Od prvního čísla Našeho Tišnovska uplynulo 45 let

Léta ubíhají a pamětníků ubývá. Dnes už si málokdo vzpomene, že právě před pětačtyřiceti lety, v lednu 1970, vyšlo první číslo měsíčníku Naše Tišnovsko, který s úpravami názvů dožil dnešních dnů jako Tišnovské noviny. Bylo to v době, kdy také panovala „blbá nálada“. Dostal jsem nápad vydávat v Tišnově časopis. Ne takový, který by poklonkoval době, ale ve kterém by se psalo o všem i s podtextem, o osobnostech, historii i kultuře. Od myšlenky k realizaci to trvalo skoro rok. Tomuto nápadu bylo nakloněno i město. Podařilo se mi dát dohromady několik přátel, takovou malou redakční radu, protože zaplnit časopis kvalitními materiály nebylo snadné. Mezi prvními byl spolužák Václav Borek, který už léta publikoval články o Tišnově, byl to také dr. Karel Fic, znalec regionální historie. Získal jsem pro spolupráci svého přítele Josefa Ondrouška, který psal do několika celostátních periodik. Do redakční rady vstoupil také z rozhodnutí orgánu města dr. Ladislav Šteigerle. Tajemnicí redakce a její dobrou duší se stala Jana Vavřínová, znalá dění ve městě a jako pracovnice úřadu měla přístup k řadě informací. Nakreslil jsem hlavičku časopisu, psal jsem, kreslil a dával mu také grafickou podobu. Tehdy nebyly počítače, a tak se ke každému číslu připravovala maketa, propočítávaly se řádky tak, aby všechno přesně vyšlo na stránku, založily se fotografie a vše bylo odesláno do tiskárny v Dolních Kounicích. Časopis měl své pravidelné rubriky. Např. Náš medailonek, Vycházka do okolí, Kapitoly z historie Tišnovska aj. Vycházkám se věnoval obětavý Václav Borek, dění v okolních obcích mapoval Josef Ondroušek. Jeho příspěvky jsou dodnes cenným materiálem pro obohacení historie. A pochopitelně patřil ke kmenovým autorům redakce Jan Hájek, historik a lokální patriot, který měl dar psát poutavě a lidé se vždy na jeho články těšili. Časopis, i když byl dělán takzvaně na koleně, si ihned získal široký okruh čtenářů nejen v Tišnově, ale přicházely ohlasy také od Tišnováků roztroušených po republice, dokonce i po světě. Lidé posílali dopisy z Rakouska, Německa, a dokonce i Ameriky. Zajímavá byla také distribuce časopisu. Měli jsme Tišnov rozdělený, a tak se prodával nejen v trafice, ale i v obchodech a hospodách. Časopis stál 1 Kč s provizí 10 % a roznášeli jsme ho po deseti až dvaceti kusech. Nebyl problém rozprodat celou dávku najednou hostům v restauraci. Ti tak měli nejen své pivo, ale také jako první i čerstvé informace. Náklad s každým číslem stoupal, prodával se rovněž po okolí, několik desítek výtisků se rozesílalo poštou, a tak byl náklad tisíc kusů záhy překonán. Dodnes mám v archivu řadu dopisů od čtenářů, kteří po letech zase našli svůj vztah k rodnému městu. Rád vzpomínám na jednoho z nich. Byl to Ing. Oto Máca, známý pražský stavitel, který dokonce přijel za námi do Tišnova na besedu. Ubytoval se v hotelu Květnice, a tak každý večer patřil společnému setkání s vyprávěním a vzpomínáním. Dodnes jsou první ročníky z té dlouhé historie zdrojem nepřeberného množství materiálů, ze kterých mnozí čerpají. Doba však postupně přitvrdila a zásluhou jistých lidí do práce redakce i obsahu časopisu prosakovaly tendenční a servilní materiály. Tak jsem práci v redakční radě ukončil. Původní záměr vzniku Našeho Tišnovska se snažil ještě nějaký čas zachovávat Josef Ondroušek, ale nakonec i on z redakce odešel.

Miroslav Pavlík

Hlavním sponzorem webové verze novin pro Leden 2016: