Legenda brněnského divadla Marie Pavlíková: Dlouhodobý seriál o čestných občanech města Tišnova – díl 31.

V našem cyklu jsme vám představili již
bezmála tři desítky čestných občanů Tišnova.
Ovšem teprve v tomto čísle nebudou následující
řádky věnovány žádnému významnému
muži z historie města, nýbrž poprvé půjde
o ženu. Není divu, neboť paní Marie Pavlíková,
herecká legenda Národního divadla Brno,
dodnes zůstává jedinou ženou, která obdržela
tento titul samostatně (letos udělené čestné
občanství Josefy Kothbauerové je společné
s jejím manželem Oldřichem). Umělkyně jej
převzala osobně počátkem roku 1986 při
příležitosti svých osmdesátých narozenin
jako sedmnáctá v pořadí z rukou tehdejšího
předsedy Městského národního výboru Karla
Součka.
V roce 2006 vyšla v boskovickém nakladatelství
Albert kniha jejího synovce Miroslava
Pavlíka, který o své tetě sesbíral, sepsal a fotografiemi
naplnil téměř tři sta stránek. Bylo
by tedy nošením dříví do lesa psát o Marii
Pavlíkové tradičním způsobem, když si každý
Tišnovák může za velmi lidovou cenu tuto knihu, pokud ji
pohříchu dosud nevlastní, dodnes pořídit například v zařízeních
Městského kulturního střediska. Je obsahově naprosto vyčerpávající:
shrnuje bohatou divadelní kariéru herečky, vzpomínky
jejích přátel, přepisy rozhovorů z rozhlasových a televizních vysílání
či z tisku, nechybí ani kompletní soupis rolí v divadle, televizi,
filmu i rozhlase. Speciální část je věnována její spolupráci
s dalším čestným občanem Tišnova Jaroslavem Kvapilem.
Zvolil jsem tedy jinou metodu, a to mozaiku citací z jiných zdrojů,
která je sice uspořádána nebo spíše neuspořádána poněkud
„pell-mell“, nicméně v souhrnu snad dokáže poskytnout jeden
z možných pohledů na paní Marii (jak ji oslovovali její přátelé).
Národní divadlo Brno
Abychom nevynechali základní biografické údaje, začněme
tím, jak Marii Pavlíkovou představují webové stránky Národního
divadla Brno ve své Síni slávy:
Dlouholetá významná česká herečka, jejíž život a dílo byly neodlučně
spjaty s činohrou Národního divadla Brno. Narodila se 23.
ledna 1906 v Tišnově. Její rodiče nebyli příliš nakloněni podporovat
dceřiny herecké sny. Ona si ovšem prosadila své, soukromě začala
studovat zpěv u Marie Fialové a posléze i herectví u Antonie Košnerové
a Emy Pechové. Propojení hereckých a pěveckých kvalit, přitažlivý
zjev mladé adeptky divadla a její přirozená živost až živelnost
vedly k tomu, že se v roce 1927 stává členkou operety Národního
divadla Brno a exceluje tam v titulní roli tehdy populární hudební
komedie Hugo Hirsche Rozpustilá Lola.
Tři roky byla Marie Pavlíková úspěšnou členkou tehdy výtečného
operetního souboru Oldřicha Nového. Její doménou byly především
hudební komedie, ale úspěšně zvládla i Wandu v Nedbalově Polské
krvi. Toužila ale po činohře a v roce 1930 chtěla
přijmout nabídku na angažmá v pražském vinohradském
divadle; její sen se však nakonec splnil
v Brně. V srpnu 1930 se stává členkou činohry,
úspěšně debutuje v roli milionářky Phoebe ve hře
jugoslávského autora Miro Begoviče Americká
jachta ve Splitu a brněnské divadlo se definitivně
stává jejím celoživotním domovem a osudem.
V počátcích své herecké kariéry byla pochopitelně
obsazovaná především do rolí svůdných a vnadných
krasavic, k čemuž ji předurčovaly její fyzické
vlastnosti i široká škála hereckých schopností.
