Dlouhodobý seriál o čestných občanech města Tišnova (díl 14.) – 11: Edvard Beneš – “president budovatel”

Když jsme se v loňském prázdninovém čísle Tišnovských novin v tomto seriálu věnovali Aloisi Jiráskovi, zmínili jsme se v úvodu článku o tom, že v dřívějších časech bývalo zvykem udělovat titul čestného občana nejen osobám spjatým s příslušným místem, ale také významným osobnostem státu z oblasti kultury či politiky. Netýkalo se to samozřejmě pouze Tišnova, naopak to byla zvyklost běžná v celé republice. Nejčastějšími „objekty“ této pocty byli v nejrůznějších městech Československa první dva nejvyšší představitelé naší samostatné republiky – „prezident osvoboditel“ Tomáš Garrigue Masaryk a jeho nástupce „prezident budovatel“ PhDr. Edvard Beneš, od jehož narození uplyne koncem května, konkrétně 28. května, již dlouhých 133 let.

Ani Tišnov tyto významné osobnosti naší historie neopomenul. A přestože mezi udělením čestného občanství Masarykovi a Benešovi uplynulo plných 17 let, jsou v pořadí laureátů tohoto titulu uvedeni bezprostředně po sobě: TGM byl jmenován 9. června 1928 jako desátý a Beneš v předvečer prvního poválečného výročí založení ČSR 27. října 1945 jako jedenáctý v pořadí, oba „za zásluhy o národ a stát“. V Benešově případě se tak stalo na slavnostním zasedání pléna místního národního výboru, které se konalo v sokolovně za přítomnosti 720 osob. Zhruba v témže čase bylo navíc „horní“ tišnovské náměstí (tehdy se nazývalo Komenského, dnes je to náměstí Míru) nakrátko přejmenováno na náměstí Dr. Edvarda Beneše – už v roce 1950 se z něj ale stalo náměstí Stalingradské…

Beneš se v českých (ale i slovenských) městech stával čestným občanem zhruba ve třech časových vlnách. První z nich se datuje do období po vzniku Československé republiky, kdy zastával funkci ministra zahraničí. V té době odměnily Benešovy zásluhy o zrození nového státu čestným občanstvím například středočeská obec Klecany (již 15. prosince 1918), Polná (rovněž 1918), Turnov (28. října 1919) nebo Kralupy (8. listopadu 1919). Následující vlna přišla logicky v druhé polovině třicátých let po jeho zvolení prezidentem republiky (18. prosince 1935) – v letech 1935–38 se stal Edvard Beneš čestným občanem mimo jiné Blanska, Brna, Čelákovic, Českých Budějovic, Domažlic, Hradce Králové, Jihlavy, Klatov, Kojetína, Loun, Opavy, Ostravy, Pardubic, Poděbrad, Přerova, Rokycan, Semil, Strakonic, Třebíče, Valtic, Zlína a řady dalších menších měst.

Tišnov se z tohoto hlediska zařadil až do třetí, poválečné vlny a vyhnul se tak jedné velké nepříjemnosti. V době protektorátu byl totiž Edvard Beneš natolik nežádoucí personou, že města byla nucena jeho čestná občanství rušit a převážná většina z nich to také učinila. Na základě oběžníku Zemského úřadu v Praze ze dne 21. září 1939 měly být odstraněny jakékoliv památky na Beneše i jeho ženu Hanu a podobný titul mezi takto nepřípustné relikvie rozhodně patřil. Některé obce zbavily Beneše čestného občanství ihned v roce 1939, jiné třeba až o tři roky později, někde se dokonce pokoušeli v rámci možností direktivnímu nařízení vzdorovat.

