Tento text bych chtěl věnovat všem, kteří se věnují pěší…
ZaHrada mýma očima po týdenní praxi aneb ZaHRAda na vlastní kůži
Jsem studentka speciální pedagogiky na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity a poslední týden v březnu jsem absolvovala jednu z povinných praxí právě v ZaHRAdě, na niž jsem došla díky kamarádovi, který zde pracuje.
S panem ředitelem jsme se domluvili na jedno setkání ještě před mým nástupem na praxi pro vyjasnění jejích podmínek a krátké seznámení se ZaHRAdou. Již první krátký pobyt v ZaHRAdě ve mně zanechal pozitivní dojem a radostně mne naladil pro nadcházející týden praxe. Pamatuji si zejména tři věci, které ve mně pozitivní dojem zanechaly. Za prvé to byl příjemný a vstřícný přístup pana ředitele, byl s ním i jeho syn, který hbitě lapal po věcech, které ho zřejmě něčím zaujaly. Pozitivně na mě též působily prostory, které si škola, řekla bych, kreativně vytvořila tak, aby prostředí bylo příjemné a zároveň sloužilo pro potřebné účely. Líbila se mi i celková atmosféra ve škole, jež (stejně jako pan ředitel) nepůsobila přehnaně formálně a odosobněně, ale spíše přirozeně a otevřeně.
Největší dojem na mne však udělala bezprostřednost a spontánnost dětí, s nimiž jsem se mohla již první „prohlídkový“ den seznámit. Bylo mi nabídnuto ve škole setrvat ještě ten den, jak dlouho budu chtít. Řekla jsem, že se chvíli zdržím, nakonec jsem však zůstala až do uzavření školní družiny, jelikož mne „zaHRAdní“ děti hned zabavily tak, že jsem na čas úplně zapomněla. Nakonec jsem se s nimi přece jen musela rozloučit, ale se slibem, že se za pár týdnů zase objevím a týden s nimi budu ve škole pobývat.
A tak se také stalo. Během tohoto týdne (který byl zkrácený o Velikonoční pondělí) jsme spolu s dětmi, paní učitelkou, někdy s panem ředitelem nebo s mým kamarádem coby panem asistentem či vychovatelem navštívili tišnovské kino v rámci dokumentárního festivalu Jeden svět, vedli diskuzi s panem radním ohledně jedné zahrady nedaleko školy a o možnostech jejího využití, učili jsme se různým znalostem, dovednostem a schopnostem během vyučování i mimo něj, v rámci Noci s Andersenem jsme putovali mořským světem, strávili příjemný večer u ohně a přespávali ve škole. Následující den jsme výletili za bledulemi do Chlébského.
Na ZaHRAdě se mi nejvíc líbilo to, jak je propojená s rodinami dětí, že zde škola není od nich jasně oddělená. Zdálo se mi, jako by byla spíše něco navíc, co plynule navazuje na rodinu dětí. Dále to byla snaha o zapojení žáčků do aktivit spojených s okolím školy, případně i do možnosti něco v tomto okolí změnit, nějak se k té možnosti vyjádřit nebo alespoň být součástí takového jednání (viz návštěva pana radního). Celkově mi přišlo, jako by škola byla pro děti jakýmsi přirozeným prostředím, které jim dávalo možnost trávit čas (nejen) se svými vrstevníky a zároveň se něco naučit a mnohdy ne každý zvlášť, ale společně. Ve škole totiž neučila jen paní učitelka, ale učily se i děti samy mezi sebou.
Avšak asi jako nic na tomto světě ani ZaHRAda není dokonalá a zřejmě se sama potýká se svými problematickými oblastmi či otázkami, ale oproti běžným školám na ní shledávám mnoho pozitiv. Za největší pokládám téměř absolutní absenci strachu. Neviděla jsem zde děti, které by se bály na něco zeptat, sdělit svůj názor, své pocity či své potřeby, nebály se vyjádřit samy sebe. Nestrachovaly se z toho, že něco neumí nebo že jim něco nejde. Nebály se smát či plakat a nebály se říct, že jim něco vadí nebo že jim není něco příjemné, a to já pokládám za tu nejdůležitější schopnost pro to, aby mohl být člověk v životě šťastný, aby mohl skutečně žít a ne jen přežívat.
V žádné jiné škole jsem neměla možnost vnímat tolik autentičnosti, spontánnosti, přirozenosti a otevřenosti. To jsou slova, která se mi při vzpomínkách na zahradu vybaví. Ačkoli i ZaHRAda má své nedokonalosti, mám pocit, že lidé, kteří zde pracují, se snaží dělat svou práci, jak nejlépe umí a s velkým ohledem na děti, zřejmě i přes nějaké nesnáze jít nevyšlapanou cestou a dělat něco jinak, než je zvykem, tak aby to mělo pozitivní přínos pro děti a nakonec i pro společnost. A za to jim patří můj velký obdiv.
To jsou mé dojmy z týdenní praxe v ZaHRAdě, která mi absolutně změnila mou představu o škole. Ačkoli v ZaHRAdě mnohdy zapomenete na to, že jste vůbec ve škole, naučí Vás dle mého názoru mnoha důležitým věcem, pokud nechcete být jen „krabicí na informace“, ale člověk s vlastními myšlenkami a hlavně člověk s vlastními emocemi a potřebami. Jsem vděčná za to, že i já jsem se zde mohla něčemu přiučit a načerpat zde inspiraci pro své studium a zřejmě i svou budoucí práci.
Helena Marešová, stážistka
Autor fotografie: Marek Bula
Hlavním sponzorem webové verze pro Červen 2016:
Další článek: „Už vím, jak pomůžu“
Předchozí článek: Život na ranči v prérii