělo stát vlastenecko-duchovním společenstvím zaměřeným především na vydávání knih z nejrůznějších oborů jako geografie, biologie, historie, ale i teologie, a tak jednak přispívat ke vzdělání obyvatel a zároveň bojovat proti novodobému pohanství. Před Vánoci 1851 se Jan Bílý přestěhoval na další kaplanské místo, tentokrát do Tišnova, kde strávil dva roky jako spolupracovník faráře Josefa Fettra, který byl rovněž přesvědčeným vlastencem. Během svého tišnovského pobytu vykonával také funkci poslance moravského zemského sněmu. V Tišnově rovněž dokončil svoji doktorskou práci na Karlo-Ferdinandově univerzitě a 12. května 1853 byl v pražském Karolinu promován doktorem teologie se specializací na církevní dějiny.  Dalším jeho působištěm se stalo Předklášteří, kde měl více volného času, a tak se mohl zaměřit na psaní. V roce 1858 připravil k vydání „Dějepis swaté katolické církwe“, který ale biskupská konzistoř v Brně zkritizovala jako „zu hoch für unser Volk“ (tj. příliš náročné pro obyčejné lidi). Kniha, která měla více než tisíc stran, ale nakonec vyšla a i přes svou odbornost a náročnost si získala oblibu i u prostých čtenářů. V roce 1860 se dostalo dr. Bílému nenadálé pocty, když byl na sjezdu katolíků z celé německé říše konaném v Praze vybrán za předsedu oddělení pro katolické jednoty slovanského jazyka.

Moravský zemský sněm jej poté zvolil za poslance vídeňské Říšské rady, nejvyššího zákonodárného sboru Rakouského císařství, což on sám na jedné straně považoval za víceméně nevítané povýšení, ale na druhé straně byl konečně zbaven finančních starostí. V Předklášteří působil až do roku 1872 a za jeho pobytu zde mj. vznikla studie „Život Pána našeho Ježíše Krista“ jako polemika s Renanovým spisem „Život Ježíšův“. Během oslav tisíciletého jubilea příchodu slovanských věrozvěstů napsal „Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Metoda“. Knihu sám přeložil do němčiny, ta se pak záhy dočkala vydání ve francouzštině a slovinštině a všude se setkala s velmi kladným ohlasem. V roce 1864 vydal známou a veřejností oblíbenou knihu „Legendy neboli čtení o milých a svatých Božích“ a ve stejném roce mu brněnský biskup udělil titul konzistorního rady. Jeho schopností využívaly také různé spolky; byl členem c. k. hospodářské společnosti v Brně, jednatelem tišnovského hospodářského spolku a předsedou čtenářského spolku tamtéž. Jeho velkou láskou byly kláštery, zajímal se o jejich historii a architekturu a následně jim věnoval četné práce a referáty v Moravanu.

Když B. M. Kulda vydal roku 1868 Bílého knížečku „Církev a společnost“, oba původci tohoto edičního počinu nebyli uvrženi do vězení zřejmě jen proto, že patřili do duchovního stavu. Spisek totiž kvůli vysoce národoveckému zaměření neprošel státní cenzurou a Bílý byl předvolán nejprve k soudu do Tišnova a potom s Kuldou do Prahy, kde se konalo přelíčení. To trvalo dva dny a oba byli 19. března 1869 shledáni nevinnými.

Po přestěhování do Dolních Louček ztratil P. Jan Bílý čas na spisovatelskou činnost. Jeho největším potěšením se stala modlitba, kněžská služba a vyučování ve škole. Stále však udržoval písemné styky s přáteli a sledoval společenské a politické změny. Když dopisoval v roce 1877 svou autobiografii, cítil se být natolik zesláblý, opuštěný a nemocný, že se utěšoval myšlenkou na smrt. Jeho zdravotní stav se postupně dále zhoršoval, až se na jaře roku 1888 při cestě do Tišnova nachladil tak nešťastně, že na třetí den po půlnoci z 28. na 29. března umírá na zápal plic. 1. dubna jej pak v Dolních Loučkách pohřbil P. Karel Dědek, děkan a drásovský farář.

Dnes má P. Jan Evangelista Bílý na místě bývalého hřbitova v Dolních Loučkách pamětní desku s křížem a jeho jméno nechybí ani na náhrobku kněžského hrobu na novém dolnoloučském hřbitově.

Prameny:

– Životní pouť Jana Evangelisty Bílého, Univerzita Palackého Olomouc 2012 (autor M. Škodová)

– Jan Evangelista Bílý, Tišnov Fotorevue č. 9, 1998 (autor K. Fic)

– ThDr. Jan Evangelista Bílý (encyklopedie.brna.cz)

– Wikipedie (cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Bílý)

Jan Kos, kronikář farnosti

Popis obrázku: ThDr. Jan Evangelista Bílý, foto: Wikipedie