Dne 3. září proběhlo ve Velkém Poříčí u Hronova vyhodnocení…
POLOVIČNÍ SETKÁNÍ S HÄNDELEM A PRAČLOVĚKEM
Ve čtvrtek 10. listopadu poctí Tišnov svou koncertní návštěvou zajímavá kapela. Půljablkoň je jednou z „pobočných variant“ téměř čtyřicet let existující Jablkoně a tvoří ji kytara, hlas a perkuse Michala Němce a Marie Puttnerové, které jsem oba požádal před zdejším vystoupením o krátký rozhovor. Netradičně bude mít přednost pán, neboť Michal Němec toho už opravdu hodně pamatuje.
Jsem také už trošku pamětník, takže poprvé jsem vás – myšleno Jablkoň – slyšel koncem 70. let v hale na Folimance při legendárních Pražských jazzových dnech. Bylo to jedno z vašich prvních vystoupení, nebo jste v té době měli jako kapela za sebou už kus koncertní historie?
Historie tehdy moc nebylo, dvě tři vystoupení někde v klubech, například v (také) legendárním Divadýlku v Nerudovce. Oboje soudruzi zatrhli – Jazzové dny i Nerudovku, možná i proto jsou ty koncerty pro mě nesmrtelné. Mimochodem, příští rok bude Jablkoni sladkých čtyřicet.
V některém článku či rozhovoru jste se kdysi zmiňoval, že Jablkoň je konkrétní strom a že je to „několik set let stará hruška“. Kde se tahle unikátní dřevina nachází a existuje ještě?
To je hezká otázka! Stará hruška Jablkoň stále ještě existuje v Českém ráji na kopci nad Rovenskem pod Troskami.
Jak se vám zamlouvala charakteristika Jiřího Černého, který popsal hudbu skupiny Jablkoň jako „setkání Georga Friedricha Händela s pračlověkem“?
Velmi, na nic lepšího a výstižnějšího nikdy nikdo nepřišel. Je to přesně ta kategorie hudby, do které patříme.
V roce 2005 jste získali Cenu Anděl za vánoční CD Hovada boží, hudební publicista Milan Tesař píše pro změnu o desce Bláznivá z roku 1999 jako o jedné z nejkrásnějších nahrávek českého folku vůbec. Jaké album z vašich více než patnácti máte dnes s odstupem času nejraději vy?
Tohle je sice zajímavá otázka, ale těžká, přetěžká. Vlastně na ni neumím odpovědět. Hovada i Bláznivá rozhodně patří k mým milým, stejně jako zhruba deset dalších a možná i víc. (Nevím to teď jistě, ale mám pocit, že těch CD bude už kolem dvaceti.)
Skupina Jablkoň se v průběhu let několikrát příležitostně rozšiřovala (např. o houslistu Svěceného či celé symfonické těleso, resp. o divadelní soubor Anička a letadýlko) nebo naopak zužovala (Malá lesní Jablkoň, nynější Půljablkoň). Byly či jsou tyto počiny motivovány vždy vašimi uměleckými záměry, nebo jde občas spíš o kroky organizačního či personálního, případně i komerčního charakteru?
Mnoho muzikantů hraje v několika různých kapelách, já osobně hraju v jedné kapele několik různých muzik. Když se nám chce a máme dost živin (říkejme tomu třeba inspirace), tak si necháme narůst další větev. A pod jeden název už se nám všechny ty Jablkoně nevejdou.
Marii Puttnerovou jste zřejmě objevil v řadách židlochovického pěveckého sboru Skřivánek, který svého času na nahrávkách Jablkoně spolupracoval. Jaký hlavní impuls pak vedl k vaší další zajímavé spolupráci?
My jsme se tak nějak postupně objevovali vzájemně. Hlavním impulzem však nepochybně bylo, že Maruška je zcela výjimečná zpěvačka. Poněkud nehudebně se dá říci, že z Marušky jsem přímo na větvi, ta větev roste na Jablkoni a má jméno Půljablkoň.
Marie Puttnerová se stala členkou Jablkoně v roce 2013, kdy nahradila Annu Duchaňovou. Má ale na kontě rovněž bohatou hudební minulost v souborech různých zaměření.
Máte za sebou zpívání v dětském sboru, působení ve folkové skupině Cymbelín, nahrávání Jirousových veršů s dvojicí Vtípil–Šenkyřík i různé jazzové aktivity. Na které další vaše hudební aktivity jsem ještě zapomněl a co vás vlastně při této žánrové šíři přivedlo k Jablkoni?
Líbí se mi rozmanitost. Na světě je tolik krásné hudby, literatury, krásného výtvarného umění, tak proč se tomu bránit. Mimo výše vyjmenovaná působení jsem se věnovala folklóru ve VUS Ondráš. Letos mě čeká spolupráce s Jakubem Königem (Kittchen) v rámci jeho nového projektu Zvíře jménem Podzim a společně s bubenicí Lenkou Dundrovou budeme natáčet jazzové album. Co se týče Michala Němce a Jablkoně, seznámili jsme se při natáčení desky Hovada boží (ale jenom tak trošku). Pak se naše spolupráce ukončila, aby teprve mohla začít. Vlastně jsem se dostala do Jablkoně náhodou, jak už to tak bývá. Je to docela zajímavý příběh, ale to až někdy jindy. Jablkoň mám moc ráda pro její osobitý hudební vtip a nadhled, který je tvořen silnou a neutuchající kreativitou někde pod povrchem Michala. Letos pokřtíme další novou desku. Dostala jméno Vykolejená.
Mnozí recenzenti ve vašem projevu cítí evidentní moravanství. Máte podobný pocit i vy sama? A existuje opravdu rozdíl v hudebním vyjadřování v Čechách a na Moravě?
Rozdíly tu budou. A bylo by zřejmě nepřirozené, kdyby tomu tak nebylo. Rodíme se do rodin různých dialektů, tradic, rituálů, náboženství, s odlišným vztahem k přírodě atd. Všechno jsou to okolnosti, které nás jako osobnosti utváří. A jestli je v projevu cítit „evidentní moravanství“ (otázkou je, co si pod tímto pojmem každý představí), tak to tak asi bude. Narodila jsem se na Moravě; do rodiny, která z jedné strany zná svůj rodokmen do 17. století. Myslím, že ten rozdíl bude hodně na pomezí podvědomí ve vztahu, který máme sami k sobě a našim blízkým a jak jsme schopni s tím nakládat. Do dalšího hodnocení bych se asi ani nepouštěla.
Jako Brňačce vám zřejmě Tišnov není neznámý. Měla jste s naším městem v uplynulých létech již co do činění?
Z Brna sice úplně nejsem, nicméně s Tišnovem mě pojí dobří přátelé a obdiv ke klášteru cisterciaček Porta coeli. A nyní i koncert Půljablkoně.
Václav Seyfert, redaktor TN
Foto: vlastní archiv kapely
Další článek: DROBNÁ GLOSA K LETOŠNÍM HODŮM
Předchozí článek: DRUHÝ ALMANACH TIŠNOVIN POD VÁNOČNÍ STROMEK