Cesta hrdelního práva VIII.

Hněv, latinsky ira

Každý člověk umí rozpoznat projevy hněvu, stejně tak projevy jeho odstínů – vzteku, zuřivosti, zlosti, nenávisti…
Hněv ve svém projevu má většinou krátké trvání, permanentní hněv je pak hostilita (nepřátelství).
Hněv je silná afektivní reakce na překážku, která se staví do cesty při dosahování nějakého cíle nebo brání rozvíjení jednání. Jde o emoci, jejímž původním smyslem bylo připravit jedince na útok.
Hněv se tedy projevuje ve chvílích, kdy se nám nedaří, věci nejdou podle našich představ a plánů, domníváme se, že někdo či něco brání našim tužbám a marní snahy po uspokojení fyzických potřeb. Ze série vlastních nezdarů potřebujeme někoho obvinit a směřovat k němu svůj hněv. S tímto známým lidským jevem umí velmi dobře zacházet manipulátoři a populisté – frustrovaného lidského jedince ženou přesně tam, kam potřebují. Získávají tak oblibu a potřebné hlasy, protože to byli oni, kdo dokázal ukázat na viníka a nasměrovat hněv určeným směrem. Zlostný člověk pak nerozlišuje pravého viníka svých problémů, ale zaměří svůj hněv na označeného jedince či skupinu, často něčím odlišnou od běžné „národní“ populace, ať už je to odlišnost rasová, náboženská, politická, či kulturní. O projevech hněvu svého okolí na vlastní kůži mohou vyprávět Židé. Celá jejich historie na evropském kontinentě je protkána latentním hněvem (nenávistí) jejich okolí, který čas od času propukl v bezuzdné vraždění a rabování – pogrom.
Právě projevy frustrovaného hněvu můžeme v poslední době vidět i zažívat na mnoha místech naší planety – teroristické útoky, protesty proti uprchlíkům, výbuchy násilí v americkém Baltimoru, střílení na školách, iracionální nenávistné protesty proti NATO a EU u nás.
Protože hněv je primárně násilnou reakcí, snaží se ho lidé pokud možno brzdit. Při velké zlosti se místo fyzického napadení uchylují spíše k urážkám, výhrůžkám. Projevy hněvu nejčastěji narušují vztahy mezi lidmi. I když mají často svůj důvod, jsou většinou přehnané a nepřiměřené situaci, která je vyvolala. Vlastnost, s níž člověk snadno podléhá vzteku, označujeme jako prchlivost.
Bible rozlišuje mezi hněvem lidským, tedy hříšným, a hněvem božským, spravedlivým. Přitom se popis Hospodinova hněvu jednoznačně inspiroval pozorováním projevu hněvu lidského. Autoři biblických textů si dobře všímali, že se při něm lidem často rozšiřují nosní dírky (chřípí) a červená nos. Proto v biblických textech mnohdy při popisu hněvu můžeme číst větu „a jeho nos sršel“. Boží hněv je podle Bible vždy oprávněný, spravedlivý, na rozdíl od hněvu věčně nespokojených a nahněvaných pohanských, hlavně řeckých božstev.
Den hněvu, jak je nazýván též poslední soud, zjeví plně to, co je již nyní pod hněvem. (J, 3:36)
Obecně se doporučuje hněvu se vyvarovat. Ale není dobré dlouhodobě jej potlačovat. Typické je potlačení hněvu vůči autoritě – nebo jen nadřízenému. Následně si v sobě neseme napětí a nespokojenost, které si později vybijeme na někom slabším, často doma na svých dětech nebo partnerovi. Somatická medicína popisuje dlouhodobě potlačený hněv (vztek) jako problémy na fyziologické úrovni – krční mandle, hemoroidy apod. Dlouhá léta potlačovaný hněv je prý jednou z příčin karcinogenních onemocnění. Je  proto lepší svůj hněv projevit ve fázi, kterou nazýváme rozhořčení. Nedojde pak později k nekontrolovatelným verbálním útokům, kdy některá vyřčená slova již nelze nikdy vzíti zpět, natož pak k fyzickému útoku a násilí.
Opakem hněvu je mírumilovnost (lat. patientia).
Poslední, sedmá stéla znázorňující hněv a mírumilovnost bude stát na odbočce z modré turistické značky vedoucí k bývalé šibenici.
Náš seriál o Cestě hrdelního práva v Tišnově tedy končí poslední stélou, hněvem, nebo raději mírumilovností.
Proto si vás čtenáře nakonec seriálu dovolím pozdravit starým hebrejským pozdravem, kterým se zdravili Kristovi učedníci, apoštolové.
Šalom.

Miloš Sysel, spolek Continuum vitae
Vizualizace zastavení, autor: arch. Miloš Klement