Zimní a jarní krása vody – Vodopády, potoky a rybníčky

Kráse vody, která čaruje v roklinách, údolích i na rovinách Tišnovska, jsme se věnovali už přesně před rokem v Tišnovských novinách č. 3/2020 v Tipu na výlet U jarních potoků – Studánky a vodopády Tišnovska. Zde jsme vyrazili za prastarými a malebnými studánkami. A výčet vodních krás doplnili o nejzajímavější vodopády regionu. To jsme ovšem netušili, že se rok 2020 stane doslova „rokem vody“, který hojnou dešťovou závlahou naplní potoky i kdejakou roklinku, údolí či strouhu vodou. Dostatek vodních srážek tak obohatil krajinu o řadu míst, která jsou v období s nižším vodním stavem jinak zcela nezajímavá. Nyní se v korytech zásobených dostatečným průtokem proměnila řada potoků v překrásné kaskádové stružky a nejeden skalní práh v atraktivní vodopád. Únorový mráz k tomu ověnčí okolní skály a kmeny ledovými záclonami a příkrovy a krása je na světě. Nutno říct, že je prchavá. Vezmeme vás tedy na pár méně známých míst, která jsou nyní velmi čarovná.

Boračské vodopády
Do kotliny, v níž se choulí Borač na břehu řeky Svratky, přitéká z mísovitého údolí zvaného V Propadlí řada drobných potoků. Ty pak doputují spojeny do vesnice jako Boračský potok. Nejdelší bere svůj počátek v Pernštejském Jestřabí, nejbližší vyvěrají ve svazích pod Huslemi. Celý východní svah  hřebene od Kalů po Olší spadá do svrateckého údolí velmi strmě. A protože na řadě míst zde vystupují skalní lavice z tvrdých rulových hornin střídajících měkčí svory, stružky potoků tekoucí k Borači i Štěpánovicím zde mají svoji cestu velmi skotačivou. Jinými slovy, ať se vydáte okolo kteréhokoliv z nich, vždy vás bude provázet šumění vody a narazíte po cestě alespoň na jeden vyšší vodopád.

V tomto bodě je nutno zmínit, že cesty spojující hřeben s údolím nejsou nijak pohodlné. Jednak jde o strmě po spádnici stoupající/klesající cesty. A také řada z nich je již málo nebo vůbec (ne)využívána. Zimní období je sice výhodné pro prolézání málo navštěvovaných míst, protože olistění je pryč a sníh často zvýrazní kontury hůře prošlapaných nebo jen zvířecích stezek. Přesto není nic divného, když vám vozová cesta před nosem najednou zmizí v mlází, protože jste dorazili na hranici katastru nebo pozemku jiného majitele, který ji již nepoužívá. Protože na Mapy.cz najdete z bezmála deseti zdejších vodopádů označený Boračský vodopád jenom jeden (N 49°24.41867′, E 16°19.83167′), vydáme se k tomuto místu pro jeho snadnou dostupnost jako prvnímu. Nejsnazší je to od rybníka v sousedství dětského hřiště přímo v Pernštejnském Jestřabí. Zdejší ulice sledující odtok potoka z rybníka se záhy mění v klesající lesní cestu. Po cca 300 m vás k prvnímu vodopádu neomylně dovede sílící hluk padající vody. Vodopád je asi 2 m vysoký a leží na rozhraní rul a svorů. Budete-li pokračovat okolo potoka níže, narazíte na ještě tři další menší kaskády.

