Vyjádření k návrhu pana Jiřího Mouky na obnovení Jamborovy galerie v Tišnově

Památník, „mauzoleum“, „síň slávy“, stálá expozice, galerie výtvarného nebo současného umění? Navazuji ve svém příspěvku na otázky, jež položil pan MVDR. Jiří Mouka v TN č. 9. Uvádím informace z historických dokumentů, na něž se léty zapomnělo. Mají pro objasnění kauzy zásadní význam.
Stopy, fakta, svědectví
Josef Jambor se do Tišnova přestěhoval v roce 1931 z Nového Města na Moravě, když mu bylo již 44 let. Předtím žil mezi lety 1914‒1927 v Praze, kde se z jeho manželství s Josefou, roz. Markalousovou, narodil r. 1918 syn Josef († v r. 2000) a r. 1926 dcera Alena. Jamborovo druhé manželství s Boženou, roz. Chlupovou, uzavřené r. 1931 v Tišnově, bylo bezdětné. Božena vlastnila na Brněnské ulici 475 módní salon, na jehož místě novomanželé společně zbudovali v průběhu třicátých let moderní dům s atriovým ateliérem v prvním patře. Když Josef Jambor v roce 1963 vážně onemocněl, rozhodl se krátce předtím, než 17. září 1964 zemřel, darovat svá stěžejní umělecká díla, jež prošla řadou jeho významných souborných výstav, československému státu – městu Tišnovu. Patřil během svého života k místní kulturní elitě a věřil, že jeho dar má smysl, neboť tak město obohatí o kulturní památku. Netušil, že jeho dům jednou připadne z rozhodnutí manželky Boženy ze tří čtvrtin jeho nepokrevním dědicům a pouze z jedné čtvrtiny jeho vlastní dceři Aleně a že tito nepřímí většinoví dědicové jeho dům prodají městu, čímž bude budoucnost stálé expozice jeho díla v původním ateliéru ohrožena. Rozhodnutí Státního notářství Brno-venkov (D 1523/64), vyplývající z jeho závěti, praví, že darované obrazy jsou určeny pro Jamborův ateliér na Brněnské ulici číslo 475, včetně původního zařízení Jamborova ateliéru. Když pak Božena Jamborová zemřela v roce 1972, její příbuzní Květuše Řezáčová a Robert Chlup jako dědic po Blaženě Zelinkové (zemřela během dědického řízení) se rozhodli dům prodat městu. Jamborově dceři Aleně vyplatili čtvrtinu kupní ceny, syn Josef byl z dědictví zcela vyloučen. Prodávající „pojistili“ uchování Jamborova daru z roku 1964 v kupní smlouvě s městem dodnes platným závazkem, podle něhož se MěNV v Tišnově zavazuje, že ponechá stálou výstavu obrazů mistra Josefa Jambora na místě v domě č.p. 475. Kdyby však pro asanaci nebo jiný vážný důvod musela být vystěhována, vyhledá MěNV pro ni jiný vhodný objekt, tak aby dílo Josefa Jambora bylo nadále uchováno pro obecenstvo a milovníky malířského umění.
Osudy Jamborova ateliéru po roce 1965
V roce 1965 byl Jamborův dar městu zpřístupněn ve formě památníku ještě za života paní Boženy Jamborové pod názvem Ateliér Josefa Jambora. Měl samostatný vchod z Brněnské ulice po strmých schodech vzhůru do patra. Návštěvnický provoz byl oddělen od obytných částí domu. V ateliéru se čas zastavil ve chvíli, malíř svůj životní prostor navždy opustil, vše zůstalo pietně nedotčeno. O provoz se starali manželé Továrkovi. Když i oni zemřeli, byly klíče k vyzvednutí na požádání na městské radnici. V roce 1983 se představitelé města Tišnova rozhodli k prvnímu vystěhování Ateliéru Josefa Jambora. Jeho místnost v rozporu s dodnes platnou kupní smlouvou poskytli Klubu tišnovských fotografů. V přízemí domu město zřídilo sociální bydlení pro rodinu Slámových. Na základě hospodářské smlouvy z 23. 3. 1983 převedlo tehdy město Tišnov veškerá umělecká díla, zařízení a umělecké předměty z Jamborova ateliéru do Podhoráckého muzea v Předklášteří (aktualizace smlouvy proběhla r. 1991). Děkuji dr. Zacpalovi, že si při práci s Jamborovými artefakty počínal zcela profesionálně. Po opravě budovy Podhoráckého muzea soubor obrazů vystavil, vydal k němu odborný katalog s názvem Odkaz Josefa Jambora městu Tišnovu, pořídil soupisy a fotodokumentaci děl a inventáře. Dopisem ze dne 15. 9. 1992 si město Tišnov z Podhoráckého muzea vyžádalo pro výzdobu kanceláře starosty Ilji Krejčího tři Jamborovy obrazy. Teprve porevoluční vedení města se starostou Petrem Fruhwirtem se rozhodlo věci napravit. V r. 1995 přistoupilo k rekonstrukci domu na Brněnské ulici 475, který označilo obrovskými písmeny s názvem Jamborův dům. V přízemí zřídilo knihkupectví a v bývalém Jamborově ateliéru otevřelo Jamborovu galerii se stálou expozicí Jamborova díla. Navazující volný výstavní prostor město svěřilo KPVU, v letech 2009‒2011 společnosti Art Periscope. Nová expozice na památník rezignovala: obsahovala jen necitlivě přečalouněný nábytek, ostatní předměty z ateliéru zůstaly nadále uloženy v Podhoráckém muzeu až do r. 2004.
Druhé vystěhování Jamborovy expozice z Jamborova do Müllerova domu se odehrálo v roce 2013 a podle mého názoru se uskutečnilo proto, aby byl získán celý prostor v patře Jamborova domu pro výstavy soudobého umění. Stěhování bylo zdůvodněno nevhodnými klimatickými podmínkami Jamborova domu, ačkoliv aktuální výstavy zde nadále konané prezentovaly i mnohem citlivější materiály: fotografie a akvarely.
Památník Josefa Jambora již obnovit nelze. Předměty byly několikerým stěhováním poškozeny, některé ztraceny. Památníky možná fungují v turisticky atraktivních lokalitách, nabízejících i jiné památky a zážitky. Osobně proto podporuji vznik stálé expozice díla Josefa Jambora, s níž bude možné pracovat na základě nových galerijních strategií. Její propagaci bude sloužit vědecký katalog sbírky. V koexistenci s výstavami současného umění může rekonstruovaná Jamborova galerie nabídnout zajímavější program. Lze ji profilovat k orientaci na krajinu jako tvůrčí téma ztvárněné nejrůznějšími uměleckými prostředky, médii a formami; lze zde pořádat tvůrčí dílny, příměstské tábory, krajinné plenéry a výtvarná sympozia, známá například z Mikulova aj. Aktivity, jež mohou do Tišnova přivádět pravidelné návštěvníky odjinud, vyžadují stabilní personální obsazení (full time).
Děkuji všem, kterým záleží na obnovení genia loci galerie navrácením daru Josefa Jambora do výstavních prostor na Brněnské ulici 475. Poděkování patří také Anitě Somrové za zápis sbírky malíře Josefa Jambora do Centrální evidence sbírek Ministerstva kultury ČR.

Marta Sylvestrová
Foto: Ateliér J. Jambora z doby před prvním vystěhováním, zdroj: archiv Aleny Jamborové