Říjen 2018

Domácí hospicová péče klade důraz na důstojné prožití závěru života nemocného

V letošním roce připadá Světový den hospicové a paliativní
péče na sobotu 13. října. V tento den se uskuteční také mnoho
setkání, akcí a koncertů po celém světě na podporu informovanosti
o paliativní a hospicové péči.
I přes vzestupný rozvoj hospicové péče, především v oblasti
„domácích hospiců“, není široká veřejnost stále dostatečně informována
o možnostech péče o nevyléčitelně nemocné.
V současné době je snaha o vytvoření domácího „mobilního“ hospice
i v našem kraji. Doposud se o nemocné i v paliativní péči starají
zdravotní sestry v rámci charitní ošetřovatelské služby ve spolupráci
s praktickými lékaři. O dalším vývoji této služby budeme rádi čtenáře
i nadále informovat.
V případě zájmu o pomoc při rozšíření této služby je možné se
obrátit na sociální pracovnici Oblastní charity Tišnov Mgr. Janu
Křížovou, která nám v krátkém rozhovoru představila službu
hospicové péče.
Domácí hospicová péče je služba, která klade důraz na důstojné
prožití závěru života nevyléčitelně nemocného a podporu
blízké pečující rodiny. Můžete nám shrnout poslání domácí
hospicové péče?
Domácí hospic jako služba poskytuje specializovanou paliativní
péči a snaží se plně respektovat přání nemocného a rodiny
zůstat doma až do konce svého života. Péče je poskytována
v domácím prostředí a nemocného a rodinu navštěvuje odborný
multidisciplinární tým. Služba je poskytována každý den v roce,
24 hodin denně, 7 dní v týdnu, nepřetržitě.
Ve chvíli, kdy je již aktivní (často onkologická) léčba ukončena,
může ošetřující lékař navrhnout paliativní péči. Ta neznamená
konec léčby. I nadále je cíl péče směřován na léčbu příznaků
nemoci vedoucí k co nejvyšší kvalitě lidského života každého
člověka.
Paliativní péče se zaměřuje na celkové vnímání nemocného
jako člověka se svými biologickými, psychickými, sociálními a duchovními
potřebami. Přes léčbu bolestí, dušností, nevolností, zvracení
či jiných fyziologických potíží je péče věnována také všemu,
co je pro nemocného a rodinu v závěru života důležité. Od podpory
ve zvládání nemoci, prožívání obav z budoucnosti, strachu či samotného
hledání naděje a uzavírání důležitých životních úkolů.
Dle Vašich slov každý člověk žije svůj jedinečný a neopakovatelný
život a stejné je to i s jeho odcházením. Je toto
stěžejní filozofie hospicové péče?
Tým domácího hospice přistupuje k nemocnému s cílem zachování
maximální lidské důstojnosti, s reakcí na jeho potřeby a potřeby
pečující rodiny. Filozofie hospicové péče spočívá v mírnění
utrpení, bolesti a ve snaze, aby nemocný nezůstal v poslední chvíli
svého života osamocený.
V závěru života tak nemocný může bilancovat a celkově hodnotit
svůj život jako takový. Může hledat smysl svého života, otevírat
svoji minulost, vzpomínat. I nevyléčitelná nemoc může být cestou.
Cestou ke smíření se s lidmi, kterým si přejeme odpustit, cestou
hledání naděje na upevnění vztahů, na sdělení všeho, co je důležité.
Jak nemocný člověk, tak i jeho rodina mohou v sobě objevovat
duchovní potřeby, které si předtím v životě neuvědomovali, mohou
hledat cestu k Bohu, jít cestou do svého nitra, do své duše.
Nevyléčitelná nemoc a samotná péče kladou vysoké nároky
nejen na nemocného člověka, ale i na pečující rodinu.
Poskytnutí odborné pomoci všem těmto lidem předpokládá
složení celého hospicového týmu.
