Červen 2016

Dvě kulturní pochvaly

Rád bych se zmínil o dvou kulturních počinech z nedávné doby, které si podle mého názoru zaslouží pochvalné slovo i na stránkách Tišnovských novin.

Pochvala první, divadelní
V sobotu 16. dubna se v sále sokolovny uskutečnila dlouho očekávaná premiéra Gogolovy Ženitby v podání obnoveného Karasova divadla. Začátkem roku už sice soubor s příznivým ohlasem absolvoval dvě představení pohádky Jak se stal Rumcajs loupežníkem, ale přece jen jsem si říkal: Rumcajs je sice Rumcajs, ovšem Gogol je Gogol… V anoncích i na plakátech se navíc objevovalo nenápadné varování, že tento klasický divadelní kus bude pojat poněkud jinak. Plakát ale na druhé straně svým (typo)grafickým pojetím příjemně evokoval staré časy a v prostorách sokolovny se toho od posledního představení původních „karasáků“ za ta léta také moc nezměnilo, tak jsem doufal, že mne snad ony předem ohlášené novinky příliš nezahltí.
Musím se přiznat, že výsledný dojem ze zhlédnutého představení výrazně předčil veškerá moje očekávání. Použité inscenační úpravy mladého režiséra Víta Jakubce byly podle mého názoru vesměs funkční, mnohdy dokonce velmi nápadité (označení potenciálních ženichů pomocí karetních symbolů, spoutaný Podkolatov na pohovce; navíc si Václav Kupský v roli sluhy Štěpána jistě užil svoji závěrečnou větu, proti které by, myslím, ani Gogol dnes nic nenamítal). Také s absencí použitelných kulis či dalších scénografických propriet se soubor vyrovnal kreativním způsobem a neměl jsem pocit, že by na scéně něco chybělo. Oba pánští představitelé hlavních rolí působili dostatečně přesvědčivě, příjemně překvapila Katka Válková v pánské roli jednoho z nápadníků a Marie Kupská, ta snad na jevišti ani nehraje, protože úplně stejnou ji všichni známe i z nedivadelního prostředí.
Když se vloni proslechlo, že se Karasovo divadlo chystá na své znovuzrození, připadalo mi na začínající soubor docela troufalé si ihned přisvojit renomované a v Tišnově téměř kultovní jméno. Vím, jsou tu styčné body s minulostí například v osobě Františka Trnčáka a některých dalších, ale přece jen: Karasovo divadlo minulých let bez diskuze patří do pomyslné síně slávy tišnovské kultury, ovšem zda se tohle nové složení dokáže tomu bývalému svou kvalitou alespoň přiblížit, to muselo být zpočátku absolutně ve hvězdách. Ale odvážnému štěstí přeje a dnes mám za to, že tento způsob pokračování divadelní tradice v našem městě je – a hlavně do budoucna ještě může být, pokud jeho aktéři vytrvají – velmi důstojný.
V minulých létech jsem si často říkal, jak je možné, že obce či městečka jako Lomnice, Křižanov, Veverská Bítýška a další mají svoje dlouholeté a úspěšné divadelní soubory, zatímco v mnohem větším Tišnově doslova „chcípl“ pes. A vidíte to, stačil jeden opravdu nadšený a aktivní člověk, který dokázal „nakazit“ své okolí, a najednou je tu divadelníků, že lze nacvičovat dvě hry současně s prakticky úplně odlišným hereckým ansámblem. Absolutorium a díky tedy náleží především Jiřímu Veselému, bez něhož by Karasovo divadlo zůstávalo nadále jen pojmem z minulosti.
A mimochodem, 28. května se od 19 hodin koná v sokolovně repríza. Tu byste ještě mohli stihnout, tak neváhejte…

Pochvala druhá, hudebně filmová
V bazilice Nanebevzetí Panny Marie kláštera Porta coeli se v neděli 1. května v podvečer konal absolventský varhanní koncert, jehož pořadatelem byla tišnovská základní umělecká škola. Jako vždy byly prostory kostela velmi slušně zaplněny, ale přestože se tu v minulosti odehrála vystoupení mnohem renomovanějších hudebníků, než jakými zatím jsou žáci ze třídy učitelky MgA. Silvie Jebáčkové, čekala tentokrát na návštěvníky jedna milá překvapující novinka.
Technický štáb tvořený Miroslavem Motejlem, Petrem Humpolcem a Zdeňkem Havelkem totiž přímo na kůru za pomoci tří kamer snímal počínání interpretů a prostřednictvím okamžitých režijních střihů mělo publikum možnost souběžně vše sledovat na plátně umístěném přímo před sebou. Zatímco při běžných varhanních koncertech byl v těchto prostorách každý posluchač během vnímání hudby víceméně nucen hledět před sebe na prázdný oltářní prostor (pokud ovšem nedal přednost poslechu se zavřenýma očima), tentokrát měli všichni možnost vidět hudebníky přímo „při práci“, což možná návštěvníci velkých festivalů typu Concentus Moraviae už znají, ale při menších akcích, mezi něž patřila i tato, to rozhodně bylo příjemné novum. Mnozí diváci tak možná s překvapením teprve nyní zjistili, kolik práce dá nastavit před každou skladbou příslušné varhanní rejstříky, že s nimi hudebníkovi na místě pomáhá přítomný registrátor nebo jak je náročné zahrát nohama všechny předepsané spodní tóny na dole umístěnou pedálovou klaviaturu. (A v neposlední řadě má obrazový doprovod obecně ještě jednu nezanedbatelnou výhodu: hrají-li ženy, můžete se zdárně utvrzovat v tom, že hudebnice věnující se takzvané klasice jsou většinou velmi pohledné dámy.)
Celý nápad se zrodil v hlavě paní učitelky Jebáčkové, která s ním seznámila ředitele ZUŠ Tomáše Zouhara a odtud byl už jen krok k oslovení osvědčeného týmu, který si tuto práci v mírně odlišné sestavě mohl vyzkoušet už o týden dříve v Deblíně. Přestože sami její realizátoři ještě nebyli s výsledkem svého počínání úplně spokojeni, pro návštěvníky byla tahle inovace bezesporu velice přínosná a atraktivní. Navíc je celý koncert i do budoucna zaznamenán, pořízené záběry budou ještě dodatečně upraveny a vznikne video, které mohou zhlédnout i ti, kteří prvomájový večer trávili jinak než návštěvou koncertu. Jen houšť!
Václav Seyfert, redaktor TN
Autor fotografie: Michal Juříček