Generál, který padl se zbraní v ruce

Chtěl bych se pokusit přiblížit vám osobnost, o které jste v minulosti možná vůbec neslyšeli. Armádní generál Vojtěch Boris Luža byl jediným  československým generálem, který v průběhu 2. světové války padl jako hrdina se zbraní v ruce.

Narodil se 26. března 1891 v Uherském Brodě a padl 2. října 1944 v Čechách, u osady Hřiště u Přibyslavi. Byl prvorozený a jeho mladší bratr Bohuslav, později starosta Uherského Brodu a poslanec za národní socialisty, byl vězněn německými fašisty od roku 1939 a krátce po osvobození Buchenwaldu zemřel. Vojtěch byl od mládí sokol. Po absolvování reálky studoval elektrotechniku na VUT v Brně, kterou pro vyhlášení 1. světové války nedokončil. Byl odveden jako jednoroční dobrovolník k 35. pěšímu pluku v Plzni a absolvoval školu pro důstojníky pěchoty. Byl odvelen na ruskou frontu. V oblasti Dněstru byl zajat a záhy se přihlásil do legií. Na vlastní žádost byl přidělen k 2. střeleckému pluku Jiřího z Poděbrad. Jako velitel kulometné roty bojoval u Zborova, na transsibiřské magistrále proti bolševikům. Z Vladivostoku přes přístav Terst se navrátil 1. května 1920 do ČSR.

V Rusku roku 1917 konvertoval k pravoslaví a přijal jméno Boris. Z církve však o dva roky později vystoupil a do úředních dokumentů dále zapisoval „bez vyznání“. Katolictví považoval za příliš rakouské, při pozdější činnosti za ČSR v Olomouci svůj názor zmírnil, neboť zde navázal s katolickými představiteli blízké vztahy při budování obrany republiky.

V nové čs. armádě se stal jedním z významných příslušníků důstojnického sboru, v němž posléze dosáhl hodnosti divizního generála. Byl přednostou operačního oddělení hlavního štábu čs. armády, vypracoval strategii obrany státu v době, kdy bylo považováno za nepřítele č. 1 Maďarsko. Následně byl pedagogem na Vysoké škole válečné v Praze. Na přímý zásah E. Beneše byl převelen do funkce zemského vojenského velitele v Brně, kde působil od 1937 do 1939. Byl potenciálním kandidátem na funkci náčelníka generálního štábu, kterého ve své době kritizoval pro přípravu obrany státu formou příliš defenzivního boje v pevnostech. Byl přívržencem útočné taktiky francouzského generála Foche. Účastnil se audiencí 21. září 1938 s nejvyššími vojenskými veliteli (Krejčí, Luža, Prchala) u Edvarda Beneše, kde na něho vyvíjeli nátlak ve prospěch vojenské obrany před nacistickým Německem. Po přijetí mnichovské dohody patřil ke skupině generálů pomýšlejících i na vojenské svržení vlády generála Syrového. V červnu 1939 byl propuštěn do civilu v hodnosti divizního generála.

Od počátku se nesmířil s kapitulací, odmítl emigraci a po okupaci Německem se aktivně zapojil do odboje za pomoci sokolů a vojáků. Odmítl se připojit do organizace Obrana národa, neboť předpokládal její rychlou dekonspiraci a spolupracoval s odbojovou skupinou Parsifal. Měl kontakty s přítelem generálem Aloisem Eliášem. Když byl Eliáš zatčen, odešel Luža do ilegality. Gestapo ho přišlo ráno 29. září 1941 zatknout, a protože ho již nezastihli v jeho domě ve Wurmově ulici v Brně, zatkli alespoň jeho ženu Miladu a syna Radomíra. Generál Luža se ukrýval asi devět měsíců v rodině řídícího učitele Karla Nováka v Javůrku, v domě č. 79 a ve škole. Schovával se zde i po dobu stanného práva po atentátu na Heydricha.  Ordnungspolizei prohlížela dům od domu, zachránil ho úkryt pod podlahou v kuchyni, který předem vykopali. Po odchodu generála Luži poskytli Novákovi později i úkryt jeho synovi Radomíru Lužovi. Dále se generál Luža skrýval také v rodině Secových v Bosonohách a u Deblína v Pánově.

