Marná výprava za posledním šlukem

V životě jsem nebyl kuřákem, byť jsem vyrůstal v rodině, kde kouřili úplně všichni. Tatínkovi jsem chodíval pro cigarety s filtrem, obvykle to byly výrobky bulharského tabákového průmyslu Marica a BT. Jinak se ovšem u nás báňaly ty největší hrůzy: maminka byla věrná značce Lípa a naprosto speciální postavení zaujímala babička. Ta v podstatě nekouřila, ovšem někdy se stalo, že při nákupu neměli v obchodě drobné na vracení a místo toho jí dali krabičku Partyzánek. Protože jejím celoživotním krédem bylo všechno zužitkovat a nic nevyhodit, sedávala v takových případech v kuchyni na bedně se špinavým prádlem a v tomto improvizovaném kuřáckém křesle nakonec po částech celou desítku spotřebovala. Když jsem začal sledovat v televizi a místním kině své první filmy, dobře jsem si povšiml, že Belmondo má cígo zasunuté frajersky v koutku úst, Maigret bez dýmky nevyřeší jediný případ a soudruzi při svých schůzích vesměs hulí jako prasklá kamna. Chápal jsem tedy kouření od malička jako samozřejmou součást života a dodnes jsem k vyznavačům této neřesti velmi tolerantní.

Když se na cigaretových krabičkách začal objevovat nápis „Kouření škodí zdraví“, vůbec jsem této informaci nerozuměl, protože za prvé to už každý dávno věděl a za druhé mi nešlo do hlavy, proč se na výrobku spotřebiteli de facto sděluje, aby jej raději vůbec nepoužíval. Dumal jsem, jaký nápis by se asi za týmž účelem musel tisknout třeba na toaletní papír a vymýšlel si na tohle téma různá nepublikovatelná hesla. Ne tak dávno se ovšem v tomto směru ještě silně přitvrdilo a na všech baleních cigaret se začaly objevovat odpudivé obrázky, aby při každé koupi své povolené drogy musel nešťastný kuřák zhlédnout, jak dopadne on či jeho nejbližší, pokud s hulením okamžitě nepřestane. To jsem si zase kladl otázku, proč tedy nejsou také na kapotě každého automobilu povinně umístěny obrovské fotografie zkrvavených mrtvol z různých silničních havárií. Myslím si zkrátka, že pro lidstvo je daleko škodlivějších asi tak sto padesát jiných věcí, které ale nikdo nezakazuje – od násilného vstávání pomocí budíku až po existenci politických stran.

Stejně jako jsem nikdy nepropadl kouření, bylo mi vždycky cizí i oblíbené heslo postsocialistických let, že „vše vyřeší neviditelná ruka trhu“. Tenhle nesmysl jsem poprvé vzal na milost teprve nedávno, paradoxně až ve chvíli, kdy byl vlastně popřen. Když se totiž prosadil totální zákaz kouření v restauracích, bez možnosti majitele či provozovatele rozhodnout si sám, bude či nebude-li se v jeho podniku moci vegetovat se zapálenou cigaretou. V tomhle případě by mi totiž naopak připadalo velmi logické, kdyby si každý podnikatel mohl sám vyhodnotit, zda mu větší ekonomický úspěch přinese hospoda s popelníky nebo bez nich. Nepochybuji o tom, že výsledek tohoto rozhodování by u množiny všech hospodských byl nakonec zhruba „fifty fifty“, takže by neostrouhali ani kuřáci ani nekuřáci. Leč nestalo se a vešlo ve známost, že všechny restaurace v celé republice se stanou povinně nekuřáckými, neboť vstoupí v platnost zákon č. 65/2017 Sb., honosně nazývaný „o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek“.

Tohle opatření jsem si vyhodnotil jako nesmyslné dokonce do takové míry, že jsem se rozhodl ze solidarity ke kuřákům v poslední den nikotinové svobody zapálit si s nimi po obědě cigaretku na protest i na rozloučenou a současně fotograficky zdokumentovat „posledního tišnovského šluka“, neboť tahle událost by přece měla být historicky zaznamenána pro budoucí generace. Tady jsem se ale dopustil osudové chyby. Měl jsem totiž zafixováno, že kouřit se v hospodách smí až do posledního dne v měsíci a vypravil se na tradiční oběd s fotoaparátem ve středu 31. května. Teprve na místě jsem se dozvěděl, že je tak zvaný Světový den bez tabáku, takže poslední šluky proběhly už včera. Bylo to smutné zjištění.

Dodnes se těžce smiřuji s tím, že v Kronice města Tišnova nebude z tohoto dějinného okamžiku žádná fotografie a že je to jen a jen moje vina. A na uklidnění si ke svým výčitkám tiše pouštím slavnou písničku z filmu Limonádový Joe – Když v baru houstne dým…

Václav Seyfert

Foto ilustrační