K nemocnému pravidelně jezdí zdravotní sestra, která podle doporučení
ošetřujícího lékaře podává léky, provádí přímé ošetřování
a ve spolupráci s lékařem reaguje na aktuální příznaky nemoci. Při
zhoršení zdravotního stavu pacienta může pečující rodina kdykoliv,
ve dne i v noci, volat pohotovostní telefon, na kterém je zdravotní
sestra vždy k dispozici. Zároveň pravidelně nemocného navštěvuje
lékař hospicové péče, který doporučí konkrétní podání léků, pacienta
v domácnosti vyšetří a stanoví plán lékařské péče.
Důležitou se stává i podpora ze strany psychologa, duchovního
či sociálního pracovníka. Domácí hospicová péče je nejen
o přímém ošetřování, ale především o rozhovoru, sdílení těžkostí,
o doprovázení, o životě.
Samotnou nemocí netrpí pouze pacient, ale i jeho celá rodina.
A mnohdy se jich právě samotná nemoc a péče o milovaného
člověka citlivě dotýká mnohem více. S vědomím,
že jejich blízký může trpět, jakkoliv strádat a může je brzy
opustit. Soustředí se pomoc i na rodinu nemocného?
Pečující rodina potřebuje maximální možnou oporu. Často tak
může kdokoliv z hospicového týmu rodině naslouchat, emočně je
provázet, podporovat v rozhovoru a v loučení s nemocným. Slova,
která mohou být v posledních chvílích vyřčena, mohou pomoci
ke smiřování s nemocí a svým jedinečným životem. Poděkování,
odpuštění, vyslovení lásky a rozloučení se tak mohou stát mostem
mezi vzájemnými vztahy, nadějí ke smíření a odchodu z tohoto světa
v atmosféře bezpodmínečného přijetí a bezpečí.
I po úmrtí milované osoby může rodina i nadále zůstávat
v péči hospicového týmu. Samotné truchlení je náročné období,
na které nemusí být pozůstalí připraveni ani po dlouhé nemoci
svého blízkého. Je důležité, aby pozůstalá rodina vnímala oporu,
mohla se vracet ve vzpomínkách, aby se necítila též osamocena.
Péče o pozůstalou rodinu ze strany domácího hospice může pokračovat
tak dlouho, jak samotná rodina potřebuje, ať již při soukromých
rozhovorech, či skupinových setkáváních pozůstalých.
Období konce života spojeného s nemocí neznamená často
nic radostného. Uvědomění si vlastní smrtelnosti, vlastní cesty životem a ohlédnutí se do minulosti pro mnoho z nás
nemusí být jednoduché. Co Vás osobně a všechny pomáhající
může motivovat k péči o nevyléčitelně nemocné?
Otázkou stále zůstává, zda je vůbec možné se na konec života
připravit, zvlášť pokud se jedná o milovaného člověka, který nás
opouští.
Každému, kdo pečuje o nemocného v závěru života, se mohou
promítat otázky o hodnotě svého vlastního života, o tom, kam
i my můžeme v rámci své životní poutě dojít, o naději a mnohdy
i o víře a jistotě se mít o koho opřít. Péče o umírajícího člověka
může být ovšem nadějí i pro společnost jako takovou. Hodnota
lidského života, hodnoty vztahů a uvědomění si všeho, co je v životě
skutečně důležité, nás mohou vést k poznání sebe samých
a poznání skutečné životní pravdy.
Dnes po letech kontaktu s nemocnými v závěru života mohu
tvrdit, že mými skutečnými učiteli byli právě nemocní, kteří mi
ukázali tu největší pravdu. Pravdu o hodnotě života, o víře, lásce
a naději. Pravdu, bez které by můj život nebyl takový, jako
je nyní. Pokud nedovolíme strachu, aby nás zcela ochromil, ale
naopak se ve svém životním shonu zastavíme a budeme otevřeni
všemu, co přichází, tak i náš vlastní život získá jedinečnou kvalitu.
Proto bych ze srdce přála všem lidem, aby mohli svobodně
a s láskou žít a naplno vnímat každý jedinečný okamžik.
Děkuji za rozhovor.