Brzy se její repertoár značně rozšířil a prohloubil.
… Společensky založená Marie Pavlíková
ve třicátých letech kontaktem s tehdejší brněnskou
průbojnou intelektuální vrstvou dospívá k dalšímu
uměleckému a myšlenkovému zrání.
V poválečném období se úspěšně přehrává
do charakterního oboru, což prokázala například
v titulní roli Shawovy Živnosti paní Warrenové
nebo v paní Vachové z Hrubínovy Srpnové neděle.
Její schopnost břitké konverzace a suchého humoru
ji přímo předurčila k vynikajícímu ztvárnění takových postav, jako
byla lady Snerwellová v Sheridanově Škole pomluv, Lady Bracknellová
ve Wildeově komedii Jak je důležité míti Filipa či paní Higginsová
v Pygmalionu, kterou si s chutí zahrála i v jeho muzikálové verzi My
Fair Lady. Na druhé straně se skvěle vyrovnala i s tak náročným úkolem,
jako byla královna Runa v Radúzovi a Mahuleně.
I po svém odchodu do důchodu zůstala divadlu věrná. Na scéně
divadla Husa na provázku si mimo jiné s chutí zahrála Paní z Ostrovačic
v Pohádce máje či Revírníkovou v Lišce Bystroušce. Její poslední
(a výtečnou) hereckou kreací byla role Adelaidy Brucknerové
v Srbově inscenaci Kočičí hry Istvána Örkényho v roce 1997.
Vzpomínky na dětství,
na Tišnov a rychlé stroje
V 8. čísle almanachu Tišnov Fotorevue byl otištěn materiál
z pera Karla Fice, v němž se objevuje celá řada vzpomínek Marie
Pavlíkové na rodné město:
„Když jsem chodila do obecné školy, nacvičoval s námi pan učitel
divadlo. Jmenovalo se Zlatý kruh a já jsem hrála cigánečku. To jsme
tancovali a zpívali u ohně. Nebylo to velké, ale pro mě to hodně znamenalo.
Sólo jsem poprvé hrála v pohádce, ve které jsem dostala roli černokněžníka.
Měla jsem černý háv, vysokou čepici, hůl, vousy. Začínala
jsem slovy ,zástupy duchů z lesního vzduchu’. Spustila jsem to na prsní
tón hrozivým hlasem. Pan lékárník Šaur, který byl také na představení,
se ptal mého tatínka: ,Kdo to hraje černokněžníka?’ A tatínek: ,No naše
Máňa.’ A pan lékárník mu radil: ,Dejte ji k divadlu.’“
„Emil Burian si dokonce zazpíval i s tišnovskými ochotníky v Hubičce
pod taktovkou dr. Drbala. Já jsem tehdy zpívala ve sboru a byla
jsem z toho moc nadšená. Nejlépe z Tišnováků zpíval Bohuš Sedlák,
měl nádherný bas. Nikdy však bohužel nevystupoval veřejně, neboť

trpěl velikou trémou. Bohuš Sedlák, když měli do Tišnova Burianové
přijet, obešel všechny hospody a upozornil hostinské, že musí mít
pro ně připraveno vždy nejlepší víno. To se jim muselo nalévat ze
zvláštního soudku, který byl určen jen pro tyto vzácné hosty.“
„Po podepsání první smlouvy u divadla žádala jsem rodiče o peníze
na garderobu. Hrdě jsem napsala ,vystupuji v Národním divadle’.
O mé první premiéře jsem při děkování zahlédla v hledišti statného
pána s dlouhými vousy a slzičkou v oku. Rodiče seděli v lóži, ó, jak
mně srdce zajásalo!“
Článek připomíná i hereččino velké zalíbení v automobilech:
Jednou z životních lásek paní Pavlíkové byl i motorismus. Několik
let dokonce spolupracovala s pražskou firmou Praga a jako řidička
převážela z Prahy nové vozy do její brněnské prodejny nebo jezdívala
s automobily z Brna do pražského servisu. Jak se říká, spojila příjemné
s užitečným, měla radost z jízdy a ještě ušetřila za vlak. V roce
1932 se paní Pavlíková seznámila se světoznámým automobilovým
závodníkem Louisem Chironem, který tehdy závodil na brněnském
Masarykově okruhu. Nechali se spolu i vyfotografovat.
