Dlouhodobý seriál o čestných občanech města Tišnova – díl 18., 26: NEDOCENĚNÝ VĚDEC VLADIMÍR JOSEF PROCHÁZKA

„Pomyslně smekám před výjimečnou intuicí a pozorovací schopností krasového badatele Vladimíra Josefa Procházky. Ve svém průvodci po Moravském krasu v roce 1899 Procházka publikoval podélný průřez Macochou. Průběh skalního dna dutiny na tomto profilu je téměř shodný s poznatky zjištěnými geofyzikálním měřením o téměř jedno století později.“

Tato slova vyřkl v roce 1996 na adresu historicky nejvýznamnějšího tišnovského vědce současný docent Geofyzikálního ústavu Akademie věd České republiky RNDr. Jaroslav Kadlec. Procházka ovšem zdaleka nebyl jen krasovým badatelem, za něhož jej označil autor citátu – byl to geolog, paleontolog, pedolog, mineralog, hydrolog, učitel, publicista, překladatel, fotograf a ve všech svých oborech zanechal úžasnou stopu, před níž stojí za to pomyslně smeknout v celé její šíři a která z různých důvodů stále ještě nebyla dostatečně doceněna.

Vladimír Josef Procházka se narodil 25. září 1862 v Tišnově v domě č. 147 na dnešním náměstí Komenského. Jeho rodný dům v centru města dodnes stojí (vedle objektu současného finančního úřadu) a slavného tišnovského vědce na něm připomíná pamětní deska. V Tišnově chodil Procházka do obecné školy, další stupně vzdělání už absolvoval v Brně: nejprve navštěvoval německou městskou reálnou školu, po maturitě v roce 1882 a jednoleté vojenské službě pak nastoupil na brněnskou německou techniku s cílem stát se učitelem. Studia ovšem přerušil a pokračoval až do roku 1888 na filozofické fakultě v Praze. Jedním z jeho vyučujících zde byl autor první české učebnice geologie Jan Krejčí, který v něm probudil trvalý zájem o tento vědní obor. Odešel proto na pět let do muzea Říšského geologického ústavu ve Vídni, aby si zde prohloubil potřebné praktické znalosti. Doporučil jej profesor Jan Palacký a „svěřil jej do péče“ tehdejšího ředitele ústavu, slovenského geologa a paleontologa Dionýze Štúra. Ten nad tišnovským rodákem nepochybně držel svou ochrannou ruku, protože teprve po jeho odchodu z Vídně byl Procházka najednou propuštěn s odůvodněním, že nemá řádně ukončená univerzitní studia, což Štúrovi evidentně nevadilo. Svou práci jistě Procházka opouštěl nerad, ale po Vídni mu zřejmě smutno nebylo. Jak vzpomínal jeho současník a profesní kolega Jaroslav Jiljí Jahn, „Procházka byl tak ryzím Čechem, jakých máme málo. Vše vídeňské mu bylo protivno. Tělem žil ve Vídni, duchem na své horoucně milované Moravěnce, jejíž prostý lid venkovský přímo zbožňoval.“

Procházka se v roce 1893 vrátil do Prahy a zapojil se do práce v Museu Království českého, vedeného v té době profesorem Antonínem Fričem. Stejně jako ve Vídni, působil Procházka i v pražském muzeu pouze jako „volonteir“, tedy dobrovolný pracovník. S nadřízeným Fričem si ale díky zcela rozdílným povahám příliš nerozuměli, takže po dvou letech došlo k další změně jeho působiště a Procházka se stal asistentem profesora Alfreda Slavíka na pražské technice. Zde vydržel přece jen déle, až do roku 1901, ale opět odešel kvůli neshodám a na plných osm let se vrátil do rodného Tišnova, kde se plně věnoval výzkumu a vědě a žil pouze z drobných výdělků za svoji publikační činnost a překlady; mimo odborných statí přeložil například i z angličtiny do francouzštiny převyprávěný román Kryštof Kolumbus od Julese Verna.

„Tišnovské“ období bylo pro zdejšího vědce časem skutečné existenční bídy, ovšem současně také neúnavné vědecké práce. „Pracoval dlouho do noci, vstával časně ráno. Neznal odpočinku, ani v neděli,“ napsal o něm již vzpomínaný Jaroslav Jahn. Procházka začal fotografovat, na vlastním motocyklu objížděl široké okolí a v batohu na zádech si přivážel nalezené zkameněliny a horniny, slaňoval do propastí a podzemních labyrintů, neustále studoval nové poznatky, mimo jiné i z publikací své vlastní knihovny, která čítala na dva tisíce svazků.

Teprve v roce 1908 získal Vladimír Josef Procházka znovu trvalé zaměstnání, když nastoupil jako kustod geologicko-paleontologického oddělení Františkova muzea v Brně (dnešní Moravské zemské muzeum), kde přepracoval, roztřídil a popsal sbírkový materiál, na jehož rozšíření se sám výrazně podílel dodáváním dalších přírůstků. V roce 1910 byl konečně jmenován docentem pedologie na české technice v Brně, o dva roky později pak rovněž docentem geologie, paleontologie a nauky o ložiskách, jako kustod dostal definitivu a ocitl se krátce před jmenováním profesorem.

Léta strádání, pracovního vypětí a překonávané únavy si ale v době, kdy se konečně zdál být finančně zajištěn, vybrala svoji daň. 30. října 1913 ráno Procházka ve svém rodném tišnovském domě v průběhu návštěvy stařičké matky zemřel na záchvat srdeční mrtvice, když si už několik dní před tím stěžoval na zdravotní potíže. 2. listopadu byl pak za obrovské účasti jak místního obyvatelstva, tak zástupců vědecké obce z Brna i Prahy pohřben na zdejším starém hřbitově.

Lidové noviny při příležitosti jeho úmrtí napsaly: „Žil raději v bídě a největších nedostatcích, než by se něčeho doprošoval a vyhledával cizí pomoci. Oficiélní společnost přímo nenáviděl, nerad se s ní stýkal. … Dávno byl by Procházka evropského jména, kdyby životní bída nebyla tížila jeho rozvoj, nebyla ho velmi omezovala ve studiu a ve vydávání děl a kdyby jeho přímá, nevtíravá, přísná povaha nebyla mu znesnadňovala sociální postup. Ale Procházka žil raději z několika zlatek honoráře, jež si vypsal v Lidových novinách.“

Jakkoliv byl rozsah Procházkovy činnosti obrovský, jeho největší láskou byla problematika miocénu (třetihor). Schránky mořských živočichů miocénního moře, které v dávných dobách zalévalo zdejší kraj, ostatně nalézal na polích i nedaleko svého domova. Zvláštní pozornost věnoval geologickému přehledu Tišnovska a stavebnímu materiálu památek rodného kraje, jeho práce o užitkových horninách (kaolín, uhlí, tuha) sloužily jako podklady pro rozvoj průmyslu, psal o minerálech a zabýval se i vodopisem, například šaratickou minerálkou. Neustálá obrovská aktivita ovšem vedla k tomu, že Procházka většinu svých odborných textů rozpracoval, ale nestačil je dokončit. V jeho pozůstalosti, která se dnes nachází v šesti velkých krabicích v Archivu města Brna, lze objevit 111 rozsáhlých nedokončených rukopisů, nehledě na řadu dalších velmi systematicky a komplexně zpracovaných materiálů. Přesvědčila se o tom na jaře 2014 badatelská výprava z Tišnova, jejíž členové – archeolog, speleolog a historik Martin Golec, geolog Drahoš Šikola, šéf spolku Continuum vitae Miloš Sysel a kameraman Radim Tichý – měli možnost nahlédnout do unikátních dokumentů, které s největší pravděpodobností po dobu celého jednoho století vůbec nikdo nespatřil, natož aby je zkoumal. Dýchla tu na ně nefalšovaná historie, načerpali inspiraci pro další počínání v oboru a dokonce se i pobavili, například při nalezení části rukopisu zamýšlené učebnice geologie pro dívčí lycea. Řady materiálů následně využili při organizaci výstavy o Procházkově životě a práci v Muzeu města Tišnova.

Ve vysokém stadiu rozpracování byla v archivu nalezena i nedokončená monografie o Moravském krasu. Procházkův velký obdivovatel Martin Golec ji držel v rukou jako svátost a neopomněl při tom podotknout: „Sloup, Suchý žleb a Skalní mlýn – to jsou ty ohromné spory Absolona a Procházky, ovšem Procházka měl tu nevýhodu, že zemřel, takže si dějiny vytvářel Absolon bez něho.“ Procházkova mladšího kolegu Karla Absolona (1877-1960), který je dlouho považován za největšího badatele v oblasti Moravského krasu, totiž vedly nezdravé ambice až k intrikám a neetickému počínání, když tišnovského vědce z historie výzkumu Moravského krasu naprosto vymazal, přestože do své první práce zařadil i šedesát Procházkových fotografií, o nichž „opomněl“ uvést, že není jejich autorem. Věda před sto lety a politika o pár desetiletí později, jaká to zvláštní podobnost… Název Moravský kras ovšem do vědeckého světa uvedl prokazatelně Procházka (dříve se této oblasti říkalo Moravské Švýcarsko), tenhle fakt již Absolon změnit nedokázal.

Vladimír Josef Procházka byl člověk na jedné straně velmi plachý a nenápadný, současně ovšem zcela přísný a neústupný, pokud jde o věrnost životním a vědeckým zásadám. K tomu snílek a vrozený pesimista. Tyto vlastnosti určitě nejsou tím nejlepším předpokladem pro široké uznání. I proto se mu v jeho rodišti dostalo první pocty teprve po smrti, když po něm byla pojmenována ulice vedoucí z Brněnské ke Korábu. A jako by se to vše symbolicky znovu projevilo i plných sto let po Procházkově úmrtí. Když se na podzim 2013 tehdejší vedení města naprosto překotně rozhodlo nově jmenovat hned pět čestných občanů města, Procházka mezi nimi nebyl. Teprve chvályhodná aktivita výše jmenovaných pánů v rámci Continua vitae vedla k dodatečnému hlasování zastupitelstva o tři týdny později. A 30. září 2013, opravdu přesně na den sto let poté, co nemoc ukončila jeho život, se Vladimír Josef Procházka stal konečně in memoriam čestným občanem Tišnova jako dvacátý šestý v pořadí.

Zdroje:

– Martin Golec: Dr. Vladimír Josef Procházka (www.tisnoviny.cz)

– Miloš Sysel: Jaký byl Doc. Dr. Vladimír Josef Procházka? (www.tisnoviny.cz)

– Jaroslav Kadlec a Vojtěch Beneš: Jak vznikla Macocha? (old.speleo.cz)

– Dr. Vladimír Josef Procházka-100 let v archivu (film Radima Tichého)

– Zavedl název Moravský kras (www.byciskala.cz)

Václav Seyfert, redaktor TN

foto: archiv Podhoráckého muzea