Prosinec 2015

Dvojnásobné potěšení

Ve středu 28. října jsem z rukou zdejšího starosty převzal na tišnovské radnici pocty související s udělením čestného občanství mému otci JUDr. Karlu Seyfertovi. Měl jsem při té příležitosti připraveno pár děkovných slov, ale protože žádný z předchozích laureátů toho večera se k uděleným vyznamenáním nijak nevyjadřoval, nezdálo se mi vhodné dělat na závěr slavnostního aktu v tomto směru výjimku. Dovolte mi proto, abych stručně zareagoval alespoň dodatečně touto formou.

V průběhu loňského roku jsem si uvědomil, že ten letošní bude jubilejním rokem tátových nedožitých devadesátin, a že to tedy bude možná poslední příležitost, jak tišnovským občanům jeho osobnost znovu připomenout. Tehdy jsem si vymyslel vzpomínkový hudební večer v místní sokolovně, který se nakonec onoho 11. dubna vydařil do takové míry, že jsem si podobně příznivou odezvu v době jeho příprav vůbec nedokázal představit. Měl jsem za to, že tím je otcova práce pro rodné město dostatečně uctěna a že cokoliv „oslavného“ se uskuteční zase snad až za dalších deset let, pokud ovšem ještě bude mít kdo podobnou akci uspořádat. Byl jsem proto velmi překvapen, když se mi v létě telefonicky ozval pan Jiří Dospíšil s dotazem, zda bych souhlasil, kdyby byl můj otec navržen na udělení titulu čestný občan města. Tehdy jsem mu odpověděl, že nejen souhlasím, ale že jsem tím velmi potěšen. Na tomto mém pocitu se dodnes nic nezměnilo, jen bych tu formulaci rozšířil, že moje potěšení je dokonce dvojnásobné. Pokusím se to vysvětlit.

V tomto státě se různá vyznamenání netěší velké vážnosti ani popularitě a já se tomu nedivím. Za minulého režimu přebíraly ty nejcennější řády prapodivné existence a brzy po roce 1990 jsme si zase pro změnu velmi rychle zvykli udělovat je těm, jimž za něco osobního vděčíme nebo od nichž bychom kdykoliv v budoucnu mohli něco potřebovat. Vzpomínám si například, jak jsem svého času marně přesvědčoval na zasedání výkonného výboru Českého tenisového svazu své kolegy, že by tehdejší ministr vnitra Ivan Langr opravdu neměl obdržet nejvyšší svazové ocenění, Medaili Karla Koželuha. Ve srovnání s tímto českým přístupem mne tedy logicky musel fascinovat příklad rodiny současně jmenovaného čestného občana pana Benedikta Kociána, jehož potomci vyrostli a žijí v Jižní Americe: v daleké zemi, kde zjevně nebylo myšlení lidí pokřiveno desítkami let bolševismu a pragmatismu, je udělení čestného občanství jejich předkovi zcela samozřejmě považováno za tak obrovskou čest, že se vnuk oceněného ve svých 58 letech vypraví vůbec poprvé v životě přes oceán z Buenos Aires do Evropy (navíc nikoliv do nějaké metropole, nýbrž do „bezvýznamného“ Tišnova), a to jen proto, aby rodina byla při tomto aktu osobně zastoupena. Učím se vnímat tuto poctu stejným způsobem, přestože mi na rozdíl od pana Juana Carlose stačilo dojít si pro onen symbolický klíč z dílny Radka Bárty pouze přes tišnovské náměstí. Věřte, že podobná „výuka“ je sice především očistná, ale současně i potěšující.

Druhým zdrojem mého potěšení je fakt, že k udělení čestného občanství mému otci došlo v době, kdy toto ocenění jménem vedení města předávali lidé, od nichž je možno podobný akt pokládat skutečně za čest. Přiznám se, že podobnou věc bych si na tišnovské radnici před dvěma třemi roky vůbec nedokázal představit. Rád bych také poděkoval všem hudebníkům, kteří v oněch letech 1953–87 byli postupně členy tátova tanečního orchestru, a současně i všem sportovcům, s nimiž se během svého života utkával nejprve na hřištích a později v různých jednacích prostorách či kancelářích tělovýchovných institucí. Každý z nich má na uděleném jmenování svůj dílčí podíl. Jak by se ovšem mému otci líbila dnešní podoba tišnovského sportu, to už je poněkud jiná otázka, která asi do těchto řádků nepatří, ale na jejíž zodpovězení možná také někdy v budoucnu dojde. Ještě jednou tedy za svoje dvojnásobné potěšení děkuji všem, kteří se o ně zasloužili.

Václav Seyfert st.