V archivu již vzpomínaných Klecan lze například nalézt toto sdělení: „Zápis o schůzi obecního zastupitelstva konané dne 20. prosince 1939… přikročeno ihned k projednávání jediného bodu programu: revokace čestného občanství býv. presidenta Čs. republiky dr. Eduarda Beneše. Obecní zastupitelstvo jednomyslně se usnáší zrušit čestné občanství dr. Eduarda Beneše…“

V pojednání z historie Zlína se lze naopak dočíst: „Za nacistické okupace německé orgány tvrdě prosazovaly požadavek na zrušení Benešova čestného občanství. Zlínské zastupitelstvo se pokoušelo nátlaku čelit a svým usnesením v září 1939 schválilo jen neslané nemastné prohlášení, kterým se vyhýbalo jádru věci. Vzápětí však okupanti přišli se striktním příkazem Benešovo čestné občanství zrušit; nezbývalo než se podřídit a usnesení v tomto smyslu přišlo v lednu 1940.“

Téměř všechna takto „postižená“ města samozřejmě při první poválečné příležitosti Benešovi svůj čestný titul opět navrátila a přibyla k nim mnohá další – namátkou uveďme Boskovice, Cheb, Jeseník, Krnov, Liberec, Mělník, Most, Nové Město na Moravě, Roudnici nad Labem, Šternberk, Šumperk, Telč, Trutnov, Uherský Brod, Znojmo… a také Tišnov.

Zhruba půl roku po udělení čestného občanství města Tišnova Edvardu Benešovi, konkrétně v pátek 3. května 1946, byla 13členná tišnovská delegace přijata hlavou státu přímo na Pražském hradě. Dr. Karel Krejčí, který byl od 12. září 1945 předsedou tišnovského MNV, odevzdal prezidentu Benešovi jmenovací diplom, umělecké dílo akademického malíře Josefa Zeithammela-Záhořanského. K jeho pozdravu se následně přidala Marie Horáčková, dcera předválečného starosty Aloise Řezáče, která jménem tišnovských žen předala pro prezidentovu manželku velkou kytici konvalinek. Členové delegace, mezi nimiž dle dochovaných podkladů s jistotou byli ještě Alois Kubáček, František Válka, Jan Brabec, Jaroslav Vondráš, Václav Macháček, Karel Dobrovolný či František Wágner, pak společně podarovali svého čestného občana ještě obrazem zimní krajiny na Tišnovsku od Josefa Jambora. Na žádost delegace se pak prezident Beneš podepsal do pamětní knihy města na týž list, na který se zvěčnil i T. G. Masaryk při své návštěvě Tišnova v roce 1928.

Ve svém projevu k tišnovským hostům pak prezident Beneš mimo jiné řekl: „… Myslím si, že vojny by měla míti Evropa a svět aspoň na 50 roků dosti…“ A také: „… Budou volby, doufám, že minou klidně a v pořádku. A po volbách budeme… ještě důrazněji pokračovati v uplatňování ideí Masarykových a obrozenských, v duchu svých tradičních zásad politických…“ Zatímco v prvním případě měl pravdu a jeho odhad se ukázal být ještě dosti střízlivým, ohledně voleb jeho slova bohužel prorocká nebyla. On sám byl sice 19. června 1946, tedy nedlouho po tišnovské návštěvě, znovu zvolen prezidentem republiky, ale parlamentní volby, které proběhly ještě o tři týdny dříve, posadily jak známo do čela komunisty a pozvolna se začalo schylovat k nejhoršímu.

Na rozdíl od Aloise Jiráska nebo T. G. Masaryka měl Edvard Beneš s největší pravděpodobností přece jen ještě jednu vazbu na Tišnov. Jak uvádí kniha dr. Ladislava Hosáka „O předcích pana presidenta Dra Edvarda Beneše“ z roku 1948, byla jedním z jeho příbuzných prabába Anna Tišnovská, narozená 1782, dcera měšťana Karla Tišnovského, řezníka a hostinského na Císařské hospodě ve Staré Boleslavi, jehož rod měl – jak i jméno napovídá – pocházet z našeho města.

Edvard Beneš se vzdal funkce prezidenta republiky 7. června 1948 a zemřel 3. září téhož roku v Sezimově Ústí.

Zdroje:

• Tišnov Fotorevue, č. 6, 1997
• Kronika města Tišnova
• webové stránky českých měst a obcí

Václav Seyfert, redaktor TN

Foto: vlastní archiv autora