Školní vzpomínky Aleše Sigmunda

V minulém čísle jsme v rámci tématu školství věnovali jeden z materiálů vzpomínkám absolventů tišnovských škol na své oblíbené učitele a profesory. Mezi oslovenými respondenty byl i hudební skladatel a kytarista Aleš Sigmund (maturitní ročník 1961), dlouholetý tišnovský občan, jehož odpověď bohužel dorazila dva dny po uzávěrce dubnového vydání. Protože jeho bohaté a milé vyprávění by bylo škoda pominout, dovolte, abychom s měsíčním zpožděním doplnili článek „Hlas lidu (svého času) studentského“ ještě o tento dodatečný příspěvek.

Na osmiletce

Moje nejstarší vzpomínky na mé učitele se kupodivu týkají dvou katechetek – učitelek náboženství, jejichž jména mi už z paměti vypadla. Tenkrát (1951–3) ještě visely ve třídách krucifixy a náboženství bylo jedním z povinných předmětů. Ta první byla moc krásná a usměvavá dívčina s kudrnatými vlasy a přiléhavými svetříky – vždycky nám přinesla do třídy spoustu hraček, dala je na stůl a my jsme se kolem ní shlukli a měli ji tedy rádi… No a to je vše, jenom takový nejstarší obraz. Ty krucifixy pak byly rychle vystřídány portréty Stalina a Gottwalda. Sovětského diktátora jsem tehdy zdařile nakreslil a paní učitelka (už nevím která) mi na to dala obrovskou jedničku tak vehementně, až ten papír roztrhla.

Ta druhá katechetka (už na nové škole) byla spíše typ strohé, zbožné jeptišky. Hubená, zasmušilá, v černém… A tu jsem hrozně trápil. Moje babička, která se nás po smrti obou našich rodičů na konci války ujala, totiž říkala, že snad ani žádný Pánbůh není, když může dopustit něco tak strašného. To jsem si nějak vzal k srdci a v náboženství jsem tak zlobil, až mě vykazovala ze třídy, nechávala po škole a snažila se mi pak nějakou vlepit. Unikal jsem jí mezi lavicemi, abych se tomu vyhnul. Jenže pak jsem jednou dostal hroznou angínu, ležel jsem v horečkách a ona katechetka, kterou jsem tak trápil, přišla za mnou domů a donesla mi malou čokoládu. Strašně jsem se zastyděl a možná jsem tenkrát trochu pochopil, co je křesťanská láska a odpuštění. Brzy nato už ji komunisti ze školy vyhnali a dali kamsi do továrny. Náboženství ve školách bohužel končilo.

Vzpomínám na paní učitelku Babákovou, která nás učila češtinu a měla náš veliký respekt – až nám někdy říkala: „Nebojte se, já vás nesním, já telecí nerada.“ Podobně o nás asi smýšlel i pan učitel Popek („Učil jsem Zulukafry a naučil, ale vás nenaučím nic.“). Také si pamatuji na pana učitele Pavlíka, měl hrozné astma a do školy chodil s četnými zastávkami nejméně hodinu. Učil nás dějepis, my jsme pozorně naslouchali a já  jsem si ho představoval jako nějakého krále, o nichž nám vyprávěl. Jednou ho nějaký rošťák ve třídě hloupě urazil poznámkou o mrzákovi a dostal od něj takový záhlavec, až jsme se třásli strachy.

Stejně tak jsme se třásli, když pan učitel Hudec lomcoval za uši s jedním venkovským klukem, až mu jedno natrhl. Za doma zapomenutý sešit! (Co by za to asi tito milí učitelé vyfasovali let v žaláři dnes?) Pan učitel Hudec ovšem patřil k našim nejoblíbenějším, hlavně když dorazil do třídy na suplování s harmonikou a celou hodinu se hrálo a zpívalo. Zpívalo se tehdá pořád a všude.

Naším největším miláčkem se ovšem od cca 5. třídy stal náš nový třídní – Miloš Pokorný (řečený Pokec). Urostlý, mladý pohledný chlapík, sportovec tělem a duší, ten nás přitahoval k atletice, házené, košíkové i turistice… Naše školní výlety na Slovensko s ním byly nezapomenutelné a dodnes na ně se spolužáky vzpomínáme. Taky biologie s paní učitelkou Mrázkovou a její pitvy z vesnic dodávaných králíků a slepic byly nezapomenutelné.

Měl jsem i hudební učitele – na housle, už nevím, jak se jmenovali, ten první byl veselý člověk, k tomu jsem chodil rád, ten další byl ovšem hrozný morous a pedant a tomu jsem chodil za školu a raději sáňkoval na dřevěném futrálu i s houslemi. Přítrž tomu učinil až pan učitel Aleš Smíšek – přítel mého otce, po němž mám i křestní jméno. Housle pak na jedenáctiletce vystřídala kytara, která se stala mou družkou na dlouhá léta.

Na jedenáctiletce

Úvodní nepřehlédnutelnou postavou byl nesporně tehdejší ředitel dr. Václav Komárek řečený „Drvko“. Toho jsme si pro jeho originalitu ihned oblíbili – a tím i biologii a jeho kouzelný kabinet. Ovšem ústřední postavou se pro nás stala naše třídní profesorka Jarmila Jurková, s níž jsme prošli až k maturitě. Stýkat se s ní i po letech na našich maturitních srazech se stalo krásnou tradicí a na našem posledním setkání k padesátému výročí maturity jsem jí složil i tuto říkanku:

Vzpomínky mám pěkné i na paní  profesorku Šanderovou, sokolské bratry Hejlovy, na pana učitele Formánka – znamenitého výtvarníka a propagátora turistiky, pana učitele Valu – jemného člověka a malíře… Inu, byly to krásné časy. Brigády na chmel, na sena, školní výlety… Plno radosti a smíchu. S tím jsme to někdy i spolu s přáteli Jenem a Jaroslavem doslova přeháněli až do úplných orgií a některé učitele jistě pěkně štvali. Určitě naši milou třídní nebo pana profesora Stejskala, který do nás pumpoval rudou ideologii, seč mohl, a jehož prvomájové proslovy z radnice na náměstí jsme si bujaře připomínali ještě celá desetiletí poté: „Ať si pánové v Pentagonu nemyslí…“ 

Naše pedagogy jsme však měli rádi, vážili si jich a bylo pro nás naprosto nepředstavitelné to, co se někde děje ve školách dnes. Když o tom čtu, to se mi „otvírá kudla v kapse“.

Připravil Václav Seyfert, redaktor TN

Obr.: Aleš Sigmund na obalu jedné z mnoha svých gramofonových desek.