Nejen Karel IV., také František Josef

Nejen Karel IV., také František Josef

Letošní rok byl obzvláště bohatý na různá historická výročí, mezi nimiž jednoznačně dominovalo 700 let od narození císaře Karla IV. Tato událost se s troškou nadsázky vzpomínala téměř všude a těmi nejrůznějšími způsoby a prostředky. Z novějších dějin se již v mnohem menším rozměru věnovala pozornost 150. výročí nejkrvavější bitvy na našem území u Hradce Králové v roce 1866. Trochu zapomenuté ale zůstalo ještě jedno letošní velké kulaté výročí vztahující se výrazně k českým historickým zemím. Před sto lety dne 2. listopadu 1916 zemřel ve Vídni císař František Josef I., vládnoucí rakouskému a od roku 1867 rakousko-uherskému mocnářství nepřetržitě od roku 1848. Narodil se ve vídeňském Schönbrunnu 18. srpna 1830, na trůn nastoupil v osmnácti letech a během neuvěřitelných šedesáti osmi let panování se stal nejdéle vládnoucím Habsburkem a jedním z nejdéle vládnoucích panovníků vůbec. Byl z Boží vůle předposledním rakouským císařem a také králem českým, i když nekorunovaným. V očích dnešní veřejnosti je počátek jeho vlády spojen s romantickým vztahem se sestřenicí Alžbětou Bavorskou, pozdější císařovnou Sissy, a naopak konec s postavou mrzutého osamělého byrokrata zarputile lpícího na starých zavedených pořádcích, navíc spojeného s neúspěchy zahraniční politiky v důsledku porážek na válečných kolbištích. Češi a Moravané umírali u Solferína v roce 1859, u Hradce Králové v roce 1866 a nejvíce v prvním celosvětovém konfliktu 1914 až 1918. Dodnes lidé v rodinách pietně uchovávají památky na své dědy a pradědy, padlé a zmrzačené v této obludné řeži. Téměř každé město a větší vesnice má svůj pomníček chlapcům a mužům, kterým se stal povolávací rozkaz od císaře pána osudným. František Josef jako první muž říše ale také svými rozhodnutími přímo či nepřímo ovlivňoval všední život obyčejných lidí a mezi nimi i obyvatel malého moravského Tišnova. Hospodářské úspěchy monarchie v posledních dvou desetiletích 19. století a v prvním desetiletí 20. století vytvořily výchozí podmínky k obdobnému rozvoji tohoto městečka. Z konkrétních událostí je třeba vyzdvihnout alespoň tři podle mne nejdůležitější, kterými se mohl císař konkrétně zabývat. Na prvním místě jsou to k Tišnovu velmi vstřícné reformy státní správy. Již od roku 1850 zde byl umístěn okresní soud a v letech 1855 až 1868 dokonce Tišnov povýšil na sídlo politické správy, když byl zřízen okres se smíšenou soudní a politickou agendou. Poté fungoval opět pouze okresní soud a definitivní návrat k vlastnímu politickému okresu přinesl až rok 1896, kdy byl soudní okres vyčleněn z politického okresu Brno-venkov a ve městě začalo úřadovat okresní hejtmanství. Současně se stal Tišnov sídlem dalších důležitých úřadů a oficiálním správním střediskem desítek spádových obcí. Druhým císařským rozhodnutím se Tišnovu doslova otevřely brány do světa. Nejprve to byla v roce 1885 železniční trať do Brna a o dvacet let později v roce 1905 její prodloužení směrem na Vysočinu do Nového Města na Moravě a Žďáru nad Sázavou. Kdo chtěl cestovat dál, mohl pokračovat přes Německý Brod a Kolín až do hlavního města Čech. Třetím důležitým krokem bylo úsilí o obnovení zdejšího památného kláštera Porta coeli, dotažené do úspěšného konce v roce 1901. Veškeré s tím spojené kroky, trvající několik desetiletí od roku 1861, kdy původní objekty v areálu a celé panství koupil klášter v hornolužickém Marienthalu, probíhaly za vlády císaře Františka Josefa. Musel to být on, kdo v konečném rozhodnutí vyjádřil svůj souhlas se znovuzřízením kláštera cisterciaček. Důsledky tohoto kroku pak pozitivně ovlivňovaly Tišnov a okolní region po celé následující půlstoletí. Když František Josef na konci roku 1916 umíral, bylo již jeho mocnářství v troskách. Nástupce Karel I. se sice snažil vzniklou situaci řešit, ale na trůnu vydržel jen necelé dva roky. Porážka ve Velké válce a aktivity politických elit národů bývalé podunajské monarchie znamenaly definitivní konec Rakouska-Uherska. Revoluční nadšení obyvatel nástupnických států přineslo likvidaci starých symbolů a pořádků. Také Františka Josefa postihlo to, co takové situace přinášejí. Vše dobré bylo zapomenuto a vše špatné naopak bylo zdůrazňováno. Objektivního zhodnocení doby svého dlouhého panování se dočkal až mnohem později.

Josef Zacpal
Foto: archiv Podhoráckého muzea v Předklášteří

Další článek:
Předchozí článek: