Velikonoce a tradiční jarní svátky

Irena Ochrymčuková, etnoložka Podhoráckého muzea v Předklášteří
Velikonoce jako svátky pohyblivé se letos budou konat v jednom z nejčasnějších termínů. První jarní úplněk nastane 23. března, první neděle po něm je zvána Boží hod velikonoční, ten letos připadá na 27. března. Pravidla pro určení data Velikonoc stanovil roku 325 první nikajský koncil. Jejich atmosféra může tedy být rozdílná v rozmezí jednoho měsíce.

Velikonoce jsou v křesťanských pramenech zmiňovány od 2. století. Podle křesťanské víry došlo třetího dne po ukřižování Ježíše Krista (kolem roku 30 či 33 v čase významného židovského svátku pesach) k jeho zmrtvýchvstání. Slavení v sobě nese předchozí prosté poselství příchodu jara a procitnutí přírody a s tím související prvky pohanských oslav u Slovanů, Keltů a Germánů. Některé symboly Velikonoc jako svátků jara zůstaly univerzální: beránek představuje obětování Ježíše Krista za spásu světa, zajíček skromnost a pokoru. Kříž je nejdůležitějším ze znaků křesťanství. Zapálením velikonočního ohně začíná bohoslužba velikonoční vigilie, která symbolizuje vítězství Ježíše Krista nad temnotou a smrtí. Proto se zapaluje velikonoční svíce (paškál) coby znamení začátku i konce života. Vejce je chápáno jako nový život, plodnost, vzkříšení. Vejce červeně barvená byla nalezena už ve vykopávkách z pravěku. Zeleň připomíná palmové ratolesti na uvítání Krista. Na Květnou neděli se světí kočičky a popel z jejich spálení se používá o Popeleční středě.
Součástí lidové kultury jsou obřady, obyčeje a zvyky. Některé pocházejí již z doby předkřesťanské, později byly překryty prvky křesťanskými a postupným historickým vývojem buď slábly a zanikly, nebo se udržely dodnes. Lidová kultura má co říci i současnosti, samozřejmě ne proto, že bychom chtěli žít jako naši předkové do všech důsledků, ale snad proto, že prvky lidové kultury mají v sobě kouzlo a poetiku, tak potřebné pro naši uspěchanou dobu. Ale obřady nevznikly z důvodů estetických, jejich kořen hlavně na venkově tkví v usilovné snaze zajistit podporu magických sil pro zdraví celé rodiny, pro dobrou úrodu, plodnost dobytka a ochranu proti zlým mocnostem. Při zemědělství to byly rozhodující podmínky přežití vedle každodenní tvrdé práce. Jarní období bylo důležité znovuzahájením zemědělských prací jako orba, setba, sadba a první výhon dobytka na pastvu.
Mnohé svátky Velikonocům předcházejí, další je následují. Je zajímavé, že největší křesťanská slavnost v roce – Vzkříšení Ježíše Krista – je ve středu zvyků a obyčejů mnohem starších a že se oba proudy prolínají, podobně jako na Vánoce.

Např. na pátou neděli postní – Smrtnou – dívky na Podhorácku v minulosti vynášely ze vsi Smrtku – Mořenu, Moranu, loutku jako vtělení zimy. Chodilo se dům od domu a zpívalo se. Obyčejně se Smrtka odstrojila na břehu potoka, řeky nebo rybníka a hodila do vody. Vyfouknutá vajíčka z jejího náhrdelníku se dávala pod drůbež jako podkladky, aby slepice dobře nesly.
12. březen – svatého Řehoře – byl dnem, kdy začínala orba. Setí obilí se konalo kolem svátku sv. Josefa, 19. března.
25. března je den Zvěstování Panně Marii, kdy jí Bůh prostřednictvím anděla sdělil, že si ji vybral jako matku pro svého syna Ježíše Krista.
1. duben – apríl – byl veselý den, jakási obdoba Silvestra, něco jako jarní začátek roku, kdy se vyvádělo a dodnes vyvádí aprílem. Děti se posílaly pro různé nesplnitelné věci.
Květná či Palmová neděle – na památku vjezdu Krista do Jeruzaléma – je ve znamení svěcení zeleně, vrbových prutů, břízek a zejména kočiček, které se i polykaly jako lék proti zimnici a bolesti očí a krku. Posvěcené proutky se vynášely do polí a na rozcestí. Lidé se svátečně oblékali. Přinášení nového létečka do vsi bylo opět záležitostí děvčat. Někdy docházelo ke spojování zvyků Smrtné a Květné neděle. Poslední spontánní přinášení nového léta máme zachyceno ještě začátkem sedmdesátých let 20. století. Po Květné neděli nastal „svatý či pašijový“ týden. Středa před Velikonocemi se nazývala Sazometná, v tento den se bílilo, drhlo a uklízelo v domě, ve chlévě, na půdě, na dvoře a v celém hospodářství. Uklízení před svátky se vlastně koná v domácnostech do současnosti.
Na Zelený čtvrtek začínal přísný půst. Zvony nezní, protože „odletěly do Říma“, zvonění nahrazovali chlapci hrkáním, v průvodu po vsi podle přesného pořádku, nebo velkými kostelními hrkači. Za hrkání a deklamace dostávali jidášky s medem, popř. i peníze. Označení Zelený mělo jiný důvod, ale přeneslo se na jídlo. Má se jíst zelené, tedy zelí, hrách, špenát apod., pro zdraví. Někde se konalo i honění Jidáše a pletly se provazy, neboť Jidáš zradil Krista vojákům a oběsil se.
Velký pátek začínal obřadním omýváním v tekoucí vodě opět pro zdraví lidí i zvířat, kropily se chlévy. Nesmělo se pracovat se zemí, ta byla posvátná, byl v ní Kristův – Boží hrob a budoucí úroda. Kočičky se kladly pod prahy a v celém domě, aby ho ochránily, z boučků se dělala topůrka, hospodyně mrskaly kravám vemena šípkovými ratolestmi, aby hodně dojily. Odpoledne chodili lidé k Božímu hrobu, kde přispívali na světlo. Říkalo se, že se v tento den v Tišnově otvírá hora Květnice a zjevuje poklady. Z širšího Tišnovska jsou dochovány podobné pověsti.

Na Bílou sobotu se světí oheň, ohořelá polínka z hranice před kostelem si braly hospodyně na ochranu domu a pole před ohněm. Po bohoslužbách se často u perníkářských bud kupoval perník. Med měl vůbec zvláštní význam pro lidovou stravu nejen jako sladidlo, ale i jako ochrana před nemocemi, uštknutím i žihadly hmyzu. Proto se medu i včelám prokazovala úcta, oznamovalo se, když se někdo narodil a když zemřel.

V sobotu večer se zvony vrátily z Říma a za jejich zvuku hospodyně třásly stromy, aby měly hodně ovoce. Ženy pekly a vařily na celé svátky, také s děvčaty barvily a vyškrabovaly vajíčka (dnes se používají i jiné způsoby zdobení), aby bylo do neděle všechno hotovo. Ochranu proti zlým mocnostem zaručovala červená barva na vejcích (kraslice), jinak se barví např. v cibulové nati. O barvách hovoří také legendy. Na Podhorácku se již nezachoval žádný typický vzor na vejcích, ale z dokladů víme o geometrických, či dokonce figurálních.
Nastane Velká noc, obřady Vzkříšení vedou věřící k hlavnímu velikonočnímu svátku, Božímu hodu velikonočnímu.
Na Boží hod velikonoční se po hrubé mši světí vejce i ostatní pokrmy. Posvěcená vejce se jedla před obědem, rozdělená s jiným členem rodiny. Když si pak člověk, který během roku zabloudil, vzpomněl, s kým vejce jedl, hned našel správnou cestu. Vejce byla nachystána na stole i pro návštěvy. Skořápky se dávaly do myších děr, jiné se používaly k nakuřování při opuchnutí. Pro zabezpečení hojné úrody a proti zlým silám roznášeli hospodáři do polí křížky z posvěcených proutků. Vejce snesená na velikonoční neděli patřila služebným děvečkám.
Dnes se čím dál více považuje za důležitý den Červené pondělí, během něhož se žilou z vrbového proutí provádí mrskút, obřadní pomlázka. Proti blechám, pro zdraví, pro omlazení. Postupem doby došlo k vývoji materiálů mrskacího nářadí, ale smysl zůstává stejný, vzájemné obdarování. Za výplatu dostávají chlapci vajíčka, čokoládu, perníčky, peníze, dospělí také alkohol. V minulosti dívka svému milému dávala výslužku i s bílým šátkem.
První jarní výhon dobytka býval spojen s různým zaříkáváním dobytka, nakuřováním, kropením svěcenou vodou, vyháněním přes šňůru a piliny, poléváním odvary z kradeného koření a speciálních rostlin. To bylo úkolem obecního pastýře.
Na sv. Jiří (24. dubna) se rozdělovaly pachty, vytyčovaly hranice polí, zakládaly se sady a volili se hlídači.

Noc před Filipem a Jakubem, poslední v dubnu, patřila čarodějnicím, jejich řádění a ochraně před nimi. Pálily se ohně na vyvýšených místech. Čarodějnice měly létat na košťatech a škodit dobytku. Proto na ně hospodyně nastražovaly metly, bodláčí i černý bez, čerstvě utržený drn, písek, mák, bodlák, kočičky, slámu, aby se čarodějnice zdržely přebíráním a rovnáním těchto věcí. Dvůr byl pečlivě zameten a do oken, dveří a ke chlévům zastrkány březové metly. Legenda praví, že tento zvyk vychází z poznamenání dveří Židy při pronásledování svatých Filipa a Jakuba.
Na prvního máje se objevovaly před domy dívek ve vesnicích májky, které bývaly někdy vztyčeny i před kapličkami a kříži. Tím se ovšem prozradili zamilovaní, mezi jejich domy se objevily cestičky z pilin a malované nápisy vápnem na vratech i na silnici před domem. To bylo zdrojem veselosti celé vsi. Někdy mládenci dokonce vynesli hospodáři na střechu vůz nebo mu zavázali kliku od dveří.
Poslední jarní obyčeje nejsou již tak spontánní, ačkoliv i ony mají svůj půvab. Jedná se o dívčí obchůzky – čistění studánek a o letnicích tzv. královničky, průvody se zpěvem z dávno minulých dob, které vykonávaly dívky pro přivítání léta a zabezpečení dobré úrody. Tyto zvyky mají své pokračování v programových pásmech souborů.
Z hlediska náboženského se teprve v tomto čase uzavírá velikonoční období.