ZaHRAda – zamyšlení nad děláním věcí jinak

V diskusi pod článkem na iDNES.cz, který o ZaHRAdě informuje, mě zaujal obzvlášť jeden komentář. Toto spíše zvolání hezky vystihuje tak nějak zakořeněnou obavu ze všeho nového, nepodřizujícího se dosavadním zaběhnutým zvyklostem.

„Vážně si někdo myslí, že je schopen dítě lépe vzdělávat a vychovávat než kvalifikovaný pedagog?“
Je nutné dodat, že v ZaHRAdě kvalifikovaní pedagogové podle všeho pracují, a tak se autorova obava nejspíše týkala toho, zda dokáže děti připravit na život alternativní vzdělávání stejně tak dobře jako klasická instituce. Vlastně i já jsem měl na začátku v hlavě obraz rozjívených dětí, které leží na polštářích uprostřed chaosu rozházených dílců stavebnic. Po přečtení pár článků jsem ale rozhodně pro takovéto alternativy a nekvalifikuje mě pro to nic menšího než vlastní dlouholetá zkušenost s klasickou školní docházkou.

Děti se chtějí samy učit
Když jsem poprvé slyšel o ZaHRAdě, i mě trochu zarazilo slovo HRA. Proč by vzdělání mělo být zábavné? Učení se je náročné, vyžaduje spoustu vůle a sebepřekonání. Proč by to tak ale mělo být? Není představa dítěte jako prázdné nádoby, kterou je potřeba naplnit, otřesně přestárlá? Jedním z principů ZaHRAdy je, že děti samy řídí, co a jak se budou v danou chvíli učit. Jako kdyby se snad děti chtěly samy vzdělávat? Tohle mi připadá, v kontextu vlastní zkušenosti z klasické školní docházky, jako sci-fi. Například prvouka nebo přírodověda mě nikdy příliš neoslovovaly a dávno nemám tušení, o co se paní učitelka snažila.

Vzpomínám si ale na desítky hodin strávených sledováním přírodopisných cyklů National Geographic Society u babičky na VHS. Každá úvodní znělka u mě vyvolávala vlnu endorfinů a v první třídě jsem naprosto adoroval Davida Attenborougha. Byl jsem tak zasažený environmentálním poselstvím těchto dokumentů, že jsem ihned začal pracovat na vynálezu perpetuum mobile. Nového zdroje energie, který okamžitě nahradí fosilní paliva a zastaví tak devastaci planety Země. S rozmnožovacími rituály keporkaků a slušnými základy mechaniky jsem se tedy seznámil s předstihem, ještě dřív, než na to stačilo dojít někdy na vyšším stupni.

Vlastně jen proto, že jsem byl prostě zvědavý a prahl jsem po dalších úžasných záběrech kosatek. Těmhle příjemným emocionálním momentům se škola bohužel nikdy nepřiblížila. Vždyť i to naprosto nejsložitější, chodit a mluvit, se naučil každý sám.

Odměna a trest
S trochou nadsázky musím říct, že do školy jsem, krom dní, kdy se dalo ulít, chodil většinu času se strachem. Hlavním úkolem bylo přežít. Nezahanbit se špatnou známkou. Škola se smrskla na získávání odměny a vyhýbání se trestu. Efektivní výchovný model pro psy pana Pavlova před sto lety, ale příliš se neslučuje s představou člověka žijícího naplněný život a dlouhodobě usilujícího o nějaké cíle. Nepřipadá mi úplně správné, aby se přirozená touha dětí poznávat takhle redukovala.

My jsme to přece také zvládli
Možná lze ještě přemýšlet o klasické formě výuky jako o dobrém způsobu přípravy pro tento svět. Pro osmihodinovou pracovní dobu, pak víkend a v létě týden v Chorvatsku. Co to znamená, rozvíjet u dětí jejich jedinečnost, kreativitu a potenciál, není to zbytečné rozmazlování? Vnímám to ale tak, že dnes lze již jen těžko dosáhnout v konkrétním oboru lidské činnosti kompletní expertní znalosti. Je mnohem méně pravděpodobné, že nějaký vystudujete, zůstanete v něm celý život a vystačíte si s tím, co se naučíte v mládí. Právě proto je důležité poznávat sám sebe, vědět, že člověk má nějaké nadání a umí kreativně řešit různé situace. To mu pak dává širší repertoár pro zvládání nenadálých životních událostí, jako je třeba i ztráta zaměstnání.

I mně se nad tím vlastně na začátku chtělo mávnout rukou. Vždyť jsem to také přežil. Ale proč jen přežívat? Ve škole jsem strávil tolik let, že jen přežít a naučit se pár faktických informací je hrozně smutné plýtvání. Existuje zde například obrovský knižní trh se seberozvojovou literaturou pro dospělé. To jen ilustruje, jak velká je lidská potřeba objevovat vlastní skryté zdroje a učit se kvalitněji a šťastněji prožívat svůj život. Proč tohle neakcentovat už v klasickém vzdělávání dětí a neušetřit jim v budoucnu čas?

Filip Navrátil

Hlavním sponzorem webové verze pro Listopad 2015: