Prokleté Albánské hory I.

Sedíme v taxi, které stojí ve frontě aut čekajících na hraniční kontrolu mezi Černou Horou a Albánií. Přesně takto jsem si představoval tuto situaci před několika lety, když se někdo chtěl vypravit za hranice. Náš řidič navíc vystupuje z auta a sundává veškeré transparenty poukazující na to, že je taxikářem. Druhá podivná chvilka nastává, když si povšimnu, jak u hraniční kontroly celníkovi předává v dokladech bankovku. Jsme vpuštěni do albánské krajiny a raději neřešíme situaci, která se odehrála. Brázdíme serpentiny směrem k Tamare. V této opuštěné vesničce o deseti barácích vystupujeme. Zchladíme se u malé hospůdky studeným lahvovým pivem Tirana a naše dobrodružství za objevováním nebezpečné krásky může začít.

Velmi špatně značenou cestou se vydáváme k prvnímu bodu naší plánované trasy, tím je vesnička Nikc. Postupně se dostáváme na štěrkovou cestu, po které místní jezdí do města pro zásoby. Naskýtá se nám pohled na zkoušku v obratnosti řidiče, jelikož cesta je široká pouze pro jedno vozidlo. Kdykoli se setkala protijedoucí auta, vždy si místní poradili s nevídaným důvtipem… Kráčíme skalnatým průsmykem, kde nám společnost dělá volně pobíhající dobytek. Místní jsme během dne zahlédli pouze dvakrát, většinou posedávali u svého skromného obydlí. První noc jsme postavili stan kousek od zmiňované vesničky Nikc, a to raději dál od cesty, ukrytí ve stromoví. Druhý den procházíme vesničkou, ale nepotkáváme ani živáčka. Pouze pozorujeme vytvořená obydlí s políčky kukuřice, která jsou zavlažována systémem různých kanálů a hadic. Doplníme tedy zásobu vody, která vzhledem k parnému počasí a odrážejícímu se teplu od rozpálených skal mizí velmi rychle. Čeká nás první náročné převýšení. Stoupáme vzhůru, ale nejsme si jistí, zda jdeme vůbec správným směrem. Sledujeme červené značení. Poprvé nám o sobě příroda dá vědět ve chvíli, kdy jsme kousek před pohořím, které je třeba přejít. Během patnácti minut se počasí velmi rychle mění. Začíná vydatný slejvák, nezbývá než se schovat pod košatý strom, jenže ten během chvíle proprší, a navíc se přidávají kroupy. Naše impregnované oblečení vydrží asi deset minut, pak se ocitáme pod stromem úplně promáčení. Teplota klesá natolik, že nám jde pára od úst, v nastalé situaci vydržíme asi dvě hodiny. Kolem nás se vytváří doslova divoký potok kalné vody stékající z pohoří. To nejhorší ale teprve přichází. Při zvuku prvního hromu je nám jasné, co bude následovat. Přibližující se blesky nás znepokojují vzhledem k naší pozici pod stromem. Naše svlečená těla se třesou jako kapka potu mezi půlkami cvičitelky aerobiku. Rozhodneme se na malinkém kousku rovné promáčené plochy urychleně postavit stan a zvládáme to s patřičnou motivací v rekordním čase. Poté vlezeme do spacích pytlů s tichou otázkou, kdy déšť skončí. Prší ještě asi další tři hodiny, načež se setmí, takže pouze vaříme teplé jídlo a vyčerpáním usínáme.

Ranní probuzení bylo velmi příjemné, jelikož obloha byla čistě modrá a slunce krásně hřálo. To jsme si přáli, hory nám tentokrát ukázaly svou vlídnou tvář. Skoro celé dopoledne jsme tedy využili k usušení svých věcí. Po gurmánském zážitku z pytlíčkového jídla jsme konečně vyrazili na cestu přes pohoří. Na vrcholku jsme potkali partu turistů s průvodcem. Při dotazu, zda se tímto směrem dostaneme do Theth, nám oznámil, že „tudy cesta nevede“. Prostudovali jsme tedy mapu a rozhodli se pokračovat dle vlastního uvážení. Nakonec jsme se dostali do vesničky Lepush, která působila poněkud civilizovaněji. Nacházelo se v ní mnoho domečků lákajících turisty k občerstvení, hřiště na fotbal a škola pro rozvoj turismu v Albánii, která byla sponzorována EU. Poprvé jsme využili pohoštění, kde jsme si pochutnali na místním sýru a salámu. Optali jsme se zdejších na cestu do Theth, ti nám výbornou angličtinou popsali trasu. Za rady jsme rádi poskytli žádané selfie. Vydali jsme se tedy podle jejich popisu dál. Den jsme zakončili na krásných horských loukách, kde se páslo mnoho ovcí a ještě jsme podebatovali znakovou řečí s místním bačou. Ráno jsme se vydali po červeném značení, dokonce i s nápisem Theth. Mysleli jsme si, že je vyhráno. Jenže před údolím vedoucím mezi skály se značky opět vytratily. V místě jsme zahlédli kamenný dům, kam jsme se tedy vydali optat na cestu. Přivítal nás štěkot psa a objevili jsme pár albánských pastevců. Hned nám nabízeli kávu, ale my jsme potřebovali spíš vědět, kde si doplníme vodu. Ukázali nám místo, kde má být pramen, a směr cesty. Na konci doporučené trasy se tyčila hora se spoustou sesunutých kamenů. Chvíli jsme čekali na baču pasoucího ovce poblíž, ten nás gestikulací utvrdil, že hora přelézt lze! S napětím jsme se vydali podél boční stěny vzhůru. Postupně se výstup začal podobat spíše lezení po obvodu horolezecké stěny s tím, že když spadnete, tak hrozí, že vám ujedou nohy na drobných kamenech, což by bylo fatální… Výstup nám trval asi čtyři hodiny, na povrch se stále drala myšlenka, že vlastně netušíme, co se nachází na druhé straně cílového výklenku. Byl to pro nás opravdu adrenalinový zážitek, kdy jsme se museli celou dobu velmi koncentrovat na každý krok, navíc s těžkými batohy a neúprosným sluncem v zádech. Bača měl naštěstí pravdu, druhá strana byla schůdná, a tak jsme sešli do údolí. Opět se ozvalo hromobití, tentokrát jsme situaci nechtěli podcenit, proto jsme rozložili stan už kolem třetí hodiny odpolední. Nakonec nás bouřka minula, i přesto jsme byli rádi, že můžeme odpočívat ve stanu. Přechod hory, jak jsme se poté dozvěděli, druhé nejvyšší v Albánii, nám tímto lezeckým způsobem dal velmi zabrat!

Lukáš Podal
Autor fotografie: Lukáš Podal
Výpravy se účastnili: Lukáš Podal, Josef Procházka, Jan Bednář.