Na středním bezejmenném, ale pro naše účely si ho nazvěme Jestřabském potoce najdeme nejatraktivnější vodopád hned na dolním okraji lesa
(N 49°24.22272′, E 16°20.47322′). V minulosti se jednalo o zarostlou strouhu, eroze ale proměnila místo tak, že zde proudí přes skalní hranu překrásný 3 m vysoký Jestřabský vodopád. Nyní v zimě vytváří v tůni, do níž padá, ledové jezírko. A okolní skály jsou ozdobeny překrásnými ledovými záclonami a rampouchy. Podél potoka stoupá k Jestřabí pohodlná lesní cesta, takže po ní můžete dojít k dalším kaskádám. Ouha, po pár stech metrech ale zjistíte, že je před vámi cca 100 m ostružinami zarostlé džungle, ve kterou se cesta proměnila. Pokud překonáte tento úsek, pokračující cesta vás dovede ještě ke dvěma dalším vodním kaskádám. A nakonec po ní můžete vyjít až na pastviny u obce Husle.

O třetím Huselském potoce proudícím přímo od uvedené osady je třeba se zmínit z toho důvodu, že se na tomto potůčku nachází nejvyšší vodopád Nedvědické vrchoviny. Huselský vodopád (N 49°23’56.83″, E 16°20’26.97″) přepadá kolmo přes hranu mohutného skalního prahu do hloubky 4 m do skalního kotle. Z čerstvých lomů skalních stěn i starších fotek je zřejmé, že i zde eroze aktivně pracuje na vyšší atraktivitě tohoto přírodního unikátu. Navštívit místo je ale velmi dobrodružné. Cesty vedoucí okolo potoka jak z Huslí, tak z Borače jsou silně zarostlé mlázím a přehrazeny kmeny vývratů. Ale kdo má chuť, může se pokusit navštívit i tuto rokli. Určitě nebude zklamán.

Všechny vodopády celého boračského vějíře najdete popsané na webu www.vodopady.info pod heslem Českomoravská Vysočina, podheslo Boračské vodopády, kde je zdokumentoval Milan Šimek.

Na horním toku Lubě
Oproti prodírání se roklemi za vodopády představuje toulka okolím Bukovice a Rohozce klidovou variantu pro procházku zimní či jarní krajinou pro kohokoliv. Tišnovsko celkově není rybniční kraj, a tak několik menších vodních ploch zdobících náhorní plošinu při horním toku Lubě je vlastně spíše výjimečným zjevem.

Na okružní cestu můžeme vyrazit z Rohozce, kde je naproti obecnímu úřadu možné zaparkovat. Ani Rohozcem ani Bukovicí neprochází žádná značená turistická trasa, takže dalším orientačním bodem je pomník pod mohutnou lípou. Před nimi zahneme ulicí k rekreační zóně obce u požární nádrže a víceúčelového sportovního areálu. Před námi se zvedají na Rohozec typické vyrovnané řady jabloňových sadů. Cesta přímo okolo sadu nás dovede na hřeben, který je vlastně rozvodím mezi Rohozeckým potokem/Lomničkou a potokem Lubě. Lubě dole pod námi otáčí v elegantním oblouku směr svého toku z jižního na východní a severní, když se tímto zákrutem zaklesává pod kopcem Střela do svého hlubokého údolí ke stejnojmenné obci Lubě. V zákrutu potoka se leskne hladina soukromého rybníka Sedlo v lokalitě známé jako V luhách. Na druhý břeh Lubě ale vede mostek a stoupající cesta nás přivádí k výhledu na velký zákrut potoka pod svahy kopce. Když využijeme zimní krajiny k volné cestě přes pastviny, dospějeme okolo potoka a jeho malebných kaskád až do míst, kde se úsek cesty chvíli ztrácí v mlází okraje lesa, nicméně pokračuje podél potoka až do lesního údolí, kde se připojují cesty zleva. To je naše příležitost dostat se do Bukovice a také nás záhy vzhůru cesta dovádí ke kraji lesa a rozcestí ozdobenému kamenným
stolem a sedátkem instalovanými k 750. výročí obce.

Pohodlná cesta nás dovádí až na kraj Bukovice, kde je možné sejít vpravo ke dvěma rybníkům v dolní části obce. Dolní rybník je nyní vypuštěný, horní se ale malebně třpytí. Nad jeho horním koncem vyrůstá ze zalesněné meze koruna mohutného starého dubu. Obcí projedeme okolo kaple sv. Anny a u obecního úřadu se dáme asfaltovou cestou vlevo k rybníku Pod Myšníkem. Rybník u potoka Lubě založil p. Haška v roce 1998. Pravidelně se zde koná oblíbená rybářská soutěž pro děti do 15 let „Bukovický kapr“.

