Distanční výuka

S tišnovskými učitelkami o obtížích i přínosech zavřených škol

V letošním kalendářním roce mimořádně osiřely školní třídy, chodby, budovy i sportoviště už dvakrát. Z hlediska škol se to odehrálo ve dvou periodách školních roků, a tak přetržku prezenčního stylu výuky zažili žáci a studenti ve dvou odlišných ročnících. I tak však představuje tato situace po dlouhých desítiletích výjimečný stav, před který bylo domácí  školství postaveno. Bohu díky, dá se říct, že se tak stalo v době, kdy nám technologický po- krok dávno připravil velký a dosud téměř oborově nevyužitý arzenál komunikačních technologií. Skok, který však bylo nutno udělat, znamenal pro zaběhlé styly a zásady školského systému velmi prudkou změnu. O to náročnější, že zastihl odbornou i širokou veřejnost, řediteli počínaje a rodiči s dětmi konče, velmi náhle a zejména nepřipravenou. Navzdory tomu, že menší či větší komunity postihují výpadky pravidelného režimu celkem často či periodicky, překlenutí výpadku školní výuky v řádech týdnů až měsíců, a navíc s hrozbou výhledu nejistého data obnovení standardních podmínek, už nešel (a do budoucna nepůjde) řešit mimořádným ředitelským volnem nebo nadstavenými prázdninami. Což představuje jeden z pozitivních přínosů výjimečné situace, která donutila i tak zavedené systémy, jaké představují vzdělávací procesy, k razantnímu a progresivnímu posunu směrem k moderní výuce technologického věku 21. století. Paní učitelky, páni učitelé, vážení rodičové, milé děti, jelikož jsem prožíval tu situaci s vámi, nikomu jeho pozici a roli nezávidím, ale plavat se naučíme jen ve vodě, takže „když nás to nezabilo, tak nás to posílilo“.

Paráda, prázdniny!

Mám v živé paměti, ačkoliv jsem v té době ještě nebyl školou povinné  dítě,  tzv. uhelné prázdniny, které si zažili jako školáci moji starší sourozenci během celého ledna 1979. Před 41 lety se tehdy  školní výuka prostě zastavila. Ale jako revanš se už děti až do června nedočkaly ani jarních prázdnin ani školních výletů. O „distančním“ stylu výuky jsme ještě neslyšeli, a tak něco takového jako „domácí samostudium“ zadali jen velmi aktivní učitelé, kteří po pár dnech, kdy bylo jasné, že se situace hned tak nezlepší, zazásobili své žáky a studenty, zejména vyšších tříd, předpisem učiva dopředu.

„Až donedávna jsme si ostatně obdobný styl např. u absentujících žáků neuměli představit.“ Kamarád s haldou pracovních listů a seznamem úkolů z probraného učiva  u dveří nemocného spolužáka byl typický obrázek dohánění zameškaných hodin. A pohříchu přetrval u některých učitelů tento styl i přes veškeren komunikační posun do elektronické sféry dodnes!

Co ale běží hlavou učiteli, když se dozví, že se mu zavírá škola? Paráda, mám prázdniny! nebo Jak já to teďka budu dělat? „Nejistota, úzkost a ta otázka: Jak já to teďka budu dělat?“ říká Jana Chadimová, která na ZŠ Tišnov, nám. 28. října, vede letos prvňáčky, ale v předchozím školním roce (a jarní karanténě) se musela postarat o svůj tehdejší pátý ročník. „Na jaře jsme na rozhodování měli strašně málo času. Škola se zavřela ze dne na den, a my sotva stačili říct dětem, co si všechno mají ze školy vzít domů. Před podzimní uzavírkou nás přece jen vedení školy už od začátku výuky upozorňovalo, že k tomu může opětovně do- jít, a tak jsme se na to i měli možnost výhledově připravit,“ doplňuje základní rozdíl mezi oběma letošními pandemickými periodami. Jak se zdá, řadovému učiteli ani nepřišlo na mysl, že by uzavření škol mělo znamenat přerušení výuky. Jenom byli všichni postaveni před předem metodicky nepodchycenou otázku jak dál.

Tápání v samozřejmém

Už dobrá dvě desítiletí jsou počítače neodmyslitelnou součástí jakéhokoliv procesu  fungování  moderní  společnosti i domácnosti. Je samozřejmostí vlastnit chytrý telefon, nejméně jeden účet na sociální síti a být 24 hodin on-line zahrnován komunikací, zprávami i nedůležitým balastem. Ale ve škole? Tam se mobily vypínají, chat na síti při výuce postihuje a focení a natáčení jsou nepřípustné, nemluvě o GDPR… Jako by komunikační vymoženosti byly pro školu stále „ďáblovými vynálezy“ primárně kazící charakter žáků a odvádějící nežádoucím směrem pozornost od snahy učitele. Takže i když se administrativní operace jako třídní kniha, žákovská knížka nebo komunikace mezi školou a rodiči dávno přesunuly na rovinu virtuální, podstatný výukový obsah a komunikace učitel–žák zůstával kyberprostorem dosud stále značně nedotčený.

