Nejen Karel IV., také František Josef

Letošní rok byl obzvláště bohatý na různá historická výročí, mezi nimiž jednoznačně dominovalo 700 let od narození císaře Karla IV. Tato událost se s troškou nadsázky vzpomínala téměř všude a těmi nejrůznějšími způsoby a prostředky. Z novějších dějin se již v mnohem menším rozměru věnovala pozornost 150. výročí nejkrvavější bitvy na našem území u Hradce Králové v roce 1866. Trochu zapomenuté ale zůstalo ještě jedno letošní velké kulaté výročí vztahující se výrazně k českým historickým zemím. Před sto lety dne 2. listopadu 1916 zemřel ve Vídni císař František Josef I., vládnoucí rakouskému a od roku 1867 rakousko-uherskému mocnářství nepřetržitě od roku 1848. Narodil se ve vídeňském Schönbrunnu 18. srpna 1830, na trůn nastoupil v osmnácti letech a během neuvěřitelných šedesáti osmi let panování se stal nejdéle vládnoucím Habsburkem a jedním z nejdéle vládnoucích panovníků vůbec. Byl z Boží vůle předposledním rakouským císařem a také králem českým, i když nekorunovaným. V očích dnešní veřejnosti je počátek jeho vlády spojen s romantickým vztahem se sestřenicí Alžbětou Bavorskou, pozdější císařovnou Sissy, a naopak konec s postavou mrzutého osamělého byrokrata zarputile lpícího na starých zavedených pořádcích, navíc spojeného s neúspěchy zahraniční politiky v důsledku porážek na válečných kolbištích. Češi a Moravané umírali u Solferína v roce 1859, u Hradce Králové v roce 1866 a nejvíce v prvním celosvětovém konfliktu 1914 až 1918. Dodnes lidé v rodinách pietně uchovávají památky na své dědy a pradědy, padlé a zmrzačené v této obludné řeži. Téměř každé město a větší vesnice má svůj pomníček chlapcům a mužům, kterým se stal povolávací rozkaz od císaře pána osudným. František Josef jako první muž říše ale také svými rozhodnutími přímo či nepřímo ovlivňoval všední život obyčejných lidí a mezi nimi i obyvatel malého moravského Tišnova. Hospodářské úspěchy monarchie v posledních dvou desetiletích 19. století a v prvním desetiletí 20. století vytvořily výchozí podmínky k obdobnému rozvoji tohoto městečka. Z konkrétních událostí je třeba vyzdvihnout alespoň tři podle mne nejdůležitější, kterými se mohl císař konkrétně zabývat. Na prvním místě jsou to k Tišnovu velmi vstřícné reformy státní správy. Již od roku 1850 zde byl umístěn okresní soud a v letech 1855 až 1868 dokonce Tišnov povýšil na sídlo politické správy, když byl zřízen okres se smíšenou soudní a politickou agendou. Poté fungoval opět pouze okresní soud a definitivní návrat k vlastnímu politickému okresu přinesl až rok 1896, kdy byl soudní okres vyčleněn z politického okresu Brno-venkov a ve městě začalo úřadovat okresní hejtmanství. Současně se stal Tišnov sídlem dalších důležitých úřadů a oficiálním správním střediskem desítek spádových obcí. Druhým císařským rozhodnutím se Tišnovu doslova otevřely brány do světa. Nejprve to byla v roce 1885 železniční trať do Brna a o dvacet let později v roce 1905 její prodloužení směrem na Vysočinu do Nového Města na Moravě a Žďáru nad Sázavou. Kdo chtěl cestovat dál, mohl pokračovat přes Německý Brod a Kolín až do hlavního města Čech. Třetím důležitým krokem bylo úsilí o obnovení zdejšího památného kláštera Porta coeli, dotažené do úspěšného konce v roce 1901. Veškeré s tím spojené kroky, trvající několik desetiletí od roku 1861, kdy původní objekty v areálu a celé panství koupil klášter v hornolužickém Marienthalu, probíhaly za vlády císaře Františka Josefa. Musel to být on, kdo v konečném rozhodnutí vyjádřil svůj souhlas se znovuzřízením kláštera cisterciaček. Důsledky tohoto kroku pak pozitivně ovlivňovaly Tišnov a okolní region po celé následující půlstoletí. Když František Josef na konci roku 1916 umíral, bylo již jeho mocnářství v troskách. Nástupce Karel I. se sice snažil vzniklou situaci řešit, ale na trůnu vydržel jen necelé dva roky. Porážka ve Velké válce a aktivity politických elit národů bývalé podunajské monarchie znamenaly definitivní konec Rakouska-Uherska. Revoluční nadšení obyvatel nástupnických států přineslo likvidaci starých symbolů a pořádků. Také Františka Josefa postihlo to, co takové situace přinášejí. Vše dobré bylo zapomenuto a vše špatné naopak bylo zdůrazňováno. Objektivního zhodnocení doby svého dlouhého panování se dočkal až mnohem později.

Josef Zacpal
Foto: archiv Podhoráckého muzea v Předklášteří