Úctyhodných 90 let Podhoráckého muzea

V noci před dohodnutou návštěvou Podhoráckého muzea, kterou jsem si za účelem sběru informací pro tento článek sjednal s jeho vedoucím PhDr. Josefem Zacpalem na první červnový pátek, se v areálu muzea rozhoukal alarm. Mohla za to sice silná bouřka, která se přehnala nad regionem a způsobila v něm jisté
neplechy, ale kdo ví – třeba se už takto tajemně hlásila o pozornost připomínka 90. výročí založení muzea, které připadá na konec měsíce června.

První pokusy o založení muzea v Tišnově spadají do doby konce 19. století. V roce 1895 proběhla celonárodní Národopisná výstava českoslovanská, které předcházela řada místních a regionálních výstav, v Tišnově konkrétně v srpnu 1893. Ty z použitých exponátů, které se nevracely původním majitelům, zůstaly uloženy na radnici jako možný základ budoucího muzea – šlo o 139 předmětů a 23 knih – ale tam pouze pět let mlčky odpočívaly. O založení muzea jednal obecní výbor teprve v roce 1898, kdy bylo ustaveno pětičlenné kuratorium vedené starostou Františkem Müllerem. Výbor přijal usnesení, aby obec převzala do své správy „okresní museum“ a zavázala se „museum toto nezkrácené zachovati, o rozmnožení jeho sbírek se starati, a vůbec o zvelebení jeho pečovati“.

Přestože oficiální úřední statistika z roku 1905 uvádí v přehledu moravských muzeí i Tišnov s rokem založení 1893, nelze z dnešního hlediska považovat pouhé uložení předmětů na radnici a pozdější volbu kuratoria za vznik skutečného muzea. O jeho dalším vývoji na počátku 20. století navíc neexistují prakticky žádné informace a lze důvodně předpokládat, že v době přestavby radnice v letech 1905–6 slibně započatá činnost definitivně umlkla.

Když vstoupíte do útrob Podhoráckého muzea, od prvního okamžiku na vás dýchne historie. Jednak mají tyto prostory už na první pohled svůj věk, za druhé se i chodby hemží různými předměty, jejichž hromadění pak pokračuje dokonce i v kancelářích. „Pořád bojujeme s nedostatkem místa v depozitářích, tak jako se s tím trápili už naši předchůdci,“ podotýká k tomu dr. Zacpal a jeho kolegyně, etnoložka PhDr. Irena Ochrymčuková dodává: „A některé věci, které nám sem lidé nosí, nemůžeme nechat ani na chodbách, takže zatím nezbývá než je rozložit po kancelářských stolech.“ Oba dva jsou už také málem inventářem muzea, pan vedoucí je tu od roku 1983, paní Ochrymčuková nastoupila o osm let později. Kromě nich tu působí další dva vysokoškolsky vzdělaní odborní pracovníci – přírodovědec Bc. Richard Knecht a historička umění Mgr. Hana Fadingerová. Dojíždí sem i archeoložka,  která tu má uloženy sbírky.

Podhorácké muzeum zajišťuje i průvodcovskou službu ve veřejně přístupných částech kláštera Porta coeli, což mají na starosti tři průvodkyně, doplněné ještě brigádníky. Dále tu pracuje stolař, dva konzervátoři, výtvarník, domovník, který funguje i jako šofér při instalacích různých výstav, a pokladní, jež je zároveň dokumentátorkou, což znamená, že zabezpečuje mechanické práce se sbírkami, jejich popisy, skenování a další podobné úkony. Mnozí z nich ale nejsou pouze zaměstnanci Podhoráckého muzea, nýbrž pracují i pro další pobočky Muzea Brněnska, takže mají povinnosti třeba i vůči muzeím v Ivančicích nebo Šlapanicích, jak je zmíněno i v závěru našeho historického povídání.

Skutečný vznik muzea byl opět do jisté míry spojen s pořádáním úspěšné výstavy. Jednalo se o Podhoráckou výstavu v červenci 1927, která se stala největší kulturní událostí Tišnova v době první republiky a potvrdila bohatství regionu po stránce přírodní i z hlediska historických památek. Přičteme-li k tomu stavební i hospodářský rozvoj města a nedávný vznik nových kulturních institucí (založení gymnázia, obnovení činnosti knihovny, otevření přebudované sokolovny), šlo o ideální podmínky pro opětovnou iniciativu vedoucí k tentokrát již skutečnému založení muzea.

Přípravný výbor pracoval již od podzimu 1928, na jednáních městské rady z počátku roku 1929 byla přislíbena podpora obce (poskytnutí místnosti na radnici, finanční příspěvek). Zásluhou starosty Aloise Řezáče byla tvořící se instituce pojata jako celookresní s přesahem na celé Podhorácko. Dne 26. června 1929 v pět hodin odpoledne se pak konala ustavující schůze kuratoria Podhoráckého muzea. Jmenovitou sestavu „otců zakladatelů“ i určených kustodů jednotlivých sbírkových fondů naleznete ve speciálním rámečku.