Od rybníka cestou po hrázi dospějeme do cípu lesa a odtud vlevo po jeho kraji směrem k jihu se vracíme do Rohozce. Cestou potkáme na mokřadní společenství upravenou soustavu tůní lokálního biocentra, odkud voda míří ještě do Lubě, zatímco o pár kroků dál již teče potok směrem do Lomničky. V Rohozci samotném pak můžeme nakonec navštívit VKP Rohozecký mokřad. Území 300 m jihozápadně od zástavby v lokalitě Díly za zahradami tvoří soustavu pěti tůní a vlhkých luk na malém potůčku.

Milonické vodopády na Lažánce
Za méně známými, ale zajímavými vodopády se vydáme do vzdálenějších obcí Milonice a Závist na trase mezi Lipůvkou a Černou Horou na silnici 43. S naším regionem je spojuje potok Lažánka, který se vlévá ve Skaličce do Lubě. Ten pramení v Hořické vrchovině nad svitavským údolím a teče přímo na západ k obci Milonice. A právě na něm se zde nacházejí nejkrásnější vodopády.

Vydáme se k nim z obce po modré turistické značce vedoucí proti proudu potoka směrem na Blansko. Zhruba 200 metrů nad obcí se údolí potoka prohlubuje a propadá mezi skalní stěny. Potok zde překonává skalní prahy z metabazaltů za vzniku pozoruhodných kaskád a vodopádů. Všechny vodopády jsou snadno přístupné ze zmíněné modré turistické trasy vedoucí na lesní cestě.

První vodopád je už těsně nad vesnicí Milonice (N 49°21’58.339″, E 16°34’17.229″) a je nejvyšším a nejvýraznějším na celém potoce Lažánka. Jedná se o dvouramenný vodopád vysoký 2,6 metru. Pravé rameno vodopádu je téměř svislé, levé je kaskádovité s přibližným sklonem 45°. Druhý zajímavý stupeň je o něco výše. Jde o soustavu, která začíná malým vodopádovým stupněm, vysokým 80 cm. Pod tímto stupněm je menší vývařiště, potok vytváří kruhový záhyb a padá do kaskády. Ta je vysoká 3 metry. Poslední výraznější stupeň je soustava dvou menších vodopádů. Horní je vysoký 1,3 metru, spodní pak 1,6 metru. Celá soustava působí při spodním pohledu navazujícím dojmem. Celá trasa není delší než 800 m, a tak můžeme výlet prodloužit na okružní s návštěvou sousední obce Závist.

Nad vodopády na zpevněné lesní cestě opustíme modrou značku a dáme se vlevo po silničce do Závisti. Zajímavostí obce je, že svou katastrální rozlohou je nejmenší obcí České republiky. Má pouhých 44,33 ha. Obec vznikla jako osada okolo zájezdního hostince, nesoucí č. p. 1, na letité zemské stezce. Proto se také historie točí téměř výhradně okolo něj. V minulosti se zde vyskytovali lapkové, kteří přepadali bohaté ubytované hosty. Aby pak mohli s lupem rychle a bezpečně zmizet, měli vybudovanou tajnou chodbu, která údajně končí někde u zámku v Černé Hoře. Ústí jedné takové štoly je dodnes patrné v zahradě hostince.

Do Milonic se vrátíme silničkou z jižní části obce až k přípojce od Újezda u Černé Hory. A odtud delší, ale bezpečnou polní cestou okolo potoka Závistky dojít až k soutoku s Lažánkou, před nímž podejdeme frekventovanou R43. Proti proudu Lažánky se od soutoku vrátíme na milovickou
náves.

Vladimír Vecheta