Jak chytal “náš” Honza Richter

Ve více než stoleté novodobé historii olympijských her figurují mezi těmi, kteří pod pěti kruhy zápolili přímo na sportovištích, také tři ryzí Tišnováci. Prvním z nich byl hokejový brankář Jan Richter, který se jako člen československého týmu zúčastnil zimní olympiády v norském Oslu v roce 1952. Šlo tehdy o první ze tří vrcholných světových soutěží, na nichž tento odchovanec tišnovského hokeje v reprezentačním dresu startoval – následovala ještě dvě mistrovství světa: v roce 1953 ve Švýcarsku a v roce 1954 ve Švédsku.

Proč právě teď tuto skutečnost připomínáme? Vlastníte-li na tišnovské kabelové televizi tzv. kompletní nabídku, naladíte zde mimo jiné i stanice DokuCS a Československo. A právě ty v těchto dnech opakovaně vysílají zapomenutý dokument režisérů Jindřicha Ference a Františka Papouška Mistrovství světa v hokeji ve Stockholmu, který v téměř hodinu a půl trvající reportáži přibližuje důležité momenty šampionátu z roku 1954. Máme tedy unikátní možnost vidět tišnovského rodáka přímo v akci na ledové ploše při utkáních s Německou spolkovou republikou, Norskem a Kanadou, ale kromě toho také v zákulisí mimo mantinely.

Většinu zápasů na mistrovství světa sice tehdy odchytal sotva 22letý odchovanec budějovického hokeje Jiří Kolouch, ale téměř o 10 let starší Richter svou příležitost dostal také. Za pozornost v dokumentárním filmu stojí jak mnohé jeho brankářské zákroky (samozřejmě se tehdy ještě chytalo bez masky), tak i vždy pečlivě upravenou vlnku v účesu a úsměv značící dobrou náladu. Ale nejen sledováním tišnovského sportovce jsou přes 60 let staré záběry ze Stockholmu zajímavé: hrálo se na otevřeném kluzišti, mnohdy i za nepříjemného sněžení, jako „rolba“ sloužily hadry a barely s horkou vodou – najdou se zde prostě věci, které už v dnešním hokeji rozhodně neuvidíte. Mimo jiné i to, že hráči jezdili k zápasům oblečeni do výstroje už z hotelu nebo že zejména Kanaďané si zapalovali cigarety nejen v hotelové recepci, ale také hned při odchodu z ledové plochy.

Richterovo působení v hokejové reprezentaci je plné silných příběhů, kuriozit a zajímavostí. Už jeho debut proti Polsku 26. března 1949 v Brně patří mezi významné okamžiky sportovní historie našeho města, protože společně s ním nastoupil v reprezentační dresu ještě jeden původně tišnovský hráč, útočník Jan Vala. Dva Tišnováci v týmu Československa v jednom a tomtéž utkání! Bylo to v závěru právě té zimy, v níž náš tým získal titul mistrů světa a v posledním přátelském duelu sezóny tak dostali příležitost noví hráči. Ani ne rok poté přišly tragické události s pozatýkáním téměř kompletní hokejové reprezentace, které způsobily, že šampionátů v létech 1950 a 1951 se ČSR vůbec nezúčastnila. A protože v komunistických kriminálech trpěla mimo jiné i naše brankářská legenda Bohumil Modrý, uvolnilo se definitivně jeho místo právě pro Honzu Richtera.

Na žádném ze světových mistrovství ale nebylo Janu Richterovi dopřáno radovat se ze zisku medaile, i když důvody byly nejednou velmi zvláštní. Na olympiádě 1952 skončil náš tým v základní soutěži třetí se stejným bodovým ziskem, jaký mělo čtvrté Švédsko, nad nímž jsme zvítězili 4:0. Tehdy ale ještě neplatilo pravidlo, že při rovnosti bodů je rozhodujícím kritériem výsledek vzájemného utkání – podle tehdejších regulí se hned nazítří musel konat opakovaný zápas. V něm náš tým ještě ve druhé třetině vedl 3:0, ale podlehl 3:5 a skončil bez cenného kovu.

Ještě podivněji se pro Jana Richtera a jeho spoluhráče vyvinulo mistrovství světa v roce 1953. Týmy Kanady a USA se tehdy vůbec nepřihlásily, premiéra silného družstva Sovětského svazu byla na poslední chvíli o rok odložena, takže v hlavní skupině o titul startovaly jen čtyři týmy, které se mezi sebou utkaly dvoukolově: Švédsko, ČSR, Švýcarsko a SRN (Německo). V této konkurenci měla být medaile téměř jistá a soutěž se také podle těchto předpokladů vyvíjela. Po čtyřech kolech měli naši na kontě jedinou porážku od Švédů a na dosah tedy mohl být dokonce i mistrovský titul. Páté kolo se mělo hrát 13. března 1953, v době, kdy už bylo jasné, že je jen otázkou času, kdy naposledy vydechne prezident Klement Gottwald (stalo se tak o den později). Naše družstvo bylo vedením československé tělovýchovy ze soutěže pro státní smutek odvoláno, jeho výsledky byly anulovány a z medaile nebylo opět nic.

Pouze na šampionátě ve Stockholmu 1954, který je zmiňovaným dokumentárním filmem právě připomínán, tedy naši obsadili příčku pod stupni vítězů opravdu zásluhou výsledků na ledě. Bylo to mistrovství, na němž se poprvé objevili i sovětští hokejisté, kteří ve finále deklasovali Kanadu a hned při své premiéře získali titul.

Václav Seyfert, redaktor TN

Foto: archiv tišnovského hokeje