Zřizovatelem muzea byla obec Tišnov, takže veškerý muzejní majetek se stal vlastnictvím města. Získávaný sbírkový materiál byl řazen do čtyř oddělených inventářů – pro přírodovědné sbírky, archiv, mince a sbírky věcné (tj. všechny ostatní). Muzeum mělo k dispozici jednu místnost přímo na radnici a druhou ve dvoře radnice, která ale nepostačovala kapacitně, navíc byla vlhká a špatně zabezpečená proti požáru či krádežím. Opakované žádosti kuratoria o řešení situace skončily bohužel vždy jen příslibem obecního zastupitelstva a rozvoj sbírek i činnosti muzea tak byl výrazně zpomalován prostorovými těžkostmi.

„Základním posláním každého muzea je sběr, zpracování a zpřístupňování předmětů,“ vysvětluje Josef Zacpal. „Artefakty získáváme buď darem, nebo odkupem, občas se k nám dostává i něco z pozůstalostí nebo prostřednictvím policie. Přinese-li někdo potenciálně zajímavou věc, zhodnotí se, má-li její uchování smysl a patří-li do naší sbírky teritoriálně. V kladném případě se zapíše do tzv. přírůstkové knihy a získá už i inventarizační číslo v prvním stupni. Poté vše zpracují odborní pracovníci a ,přesunou’ získaný materiál do odborné kartotéky druhého stupně, která už není jen fyzická, ale je vedena i v počítači.“

Muzea mají ale též osvětově vzdělávací funkci, což se v praxi projevuje spoluprací s obcemi, školami či organizátory kulturních akcí. Do této oblasti spadá i pořádání výstav, jejichž dramaturgii si Podhorácké muzeum určuje samo. Dříve se jich konalo ročně šest až deset, v poslední době se počet výstav z provozních důvodů snížil. Zpracování je ovšem podstatně profesionálnější, používají se moderní technologie a postupy (tisky, barvy, digitální fotografie, popisky).

Základem výstavní nabídky Podhoráckého muzea jsou stálé expozice. Nejstarší z nich Paleontologie a mineralogický systém, doplněná později v jedné z místností o regionální část Minerály na Tišnovsku, je umístěna v dobových vitrínách na chodbě. Protiváhou jsou dvě historické expozice: Měšťanský obytný interiér z přelomu 19. a 20. století (se zapůjčeným vzácným exponátem dobového klávesového nástroje) a Dějiny a současnost kláštera Porta coeli. V klášterní křížové chodbě doplňuje kolekci muzejních expozic lapidárium kamenných fragmentů.

Podhorácké muzeum brzy po svém vzniku vyvíjelo velkou aktivitu i ve vztahu k veřejnosti. Vůbec poprvé byly sbírky představeny na výstavce archeologického materiálu u příležitosti přednášky dr. Josefa Skutila na učitelské schůzi v Tišnově 11. října 1929. Po získání dvou větších místností pak vznikla i první trvalá expozice; šlo o vlastivědnou regionální expozici, jejíž samostatná část byla věnována rodákům, geologu Vladimíru Josefu Procházkovi a spisovateli Josefu Uhrovi, důležité místo zde měla i sbírka zbraní, uniforem a legionářských tiskovin z časů prvního odboje. Muzeum bylo otevřeno vždy v neděli a ve svátek od 9 do 12 hodin, vstupné činilo jednu korunu.

V období 2. světové války byla muzejní činnost logicky oslabována: v říjnu 1940 byla jedna její místnost přidělena potravinové komisi a muzeum bylo fyzicky uzavřeno, jako instituce však existovalo i nadále. Protektorátní úřady ovšem postupně zabraly i další místnosti, takže sbírky byly necitlivě stěhovány nejen do skladiště na dvoře radnice, ale i na různá místa v Tišnově. Značná část exemplářů nepřečkala válečné řádění, většinou byly zničeny, některé ovšem podle neověřených informací posloužily správné věci: použitelné střelné zbraně byly zřejmě koncem války předány partyzánům…

Vedoucí muzea mne během návštěvy provedl dvěma současnými výstavami, z nichž jedna se vztahuje právě k 90. výročí jeho založení a nazývá se Co všechno je muzeum. Vedle pojednání o historii instituce je výstava malou sondou do práce současných odborných pracovníků. Každý zde představuje prostřednictvím textů, fotografií a předmětů svůj aktuální nebo déletrvající projekt. Etnoložka prezentuje rekonstrukci lidového oděvu v obcích na Tišnovsku, historička umění víceletou dokumentaci tvorby předních výtvarníků regionu, historik zastoupení tří místních literátů z přelomu 19. a 20. století (Karas, Uher, Soukal) v muzejních fondech a přírodovědec budování herbáře a fotodokumentaci živé a neživé přírody Tišnovska. Ke zhlédnutí bude až do 20. října 2019.

Druhá aktuální výstava, která potrvá dokonce až do 10. listopadu, se nazývá Cesty do pravěku aneb Ve stopách Zdeňka Buriana; jedná se o projekt Volného sdružení výtvarníků PAS (Paleoart –Art and Science), na němž je vedle obrazů či trojrozměrných vyhotovení podob dávných živočichů k vidění i autentický model stegosaura použitý ve slavném filmu Karla Zemana z roku 1955. Při některých výstavách, naposledy zejména k tématu 1. světové války, se objevují návštěvníci s různými doplněními, či dokonce opravami uvedených údajů. Jinak do muzea čas od času docházejí různí kolegové odborníci či naopak “amatérští“ badatelé. „Nejmarkantnější to bylo počátkem 90. let,“ připomíná dr. Ochrymčuková, „kdy se v okolních vsích obnovovaly různé hody a tradiční slavnosti, jejichž pořadatelé chtěli vědět co nejvíce o svých místních krojích a chodili si k nám pro konkrétní poznatky.“ Častými hosty bývají také studenti, jimž v muzeu pomáhají s pracemi všech typů od ročníkových po doktorské, a to na nejrůznější témata.

Po skončení 2. světové války měly úřady i občané na starosti mnoho důležitějších úkolů, takže neutěšený stav Podhoráckého muzea se ještě nějakou dobu příliš nelepšil. Až do jara 1952, kdy místní národní výbor na žádost kustoda Viléma Máci a Václava Trmače přidělil muzeu k užívání jednu místnost v přízemí radnice, nebylo kde vystavovat. Světlým okamžikem těch časů bylo snad jen zapůjčení čtyř exponátů na výstavu československého lidového umění v Belgii.

Zmiňovaný Vilém Máca se následně stal hlavním hybatelem klíčového přemístění muzea do jeho dnešního působiště. V budově někdejšího proboštství zrušeného kláštera Porta coeli v Předklášteří se uvolnily vhodné prostory, navíc se Předklášteří v roce 1953 nově stalo součástí Tišnova a zamýšlený přesun tak vlastně ani neznamenal vystěhování muzea z domovského místa. 5. srpna 1954 obdržel Vilém Máca zprávu, že krajská dislokační komise po složitých jednáních přidělila budovu bývalého proboštství okresnímu národnímu výboru (ONV) pro muzejní účely. Dosud tu sídlil učňovský internát podniku MEZ Drásov, který
po vyklizení zanechal prostory ve velmi špatném stavu. Nicméně již v prosinci mohl Vilém Máca zahájit stěhování sbírek a 15. května 1955 pak bylo pro veřejnost otevřeno nově pojmenované Okresní vlastivědné museum v Tišnově, jehož řízení ale přešlo pod ONV. Od roku 1960 byl znovu používán název Podhorácké muzeum, v roce 1967 pak muzeum přestalo být samostatným subjektem a stalo se jedním z pracovišť Okresního muzea Brno-venkov.

Po znovuotevření muzea v roce 1955 bylo klíčové obnovit sbírkový fond formou sběru, darů i organizovaných akcí v Tišnově a okolí. Vilém Máca brzy přivezl přírodovědné sbírky ze zrušeného kláštera i zachované zbytky předválečného muzea, nacházené na různých místech Tišnova. Tyto dva soubory utvořily první stálou expozici. Nová expozice z roku 1963 pak v duchu doby kladla důraz na dělnické hnutí, odboj a partyzánskou činnost na Tišnovsku. Od roku 1976 procházela muzejní budova generální rekonstrukcí, která omezovala výstavní možnosti, a v letech 1987–90 bylo z tohoto důvodu muzeum dokonce úplně uzavřeno.

Měl jsem při své návštěvě příležitost nahlédnout i do depozitáře umístěného v prvním patře budovy, kde býval v minulosti proboštův byt. Sbírkové exponáty jsou tu uloženy pod několika zámky, ale není to jako u korunovačních klenotů na Pražském hradě – všechny klíče má k dispozici sám vedoucí. Jakkoliv je tu vše systematicky uspořádáno, prostorová stísněnost je patrná na první pohled.