„My jsme tu samozřejmě měli Bakaláře (školní systém pro administrativu i komunikaci mezi školou a rodinou www.bakalari.cz – pozn. redakce), ale záhy jsem zjistila, že to nejde použít pro všechno. Dala se tam nahrát příloha, ale když jsem udělala výukové video, tak to nefungovalo,“ vysvětluje Jana Chadimová limity ve škole používaných systémů, na které narazila záhy, když chtěla výuku uchopit jinak než pouhým posíláním kopií dokumentů a stránek učebnic. „Bylo to moc statické  a já brzy zjistila, že potřebuji být k těm žákům blíž, vidět se s nimi osobně. A protože jsem měla na jaře páťáky, všichni měli chytrý mobil, kam si stáhli WhatsApp, tak jsme takhle začali vždycky po třech žácích probírat jednotlivé části výuky.“

„Na škole byl už před první distanční vlnou zaveden školní informační systém Edookit a díky práci s ním a dozoru našeho školního metodika IT s tím všichni, učitelé i žáci, uměli,“ vysvětluje ředitelka Gymnázia Tišnov Barbora Holubová základní komunikační platformu, ze které distanční komunikace mezi školou, učiteli, studenty a rodiči vycházela. „Jak jsme však už na jaře zjistili, i tento systém měl své limity a nedostatky např. v možnostech odesílání větších materiálů a příloh,“ doplňuje Petra Kappelová praktickou zkušenost zástupkyně ředitele pro první stupeň ZŠ Tišnov, Smíškova. Zavedené elektronické systémy a aplikace školní komunikace se tedy v zátěžovém momentu ukázaly jako nedostačující a jednoduchým způsobem odhalily, že to s elektronickou vybaveností školství není nijak slavné.

Kostky jsou vrženy

Ondřej  Šteffl,  zakladatel   společnosti Scio zaměřené na školní i mimoškolní vzdělávání dětí, na nedávné celostátní videokonferenci o budoucnosti vzdělávání poukázal na kardinální problém  domácího školství v zakořeněné metodice výuky.

„Když srovnáme vývoj různých vědních oborů se školstvím, tak zatímco např. ordinace lékaře se za posledních sto let vlivem vývoje medicíny a technologií výrazně proměnila, model školní třídy s tabulí, žáky v lavicích a učitelem řídícím výuku je totožný jako v dobách rakouského císařství,“ cituje jako připojená účastnice Barbora Kulhánková, zástupkyně ředitelky ZŠ Tišnov, nám. 28. října, hlavní výtku. Lapidárně pojmenováno Věrou Čechákovou Dvořáčkovou, zástupkyní pro druhý stupeň ZŠ Tišnov, Smíškova: „České školství dostalo situací nařízeného distančního vzdělávání kopanec, aby se v něm pohnuly věci, které jsou v plánu strašně dlouho, jako je změna Rámcového vzdělávacího plánu nebo větší podíl informatiky ve výuce.“ A ejhle, co bylo plánováno roky, to se vyřešilo během pár týdnů.

„Pokud dojde ke znemožnění osobní přítomnosti většiny dětí, žáků nebo studentů, je škola povinna automaticky začít poskytovat vzdělávání distančním způsobem těm dětem, žákům nebo studentům, kteří jsou mimořádnou situací přímo dotčeni – tedy těm, kteří nemohou být osobně přítomni ve škole,“ citujeme z dodatku Školního řádu tišnovského gymnázia. Legislativa zavedla pro podzimní období nová pravidla a tím i situaci – povinnost! Srpnová novela č. 349/2020 Sb. školského zákona změnila právní podmínky a povinnost distanční výuky se promítla nejen do školních řádů, ale do životů všech ve školním prostředí. „Jarní období bylo bez motivace. Studenti věděli, že nedostanou horší známky než v pololetí, učitelé nad sebou neměli zákonnou povinnost učit,“ komentuje situaci paní ředitelka Holubová. „Někdo byl laxní, někdo se na výuku úplně vykašlal,“ doplňuje paní Kulhánková ze ZŠ 28. října.

Organizační rébus

Se zákonnou povinností dostalo vedení škol i nástroj pro vnitřní řízení a disciplínu. Gymnázium si např. vedle dodatku školního řádu nastavilo i vnitřní směrnici (nastavení hodnocení, povinnost a pravidla distanční výuky, redukce učiva pro nepřetěžování studentů apod.). Nicméně bez rozdílu vzdělávacího stupně se musely školy v globálu vypořádat se třemi základními komplikacemi pro další fungování:

1. Komunikační platforma

Nejaktivněji k této problematice přistoupily obě základní školy, které si zvolily platformu a nástroje Google. Nástroj Google Classroom jako webový program od Googlu umožňuje školám zdarma vytvářet, rozesílat nebo známkovat výukové materiály. Primárním účelem služby je sdílení souborů mezi studentem a učitelem. ZŠ Smíškova se díky IT koordinátorovi se situací vypořádala již v jarní distanční periodě, i když „na prvním stupni bylo nutné vyřešit nesouhlas některých rodičů, kteří preferovali jiné řešení,“ jak vysvětluje paní Kappelová. Stejně postupovali i na sesterské ZŠ, což znamenalo pro všechny vytvořit Google účty (pro děti i pro učitele) nastavit hesla a unikátní přístupy. „Proškolit devět set dětí a sto pedagogů, a zkontrolovat (a vyřešit potíže s) přístupy představovalo během září 2020 šest týdnů skutečně cílené technologické přípravy on-line výuky,“ téměř si stírá pot z čela paní Kulhánková, která jako IT garant měla toto na ZŠ nám. 28. října na starosti.

2. Vybavenost a schopnosti učitelů a domácností žáků

„Samozřejmě se projevilo velké rozpětí ve schopnostech učitelů, kdo je ‚in’ a kdo s počítačem kamarád není,“ zmiňuje z pozice učitelky trable kolegů Jana Chadimová. A komu se na jaře dařilo před on-line výukou kličkovat, ten se s ní musel už na podzim vyrovnat. „Musím ocenit, že učitelé se strašně moc naučili. A můj obdiv má zejména starší generace, která si osvojila on-line výuku jako všichni mladší kolegové,“ zdůrazňuje paní ředitelka Holubová. Hodně markantně se projevilo ovšem různorodé technické vybavení dětí a rodin. Dotace MŠMT pro základní školy určené na nákup mobilních zařízení ovšem umožnily zmodernizovat vybavení učitelů a zároveň  poskytnout k zapůjčení notebooky a tablety do rodin. „Díky dotaci mi vedení školy např. pořídilo webovou kameru pro lepší přenos,“ uvádí příklad Markéta Chlubná, instruktorka tanečního oboru tišnovské ZUŠ. V případech obou ZŠ bylo zapůjčeno cca 30 ks zařízení jednak tam, kde vybavení chybělo, nebo do vícečetných rodin pro paralelní výuku více žáků on-line. „Nyní máme 100 % žáků pokrytých,“ doplňuje paní Kulhánková. „Zejména na druhém stupni je totiž dobré na děti vidět, jestli pracují,“ uzavírá přínos řešení paní Čecháková Dvořáčková.

3. Objem a metodika výuky

Objem a metodika výuky se rodily ve vzájemné interakci škol a rodičů. Z jara velmi kritizovaná (a až kritická) situace rodin, kde rodiče žili pod dojmem, že učitelé jen přehodili svou práci s výukou dětí na ně, ukázala nutnost redukce školních vzdělávacích plánů na podmínky distance. „Od léta měli učitelé metodické pokyny, aby si upravili vzdělávací celky, aby v době distance probírali to, co jde, a co nejde, nechali až na prezenční dobu,“ uvádí doporučení daná vedením ZŠ paní Kulhánková.

„Na ZŠ byly předměty metodicky rozděleny do tří skupin: I. nejdůležitější (matematika, ČJ a AJ), II. naukové (dějepis, zeměpis, občanská nauka, přírodopis, druhý jazyk) a III. okrajové (výchovy – hudební, tělesná, pracovní). Byla stanovena forma práce, četnost on-line hodin, způsob zadávání domácí práce…“ shodují se učitelky obou ZŠ v podobném přístupu k plánování učiva. Jako onu Rubikovu kostku pak bylo potřeba složit celoškolní organizaci komunikace s dětmi, aby nebyly zahlceny. „Nakonec dostala každá třída rozpis videomeetů a učitelé museli učivo vhodně rozvolnit,“ vysvětluje paní Kulhánková organizační rébus.

Ke slovu se tak dostaly videomeety, výuková videa, internetové kvízy i zadávání samostatné práce. „On-line výuka probíhá u předmětů I. důležitosti v menší skupině, naukové předměty s celou třídou. Žáci se speciálními potřebami mají výuku individuální. U II. stupně vedeme děti více k samostatnosti,“  osvětlují  fungování na ZŠ Smíškova. Není cílem děti přišpendlit na půl dne k monitoru, ale nastartovat pro další samostatnou práci.

„Všichni učitelé byli proškoleni už na jaře a znovu koncem prázdnin i na začátku září, jak natáčet videa, vést on-line výuku, podcast (pro I. st.), kde není ideální on-line forma (a osoba učitele je zásadní), využití Bandicamu (nahrávání obrazovky) a Jamboardu (interaktivní tabule Google). Využívali jsme toho, co Google nabídl, a hodláme v tom  i pokračovat,“ uzavírá  paní  Kappelová. I „výchovy“ se s distancí dovedly popasovat stvořením „nápadníku námětů“ pro děti, co mají dělat, a učitelé jsou nezřídka překvapeni, jak aktivně a kreativně s těmito impulsy děti pracují i přes to, že jde o aktivity dobrovolné.

Dle možností se k výuce postavili i učitelé ZUŠ. Individuální výuka nástrojů přešla zpravidla do roviny zasílání instruktážních videí a zpětného natáčení videí rodiči, jak žáček lekci zvládá. „Podle mých zkušeností se instruktážním videím ale věnovaly děti málo,“ zmiňuje jarní zkušenosti taneční instruktorka Chlubná. „Tanec je záležitost skupiny, kde se vidíte, a navození atmosféry. Proto jsem přešla na formát on-line výuky, kde se navzájem vidíme, spolu trénujeme a dítě má s instruktorkou kontakt.“ Tak ač to zní neuvěřitelně, leckterý obývací pokoj se v distanční době pravidelně měnil v miniaturní taneční sál.

Distanční klasifikace

Jednotným hlasem se všichni učitelé shodují na, pro mne jako neučitele hůře pochopitelném, axiomu,  že  „jednička  z distance není jednička z prezence“. „Hodnocení, které provádíme v distančním vzdělávání, má tak 50 až 80 % hodnoty klasické známky,“ konstatuje paní Kulhánková. Učitelé mají především pochybnosti  o regulérnosti výsledků práce dětí a těžko se srovnávají s požadavky MŠMT, které hodnocení i v distanci vyžaduje. „Řada známek se tím pádem musí vymyslet,“ konstatují učitelé absurditu situace. „Posouvá se nám nicméně význam formativního hodnocení, které je slovní, i s dětmi o tom mluvíme. V budoucnu bude představovat významnou formu vyhodnocování výuky,“ potvrzuje paní Kappelová.

Co distance vzala a co naopak naučila

„Všem chybí sociální kontakt“, i toto konstatování zní unisono ze všech škol. Možná úsměvně pro nás mimo školní prostředí působí informace, že izolací trpí i sami učitelé. Distance tak pro ně nepředstavuje „oddech od plné třídy žáků“, ale absenci vzájemné výměny a příslušnosti ke školní komunitě. Nehledě na to, že objem práce s přípravou materiálů a realizací distanční komunikace je nesrovnatelně větší, „protože si ten rok proučujeme poprvé v životě. Teprve až to bude opakované, bude možné využívat hotových materiálů,“ osvětluje aspekty pozadí práce učitele paní Kulhánková.

Jinak ale nabývám dojmu, že pro české učitele a školství představovala distanční výuka pozitivní vítr. „Učitelé vítají používání virtuálních učeben, protože zjistili, že jim to rozvazuje ve výuce ruce. Nemusí trávit čas v hodině výkladem nebo diktováním zápisu. Stačí, aby měli žáci materiály dostupné on-line, a prezenční výuka pak může být zajímavější, kreativnější a rozvíjející o nadstandardní učivo,“ uvádí jednoznačně pozitivní novum v práci učitele paní Čecháková Dvořáčková. Distanční formát videomeetu a on-line vzdělávání samozřejmě půjde využít v době např. zdravotní absence žáka (týdenní plán učiva v učebně, spojení učitel–nemocný). Virtuální komunikace přinesla do školního prostředí i řešení časově nepopulárních „pedagogických konzultací“. „Zavedli jsme on-line tzv. trojlístky setkání učitel–žák–rodič. I schůzky děláme on-line z domu, je to flexibilnější,“ vysvětluje paní Kappelová.

„Zvládáme on-line porady, jednání školské rady, i na Sdružení rodičů a přátel školy tak- to seženeme více účastníků,“ uvádí s úsměvem paní ředitelka Holubová.

Distance změnila život školy i formát vzdělávání. Učí učitele, děti a studenty samostatnosti, time managementu, spolupráci i přemýšlení. Nyní čeká i samo školství reflexe, ze které už nyní vyplývá, že encyklopedickým znalostem „odzvonilo“ a výuka se musí soustředit na podstatné. Ať bude mít jakoukoliv formu.

Vladimír Vecheta