Dlouhodobý seriál o čestných občanech města Tišnova – 6. díl

30: Benedikt Kocián – tišnovský sportovec v Americe
V září loňského roku udělilo městské zastupitelstvo in memoriam čestné občanství města Tišnova Benediktu Kociánovi jako celkově třicátému v pořadí. Ve čtyřech kapitolách Vám na následujících řádcích nabízíme mozaiku osudů této výjimečné osobnosti.

Slovníkové heslo
Benedikt Kocián (křtěný jako Benedikt Antonín) se narodil 28. dubna 1891 v Tišnově. Jeho otcem byl tišnovský měšťan a provazník Benedikt Kocián (1849–1914), matka Anna byla rozená Jurnečková. Od svých třinácti let se zúčastňoval akcí tišnovského Sokola a vnímal zde myšlenky, které pak ovlivnily celý jeho život. Během vojenské služby, kterou absolvoval v rámci rakousko-uherské armády v Budapešti, byla vyhlášena mobilizace (1912) a Benedikt byl povolán do bojů v Srbsku. Místo toho ale odcestoval do německých Brém, odkud odplul zaoceánskou lodí do Argentiny.
V Buenos Aires absolvoval Technický institut Asociace mladých křesťanů a v roce 1915 byl jmenován profesorem tělesné výchovy v YMCA (Křesťanská asociace pro mladé muže). Asociace jej roku 1919 odeslala do chilského Valparaísa. Byl prvním, kdo do Chile přinesl volejbal a basketbal. Věnoval se i péči o opuštěné děti, pro něž organizoval bezplatné pobyty v různých lázních. V roce 1925 již zastával funkce provinčního komisaře skautů-chlapců, ředitele Ligy proti alkoholismu, člena sportovní komise radnice, předsedy Chilské asociace volejbalu a basketbalu, ředitele školní olympiády a profesora různých vzdělávacích zařízení. V roce 1925 byl chilskou vládou vyznamenán Čestným řádem Bernarda O’Higginse třetího stupně a hned následujícího roku druhým stupněm.
Po návratu do Argentiny se 28. června 1930 oženil s dcerou českých rodičů Marií Kudrnovou, ale brzy se podruhé a definitivně přestěhoval do Chile, konkrétně do města Concepción. Zde se 7. června 1931 narodila jeho dcera Ana María. Později, už v Santiagu, kde žil od roku 1933, proslul Kocián jako zakladatel organizace, která byla pojmenována Instituto Vida Sana (Zdravý život), neboť název Sokol tu už dříve uvedli v život Chorvati. Institut provozoval i letní sportovní tábory na pobřeží zátoky Quintero u města Loncura. Do chilských škol a armády, ale např. také do věznic, uvedl Kocián prostná cvičení a byl i předsedou Chilské gymnastické federace, kterou rovněž založil. V roce 1937 vedl fyzickou přípravu chilské tenistky Anity Lizana, která byla historicky první nasazenou Jihoameričankou ve Wimbledonu a téhož roku vyhrála dvouhru na turnaji US Open. V roce 1942 Kocián založil samostatnou asociaci volejbalu a vedl její delegaci na mezinárodní šampionát v Buenos Aires. Později se stal ještě místopředsedou Nejvyšší chilské rady hromadných sportů.
Benedikt Kocián byl mimořádně aktivní i v organizování krajanského života. V září 1939 založil vůbec první krajanský kroužek v Chile, Československé sjednocení, a po jeho zániku spolupracoval na vytvoření nového krajanského spolku. V roce 1942 se stal místopředsedou definitivního Československého národního sdružení v Chile.
Byl pravidelně čestným hostem zdejších spartakiád a právě při pobytu v Praze 27. července 1965 náhle následkem infarktu zemřel. Vdova Marie Kudrnová-Kociánová za něho převzala klíče od hlavního města Prahy. V roce 1999 požádala Chilská federace volejbalu předsedu Chilského olympijského výboru, aby byla po Benediktu Kociánovi pojmenována některá ze santiagských ulic.

Úryvky z knihy Benediktovy dcery
V roce 2013 byla v Chile vydána o Benediktu Kociánovi kniha s názvem „Benedicto Kocian – un maestro del deporte“ (B. K. – mistr sportu), jejíž autorkou je jeho dcera Ana María. Zde je krátká ukázka v překladu Pavla Štarhy:
„Otvírají se první hodiny cvičení na hudbu pro ženy a děti, v Santiagu je to novinka, ale v té době je obtížné sehnat učitele. Cvičení mužů vede Benedikt spolu s nejschopnějšími vedoucími a děti cvičí paní Ottawa ze Sokola, která nedávno do Chile přijela. … Jednou museli kvůli mně přerušit ukázku řecko-římského zápasu. Předvádějícím byl můj otec, a když jsem jako tříletá viděla, jak po úderu krvácí z nosu, vytrhla jsem se z maminčiny náruče a s pláčem jsem ho běžela obejmout. … Jednoho odpoledne mě vzal tatínek do kina Komedie, nevěděl, že tam promítají filmy nacistické propagandy. Když si to uvědomil, popadl mě za ruku a vyvedl ze sálu. V mých pěti letech jsem to vůbec nechápala. Čekala jsem kreslené filmy s Plutem nebo Pepkem námořníkem nebo nějaký film s Shirley Temple, kterou v té době milovala všechna děvčata. … Ale ještě šťastnější jsem byla, když mě tatínek pozval do kavárny Paula. Byla tam místnost s velkými krásnými mísami s vybraným ovocem a zeleninou, které vypadaly jako z vosku, uprostřed byly velké dveře, kterými se vešlo do sálu, kde jsme si pohodlně pochutnávali na výborných zmrzlinách s ovocem…“

Vzpomínka Petra Kociána
Více než čtyřicet let žije v Německu někdejší Tišnovák Petr Kocián (*1941), jehož dědeček Jindřich byl Benediktovým bratrem. Na svého jihoamerického příbuzného vzpomíná:
„V roce 1955 Benedikt poprvé přijel na pozvání československých úřadů na spartakiádu. Samozřejmě nás při té příležitosti navštívil v Tišnově. Mně bylo tehdy čtrnáct a sestře Evě jedenáct let. Doprovázeli jsme ho řadu dní při toulkách po Tišnově a okolí a návštěvách známých – například Máců, kteří bydleli u náhonu a s kterými byl zřejmě velice spřátelen. Několikrát jsme se s ním byli koupat na Svratce a on nám při tom dával tipy z hlediska sportovce. Z té doby mi utkvěla v paměti legrační příhoda. Jeho sluneční brýle, které byly u nás v té době raritou, upoutaly moji sestru. Prohlédla si je a potom se zeptala: ‚Můžeš mi ukázat taky ty růžové?‘ A když stále tvrdil, že žádné nemá, sestra se rozčílila a řekla, že jasně slyšela, jak tatínek včera řekl, že Benedikt se u nás na všechno dívá růžovými brýlemi.“

Píše paní Iris Galindo Fernandez
V roce 2013 byla na jihu Chile vydána kniha „Loncura – její příběh“, kde se na dvou místech píše i o Kociánových táborech. Takto na ně vzpomíná jedna ze spoluautorek publikace:
„Bylo to v létě 1948, když jsem poprvé přijela do Quintera, přesněji do zátoky San Pedro de Loncura. Byla jsem mladá a mé touhy po dobrodružství se měly vyplnit se skupinou kamarádů, kteří přijeli strávit léto v chatkách z trávy s pískem místo podlahy. Bylo to v táboře institutu Vida Sana ze Santiaga, jehož zakladatelem byl pan Benedikt Kocián, československý sportovec usazený v Chile. V sedm hodin ráno zazněl zvon, který oznamoval odchod ke cvičení na pláži, během dopoledne se dělaly výlety do lesů, na kachní jezero či na letiště. Po obědě se muselo hodinu odpočívat, poté jsme se setkali na pláži na koupání nebo soutěže. O víkendech se pořádaly taneční zábavy, každé dva týdny se dělal velký táborový oheň. Byly to moc krásné roky, ale v roce 1965 pan Benedikt Kocián zemřel a tábor Vida Sana se ztratil spolu s krásnými a nezapomenutelnými zážitky všech, kteří jsme měli to štěstí zažít takové prázdniny.“
Strhující životní příběh našeho rodáka, který utekl před bojišti první světové války do Jižní Ameriky a tam se stal neúnavným propagátorem sportu, byl po celý loňský rok zveřejňován na stránkách internetového magazínu Tišnoviny – jiný pohled a v tištěné podobě bude součástí právě připravovaného druhého Almanachu Tišnovin. Ty, které osudy čestného občana města Tišnova Benedikta Kociána zaujaly a uvítali by další podrobnosti, proto odkazuji na některý ze zmiňovaných mediálních produktů vydávaných spolkem Continuum Vitae.

Václav Seyfert, redaktor TN
Foto: Cvičenci na náměstí Sotomayor v chilském Valparaísu v roce 1923, vpředu zcela vlevo Benedikt Kocián. Zdroj: Ana María Kocian: Benedicto Kocian – un maestro del deporte, Chile, 2013

Inzerce