Když jsme sešli zpět dolů do kanceláře, nedalo mi to, abych se zdejších muzejníků nezeptal: „Máte nějaké oblíbené historické období, které je podle Vás na Tišnovsku zajímavější než ta ostatní?“ Pro paní Irenu Ochrymčukovou je to středověk, ale… „… přála bych si tam být jen takovou muškou, která nad vším poletuje a pozoruje dění. Jako člověk bych v té době žít nechtěla.“ Josef Zacpal se zamýšlel o poznání déle: „Možná je to doba od 90. let 19. století včetně následující první republiky, samozřejmě kromě světové války. Tišnov se v té době stával skutečným městem. A také bylo zajímavé 16. století, kdy se velice dařilo klášteru a díky privilegiím od abatyše Barbory Konické pak i všem okolo.“

Po rozsáhlých stavebních úpravách bylo Podhorácké muzeum znovu zpřístupněno veřejnosti 23. září 1990. V uvedeném roce se ovšem obec Předklášteří osamostatnila a muzeum se tak poprvé ocitlo mimo území spravované jeho původním zakladatelem. Zastřešující Okresní muzeum Brno-venkov bylo k 1. lednu 2003 přejmenováno na Muzeum Brněnska a jeho zřizovatelem se stal Jihomoravský kraj. Vedle Podhoráckého muzea jsou dnes součástí této instituce ještě muzea v Ivančicích a Šlapanicích, Památník písemnictví na Moravě v Rajhradě, Mohyla míru u Slavkova a nově také brněnská vila Löw-Beer. Do jejích prostor se přestěhovalo i ředitelství a ekonomický úsek Muzea Brněnska, přestože oficiální adresu má tato instituce nadále v Předklášteří a donedávna členové jejího vedení sídlili rovněž v budově bývalého proboštství kláštera Porta coeli, jen o patro výše než „místní“ muzejníci. Příslušnost k jedné společné „firmě“ je dnes v Předklášteří nadále patrná především z činností stolařské, konzervátorské či výtvarné dílny, které byly zbudovány již v průběhu 80. let a jimiž ostatní pracoviště nedisponují, takže se tu tvoří i pro jejich potřeby.

Po roce 1990 Podhorácké muzeum zrealizovalo několik stálých expozic a množství krátkodobých výstav nejrůznějšího zaměření. Od roku 2002, kdy je v platnosti nový muzejní zákon, je více než 30 tisíc sbírkových předmětů zapsáno jako samostatný celek v Centrální evidenci sbírek na Ministerstvu kultury ČR pod názvem „Sbírka Podhoráckého muzea“. Je rozdělena do deseti podsbírek: Archeologie, Historie (jádro muzejních sbírek včetně etnografie, řemesel, nábytku, textilu, keramiky, map, pohlednic apod.), Nové dějiny (1. a 2. světová válka, zbraně, uniformy, písemnosti), Fotografie, Periodika, Numizmatika, Výtvarné umění a umělecké řemeslo, Mineralogie, Rajhrad (předměty uložené v muzeu původem z kláštera v Rajhradě) a zatím jako poslední vznikla podsbírka Václav Hynek Mach (dílo jmenovaného sochaře a jeho dokumentace). Od poloviny 80. let minulého století je navíc budována unikátní tzv. Regionální knihovna, soustřeďující výhradně literaturu k regionu Tišnovska a ke klášteru Porta coeli. Mimo sbírkový fond je veden i vlastní fotoarchiv (14 tisíc
negativů a navazující digitální fotografie).

Když jsem zhruba po dvou hodinách areál muzea v parném sluníčku opouštěl, čekalo na mne ještě jedno příjemné překvapení: hned vedle vstupní brány se na mne „smála“ malá kavárnička, která byla uvedena do provozu teprve před nedávnem. A protože do odjezdu autobusu od Velké Bíteše směrem na Tišnov zbývala asi čtvrthodinka, uzavřel jsem ono dopoledne strávené s historií naopak více než současným kafíčkem se smetanou. Popíjel jsem je u venkovního stolku právě ve chvíli, kdy ke klášteru mířila skupinka – podle řeči zřejmě maďarských – návštěvníků, kteří dlouze hleděli směrem ke mně a něco si říkali. Usoudil jsem, že mne už v mém věku asi taky zařadili do historie, a raději pomalu vykročil k autobusové zastávce…

Historická část tohoto článku byla sestavena podle materiálu PhDr. Josefa Zacpala ze Sborníku příspěvků 1999 Okresního muzea Brno-venkov (70 let Podhoráckého muzea) a podle průvodního textu k aktuálně probíhající výstavě Co všechno je muzeum.

Správcové, ředitelé a vedoucí Podhoráckého muzea od jeho přestěhování do Předklášteří (bez uvedení akademických titulů):
1955–1957 Vilém Máca
1957–1959 Jaromír Zemina
1959–1962 František Štěpán
1962–1983 Anna Christová
1984–1989 Ludvík Belcredi
1989–dosud Josef Zacpal

Václav Seyfert