Osmdesátiny tišnovského misionáře

Mnoho lidí v Tišnově ani netuší, že v charitním domově sv. Alžběty v nedaleké Žernůvce žije již deset let, víceméně v ústraní, jediný známý tišnovský misionář, který v osmdesátých a devadesátých letech minulého století strávil celkem sedmnáct let mezi indiány v Bolívii. Pan Josef Fasora se 8. března tohoto roku dožívá osmdesáti let. Má problémy s chůzí, které často používat vozík, ale duševně a duchovně je stále mladý. Přivítal mne s úsměvem a v dobré náladě u počítače, který mu zprostředkovává informace a kontakt se světem, o který se otec Josef stále velmi zajímá.

Využijme tedy této příležitosti a požádejme ho, aby nám něco pověděl o svém mimořádně zajímavém životě.

Otče Josefe, Vy sám se pokládáte za Tišnováka, já ale vím, že jste se v Tišnově nenarodil. Můžete nám říci, kdy a jak jste se v Tišnově octnul?

Narodil jsem se v Rozaříně, odkud pocházel z velmi prostého rodu můj tatínek, maminka byla z vedlejších Moutnic. Naše rodina nejprve bydlela v Telnici a v roce 1942, když jsem měl jít do první třídy, tak rodiče dostali od mé prababičky jako dědictví tišnovský dům blízko Humpolky, kde se říkalo „U Klinkáčů“. A tak jsme se přestěhovali do Tišnova. Ten dům už ale neexistuje, během války byl vybombardován a v šedesátých letech zbourán.

Kdy Vás napadlo, že se chcete stát misionářem a knězem?

Misionářem jsem chtěl být již od chlapeckých let, rozhodnutí stát se knězem přišlo až později. Na toto rozhodnutí měl velký vliv příklad ThDr. Josefa Mouřinovského, kněze a profesora náboženství, který v Tišnově působil více než třicet let. Dobře jsem ho znal a velmi jsem si ho vážil.

Vím, že Vaše cesta ke kněžství rozhodně jednoduchá nebyla, vysvěcen jste byl až v pozdějším věku, bylo vám už 34 let.

Když jsem v roce 1950 vyšel ze školy, bylo nemyslitelné, vzhledem k mému původu a mé rodině, abych mohl jít dále studovat. Vyučil jsem se proto v Liberci tiskařem, pak jsem absolvoval jako průzkumník vojnu v Mladé Boleslavi a vrátil se do Tišnova. Deset let jsem pracoval v brněnské Grafii a při zaměstnání jsem vystudoval v Brně střední školu. Maturoval jsem v roce 1964 a hned jsem se přihlásil na teologickou fakultu v Litoměřicích. Nepřijali mne se zdůvodněním, že už jsem moc starý. Skutečné důvody byly ale jiné, samozřejmě politické. Postupné uvolňování dlouholetého útlaku katolické církve a věřících již ale nebylo možno zastavit, a tak jsem byl o rok později přijat a mohl jsem nastoupit do semináře a na fakultu.

Vysvěcen jste byl v roce 1970, kdy jste v Tišnově slavil svoji primiční bohoslužbu. Jaké byly začátky Vašeho kněžského působení a jak se Vám podařilo odejít z Československa a dostat se do Jižní Ameriky?

Po vysvěcení jsem působil jako kaplan dva roky v Hodoníně, pak krátce v Dambořicích a potom jsem byl přeložen do farnosti Pouzdřany a Popice. I když jsem měl už za sebou několik let působení v duchovní správě, stále jsem se nevzdával myšlenky odejít do misií. Příležitost se naskytla v roce 1978, kdy jsem se s pomocí svého přítele dostal do Vídně a odtud jsem přesídlil do Norimberku. Tam jsem začal pracovat v jedné automobilové továrně a přitom se snažil vyřídit všechny potřebné dokumenty k odchodu do misií. Situace se ale komplikovala a zdálo se, že to nebude vůbec jednoduché. Jednoho dne se ale všechno zásadně změnilo. Zavolal mi totiž Anastáz Opasek, opat břevnovského kláštera a známá postava československého exilu, a nabídl mi pomoc. Pomohl mně vyřídit pas a poslal mě za biskupem v Augsburgu. Přes toho jsem získal kontakty na charitativní organizace Kirche in Not a Adveniat, s jejichž pomocí jsem se mohl vydat na svoji novou životní dráhu misionáře. Tyto organizace mně také pomáhaly po celou dobu mého misijního působení.