Kromě automobilismu se zhlédla i v létání a stala se historicky
první českou aviatičkou.
Filmová a televizní kapitola
Mnohem méně než působení na divadle se veškeré zdroje věnují
rolím Marie Pavlíkové ve filmu a v televizi, tedy tam, kde
je možné její herecké umění ještě dnes vidět. Dejme tedy slovo
webovým filmovým databázím:
Marie Pavlíková pocházela z Tišnova, kde byl její otec správcem
lihovaru. … Jako dvacetiletá se objevila v němém filmovém přepisu
Mrštíkova románu Pohádka máje (1926), poté jako panímáma Křópalová
v komedii Martina Friče Vše pro lásku (1930), jejíž kopie jsou
bohužel považovány za ztracené. … Bytostné sepětí s přední brněnskou
scénou vyústilo v její minimální participaci v českém filmu. Po již zmíněných
němých snímcích vstoupila do světa zvukového filmu nevelkou
rolí učitelky v melodramatu Hřích mládí (1935) v režii svého tehdejšího
manžela Aleše Podhorského. Znovu se pak objevila v roli šéfovy ženy
v tendenčně pojatém sociálním dramatu Botostroj (1954). Poslední filmovou
roli babičky si zahrála v hořké komedii Kalamita (1981), kam
byla doporučena herci Divadla Na provázku, s nimiž tehdy spolupracovala
(hlavní roli zde hrál Bolek Polívka). Jestliže pro film vytvořila
Pavlíková poměrně málo rolí, více příležitostí dostala v televizi, a to
především v produkci brněnského studia. Hrála například v inscenacích
Moudrý Engelbert (1968), Paradajs (1970), Stříbrná šestka (1971),
Spolužáci (1973), Chlapi jak se patří (1977), Kdo chytá štěstí za pačesy
(1979), Neobvyklý případ (1982), Odchod bez řádů (1982), Radostné
události (1983) nebo Komtesa Mary (1983). V osmdesátých létech
bylo možné ji vidět i v devítidílném seriálu My holky z městečka (1985)
a naposledy se divákům připomněla rolí stařičké matky četníka Turka
v seriálu Četnické humoresky (2000). … Marie Pavlíková byla dvakrát
vdaná. Prvním manželem byl její herecký kolega z Brna Aleš Podhorský
(1900–1964), který však krátce po sňatku odešel jako režisér do Prahy
a manželství se po třech letech rozpadlo. Za války se provdala podruhé
za inženýra Karla Kleinberga, který následkem štvavé atmosféry zemřel
již v roce 1944. V roce 1966 byla jmenována zasloužilou umělkyní…
Nekrolog
V denním souhrnu zpráv se v závěru září roku 2003 objevila
na Radiu Praha i tato smutná informace:
Ve věku 97 let zemřela v sobotu 27. září v Brně nejstarší česká
herečka Marie Pavlíková. Poslední rozloučení s emeritní členkou
Národního divadla v Brně se bude konat 7. října.
S legendou se ve foyeru brněnského divadla rozloučili svými
projevy pražští kolegové Jana Hlaváčová a Václav Postránecký,
při odjezdu pohřebního vozu z Divadelní ulice ještě dlouho zněl
poslední potlesk…

Václav Seyfert

Fotografie jsou se souhlasem autora převzaty z knihy Marie Pavlíková.
Zdroje:
– Marie Pavlíková, nakladatelství Albert 2006, autor Miroslav Pavlík
– Marie Pavlíková vzpomíná na své rodné město, Tišnov Fotorevue, č. 8,
květen 1998
– www.ndbrno.cz, Síň slávy
– internetové filmové databáze csfd.cz, fdb.cz, libri.cz
– denní souhrn zpráv Radia Praha ze dne 30. 9. 2003