Benedikt Mottl, OCist. (1707 – 1788), poslední cisterciák na tišnovské faře a nejdéle působící tišnovský farář

V letošním roce uplynulo 310 let od narození Benedikta Mottla, posledního cisterciáckého řeholníka působícího na tišnovské faře, kde strávil 44 let a stal se tak nejdéle sloužícím tišnovským farářem. Cisterciáci spravovali tišnovskou farnost od roku 1633 až do roku 1788, tedy více než 150 let. Hlavní důvody k obsazování farností řeholníky v pobělohorské době a v průběhu třicetileté války byly v podstatě dva. Jednak to byl značný nedostatek světských kněží a také velká chudoba klášterů, kde řeholníci nebyli často schopni se vůbec uživit. V průběhu uvedených 150 let se v Tišnově vystřídala celá řada řeholních kněží z cisterciáckých klášterů na Velehradě, Oseku, Sedleci, Ždáře a především z pražské Zbraslavi, z kláštera známého jako Aula Regia.

Posledním z těchto řeholních kněží, který do Tišnova přišel na sklonku roku 1743, byl právě P. Benedikt Mottl, vzdělaný kněz a profesor morální teologie ve zbraslavském klášteře.

Narodil se 24.9.1707 v Horažďovicích rodičům Šimonu Mottlovi a manželce Juditě a byl pokřtěn o dva dny později jako Antonín Václav, jméno Benedikt bylo jméno, které dostal až při vstupu do řádu. Byl pravděpodobně nejstarším z pěti dětí a také jediný syn. V horažďovické matrice bylo nalezeno narození jeho čtyř sester, a to Barbory (1709), Mechtildy (1711), Rozálie Kláry (1713) a Kateřiny Anny (1715). Do kláštera vstoupil někdy kolem roku 1725, věčné sliby složil v roce 1728, o čtyři roky později byl vysvěcen na kněze. Krátce nato se stal profesorem morální teologie v klášterní škole. Již v roce 1734 vydal latinskou teologickou publikaci o bohoslužbě a eucharistii   „Dubia non nulla de sacrificio missae passivo sumpto..“. V roce 1739 pak pronesl v pražském dominikánském kostele sv. Jiljí českou chvalořeč na svatého Tomáše Akvinského „Svatý Tomáš Akvinacký řádu kazatelského svatého otce Dominika anjel vtělený, nad anjele vznešený“ kterou nechal následně vydat tiskem a dedikoval ji svému představenému, opatu Theodoru Schönfeldovi. Na konci roku 1743 byl řádem poslán na tišnovskou faru, kde se stal nástupcem svých spolubratří ze zbraslavského kláštera P. Alberika Rebmanna, který v Tišnově působil 5 roků a zemřel zde v květnu 1743 a P. Samuela Budeciuse, který byl v uvedeném roce tišnovským farářem pro změnu pouhých pět měsíců, než byl odvolán zpět do kláštera.