Proč jste si vybral Bolívii a kde všude jste v této zemi působil?

Bolívii jsem si nevybral, ale ozval se německý kněz působící v bolivijském městě Cochabamba, který potřeboval pomoc, a tak jsem se stal misionářem v Bolívii. Nejprve jsem se učil španělsky, pak jsem s německým spolubratrem působil ve farnosti Tapacari, kde jsem se naučil místní jazyk kečua. Potom už jsem dostal svoji první samostatnou farnost, jejíž centrum bylo ve vesnici Cocapata (česky „Nad korunami stromů“), která ležela v nadmořské výšce kolem tří tisíc metrů. Celá farnost měla rozlohu asi 7 000 km² a nacházelo se v ní na 110 vesnic. Obývali ji horalé, indiáni kmene Colla, individualisté, málo přístupní, do jejichž životů křesťanství ještě příliš neproniklo. Udržovali celou řadu pohanských zvyků, jako byly např. zvířecí oběti bohyni Pachemamě, pěstovali šamanismus apod. Na druhé straně to ale byli lidé většinou dobří a poctiví. Na koni či pěšky jsem postupně navštěvoval jednotlivé vesnice, kde jsem křtil děti, sloužil bohoslužby a také školil katechety. Každou vesnici jsem navštívil zhruba jedenkrát za rok. Po deseti letech práce v této farnosti, vzhledem k nutnosti neustále překonávat velké výškové rozdíly, jsem už ale byl velmi unavený, a tak jsem požádal o přeložení do východní části země. Mým novým působištěm se stala vesnice San Martin de Porres na stejnojmenné řece a mým hlavním úkolem bylo vybudování několika nových osad v jejím okolí pro soužití indiánů Colla z hor s etnikem Camba z východních regionů, protože bolivijská vláda si přála vytvořit jednotný bolivijský národ. To soužití se ale vzhledem k rozdílné mentalitě obou domorodých etnik moc nedařilo. Cambové byli na rozdíl od Collů více činorodí, kolektivní a měli již „křesťanskou duši“. V této farnosti jsem působil nejen jako kněz, ale také jako učitel. Vyučoval jsem španělštinu, matematiku i další předměty a také jsem pro děti zavedl výuku tělocviku, kterou předtím vůbec neznaly. Po dalších šesti letech jsem se v roce 1997 rozhodl vrátit do Evropy.

Co bylo hlavním důvodem Vašeho rozhodnutí k návratu a kde všude jste pak ještě působil v duchovní správě?

Byla to především únava po sedmnácti letech práce ve velmi náročných podmínkách a také úraz, který jsem utrpěl v posledním roce svého pobytu. Z obyčejného podvrtnutí kotníku se stal problém, který během následujících let způsobil spolu s dalšími zdravotními komplikacemi, že dnes už téměř vůbec nemohu chodit a pohybuji se jenom na vozíku. Po svém návratu do České republiky jsem byl krátce ve Staré Říši a Vysočanech u Blanska, pak čtyři roky v Letovicích jako boskovický děkan a další čtyři roky v Nosislavi. Po operaci srdce jsem přišel sem na Žernůvku, kde už žiji deset roků.

Milý otče Josefe, děkuji Vám za rozhovor a za sebe, za Vaše přátele a známé v Tišnově i za celou farnost Vám do dalších let přeji hojnost Božích milostí, zdraví, síly a radosti.

Jan Kos, kronikář farnosti