Po prozrazení konfidenty brněnského gestapa, Čechy Viktora Ryšánka a Stanislava Jizery, kteří byli součástí volavčí sítě, v květnu 1944, odešli s ním tentokrát na Vysočinu i jeho ubytovatelé Secovi.

Přímé spojení s londýnskou exilovou vládou a ministrem národní obrany generálem Ingrem zajišťovaly vysílačky Sparta, po jejich zničení v roce 1941 parašutistické výsadky z Británie atd. Po vylodění v Normandii v červnu 1944 začaly přípravy na ozbrojené povstání českého odboje. V létě 1944 vydal výzvu československým důstojníkům, kteří se do odboje dosud nezapojili: „Proto v poslední hodině vyzývám bývalé příslušníky naší branné moci, v první řadě aktivní důstojníky, aby nečekajíce na zavolání dali se k dispozici stávajícím organizacím domácího odboje. Ti z nich, kteří se činně  nezúčastní osvobozovacího boje, budou postaveni před vojenské soudy pro úmyslné nekonání svých povinností.“ Po častých zatčeních a následných popravách odbojářů vydal rozkaz, že je při zatýkání gestapem nutno klást náležitý odpor: „Čest národa, a tedy i armády žádá, aby se každý jeho příslušník a tím méně už aktivní důstojník nebo voják nedal gestapem zatknout, aniž by projevil náležitý odpor. Všichni, kteří se nechali a ještě nechají podobným způsobem zatknout, budou postaveni před vojenský soud.“

V září 1944 se v ilegalitě opět ocitl v nebezpečí z prozrazení, a proto se rozhodl k návratu zpět na Moravu do bezpečnějších úkrytů. Promáčeni deštěm po 120 km pochodu se zastavili 2. října 1944 po 14. hodině v Hřištích u Přibyslavi. Nejprve žádali o pomoc v domě na pokraji obce, kde je odkázali na  starostu. Starosta ze strachu z provokace agentů gestapa informoval o příchodu neznámých mužů strážmistra četnictva. Ten si zavolal do Přibyslavi o posilu dvou četníků. Po 17. hodině vstoupili všichni tři četníci s tasenými zbraněmi do hostince a vyzvali muže: „Ruce vzhůru!“ Ti zahájili palbu z ruční zbraně. Při přestřelce s protektorátními četníky byl Luža na místě zabit, jeho těžce raněný pobočník uprchl z hostince a v nedalekém poli spáchal sebevraždu. Z 24 generálů ČSR, kteří zahynuli za války, padl Luža jako jediný se zbraní v ruce.

Po válce byl incident vyšetřován orgány vojenského Obranného zpravodajství, podle kterých jako příčinu události označili přílišnou horlivost četníků nad rámec povinností. O události v Hřištích byla informována londýnská vláda prostřednictvím vysílačky Zdena výsadku Calcium. Byl vydán rozkaz k potrestání četníků. K akci byla vybrána blízko působící partyzánská skupina Čapajev. Partyzáni se přesunuli z Daňkovic přes Kadov, Fryšavu, Světnov k Přibyslavi. Asi 45 km pěší pochod. Tam byla trestná akce uskutečněna 26. října 1944. Jeden z četníků unikl, zahynul však 25. dubna 1945 při náletu
na Tišnov.

Syn generála Luži Radomír, který se akce zúčastnil, radiostanicí Zdena poslal tento vzkaz do Londýna: „Ti četníci se chovali pořád jako protektorátní četníci. Jako arogantní vrchnost. Kdyby kterýkoliv z četníků odsoudil tuto vraždu a nabídl, že s námi bude spolupracovat, vzali bychom ho s sebou.“  Radomír Luža na sklonku války velel asi tisícičlenné partyzánské brigádě operující v okolí Brna, mimo jiné u Skaličky na Tišnovsku (pozn. redakce).

Na závěr nelehká otázka. Kdo, v dnešní rozpolcené době, kdy jsou výš politické zájmy než lidské životy, kdy se víc cení vyznávání mainstreamu než vlastní rozum a vlastní názor, kdo by byl schopen takového rizika a oběti jako generál Luža a jako ti, kteří mu pomáhali?

Václav Vrabec