Soužití farnosti a města s klášterní vrchností bývalo často obtížné a komplikované, v polovině 18. století však dlouholeté spory vyústily v oboustranné stížnosti ke generálnímu vikáři a vizitátorovi cisterciáckých klášterů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, kterým byl v té době opat kláštera v Sedleci Jan Reichknecht. Primátor Jiljí Penninger a městská rada města Tišnova se v roce 1749 zastali P. Benedikta a důrazně odmítli jeho obvinění ze strany vrchnosti ohledně spoluúčasti na stížnostech města podaných na klášterního probošta Lucia Rutta. Do sporu s proboštem pak výrazně zasáhl olomoucký biskup kardinál Ferdinand Troyer v roce 1755, kdy provedl vizitaci farností lomnického děkanátu, kam tišnovská farnost patřila. Při návštěvě Tišnova odebral proboštu Ruttovi a klášterním kaplanům právo poskytovat svátosti (křest, sňatek) i provádět svátostné úkony (např. pohřeb) a toto právo vyhradil pouze tišnovskému faráři, do jehož farnosti Předklášteří patřilo. Spory s vrchností ale pokračovaly i o několik let později, kdy na počátku roku 1759 byla jmenována a zasedala komise pro ukončení rozepře. Ta se mimo jiné týkala zadržování nájmu z polí či desátků v obilí a píci, které farář nedostával buď vůbec nebo pozdě a také vymáhání nedoplatků ze strany vrchnosti na poddaných, kde farář žádal, aby se vymáhalo pozvolně a pouze to, co mohou poddaní při své chudobě a těžkých časech zaplatit. P. Benedikt si také stěžoval na klášterního hejtmana, že mu dlouho trvá vyřizování povolení sňatků pro legitimaci nemanželských dětí. Na tišnovské faře za dlouhá léta svého působení zažil jistě leccos, dvě data ale znamenala zásadní zlom v životě farnosti a také jejího duchovního správce. Prvním datem byl rok 1777, přesně 5. prosinec toho roku, kdy bulou papeže Pia VI. bylo založeno brněnské biskupství vyčleněním z tehdejší olomoucké diecéze. Tím se vlastně P. Benediktu Mottlovi změnila duchovní vrchnost. V této souvislosti P. Benedikt zpracoval a 14. července 1778 vydal latinsky psanou zprávu o stavu farnosti, která je dnes mimořádně cenným historickým pramenem. Obsahuje podrobný popis farnosti vč. osobních dat kněží zde působících, náboženských bratrstev, inventáře a majetku kostelů i kaplí, příjmů farnosti i dalších finančních záležitostí. Druhým přelomovým datem se stal 2. březen roku 1782, kdy císař Josef II. podepsal dekret, kterým se nařizovalo zrušení kláštera Porta coeli. Tento dekret byl vykonán již 19. března zemským komisařem baronem Ausperským. Tím se farnosti změnila i vrchnost světská. Patronátní právo kláštera k tišnovskému kostelu bylo převedeno na náboženský fond.

Jednou z prvních změn, která postihla tišnovskou farnost po zrušení kláštera, byla úprava jejích hranic, ke které došlo hned v následujícím roce. V Předklášteří a Drásově, kam patřily i Všechovice, vznikly tzv. lokálie, Rohozec, Jamné a Bukovice byly převedeny k farnosti unínské. Kromě Tišnova tak farnost tvořily vesnice Březina, Lomnička, Železné, Vohančice a Závist. Až v roce 1792 se součástí farnosti staly také Hradčany, které dříve patřily do Čebína.

V rámci administrativní reformy církevní správy byl roku 1786 vytvořen nový děkanát se sídlem v Kuřimi, kam kromě Tišnova dále patřily farnosti : Veverská Bítýška, Čebín, Deblín, Drásov, Kuřim, Lažánky, Lipůvka, Újezd, Předklášteří, Svatoslav, Německé (dnes Veverské) Knínice a Vranov.

Krátce po všech těchto změnách, 8. února 1788, tišnovský farář P. Benedikt Mottl ve věku 80 let zemřel. Před smrtí byl zaopatřen tišnovským kaplanem P. Norbertem Veselským a 9. února jej na hřbitově u tišnovského farního kostela pohřbil děkan nově zřízeného kuřimského děkanství Josef Bedřich Troppe.

Působení cisterciáckých řeholníků přivedlo v 17. a 18. století do Tišnova celou řadu mimořádně vzdělaných mužů a kněžských osobností, jako byl např. Vojtěch Gams, pozdější dlouholetý opat a obnovitel kláštera v Sedleci nebo Alberik Rebmann, autor četných latinských i českých spisů a mezi které bezesporu patřil i Benedikt Mottl, poslední cisterciák na tišnovské faře.

Jan Kos, kronikář farnosti

Zdroj: Moravský zemský archiv, foto Jan Kos

Podpis a pečeť tišnovského faráře P. Benedikta Mottla