Vzpomínka na usměvavého Jana

1. září 1970 přišel do Tišnova nový duchovní správce místní farnosti. Byl jím P. Jan Nesvačil, rodák z Rakšic u Moravského Krumlova, který vystřídal P. Jakuba Navrátila, přeloženého po deseti letech do Čejkovic. Tak jako mnoho dalších kněží v té době měl i Jan Nesvačil za sebou problémy s tehdejším režimem, pro který náboženství a římskokatolická církev byly největšími protivníky. V roce 1959 byl zbaven státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti, a stal se tak řidičem brněnské tramvaje. Jak bylo oficiálně uvedeno, příčinou odnětí státního souhlasu byla jeho velká aktivita  při opravách kostelů a liknavost při opravě sto let staré fary obsazené nájemníky. Jako další důvod mu bylo vytýkáno, že při vyučování náboženství nevykázal ze třídy děti do náboženství nepřihlášené. Uvedené zdůvodnění velmi dobře ilustruje naprosté bezpráví komunistického režimu a bezdůvodnou perzekuci církve a věřících. V roce 1964, kdy začínalo celkové uvolňování komunistické svěrací kazajky, se vrátil do duchovní správy. Byl samozřejmě poslán do pohraničí, do oblasti, odkud bylo původní německé obyvatelstvo odsunuto a na jeho místo přišli lidé většinou nábožensky zcela indiferentní, jejichž hlavní snahou bylo získat majetek po odsunutých Němcích, a tak vylepšit svoji materiální situaci. Stal se správcem farností v Drnholci, v Pasohlávkách a v Jevišovce, kde zůstal dalších pět roků a kde během svého působení zažíval mnoho ústrků a nepřátelství ze strany  některých místních obyvatel i pokračující šikanu prováděnou státními orgány.

Hned po příchodu do Tišnova se s velkým elánem a nasazením pustil jak do obnovy duchovního života farnosti, tak i do oprav chrámu sv. Václava. Po několika desetiletích bylo v Tišnově opět udělováno biřmování, ke kterému přistoupilo téměř 500 farníků. V roce 1972 poprvé v chrámu zazněly při bohoslužbě písně za doprovodu nového nástroje – kytary. V polovině sedmdesátých let vzniklo ve farnosti především iniciativou tehdejšího kaplana P. Pavla Dokládala neformální společenství mladých věřících, které se sice navenek snažilo působit skrytě, ale samozřejmě neuniklo pozornosti StB a místních komunistů, což pro kaplana znamenalo okamžité přeložení a pro faráře výhrůžky a šikanu.

Již na počátku sedmdesátých let P. Nesvačil započal rozsáhlou opravu exteriéru kostela i věže, později došlo i na opravy a restaurování chrámového interiéru, který byl upraven v souladu s požadavky nové liturgie zavedené po II. vatikánském koncilu.

P. Jan Nesvačil působil v Tišnově osm roků, během kterých v Tišnově vykonal zcela mimořádné dílo, a to nejenom opravami kostelů a kaplí v Tišnově či Předklášteří i v okolních obcích, ale především svým působením mezi lidmi, věřícími i nevěřícími. Byl to člověk neuvěřitelně laskavý, přátelský a obětavý. Byl to muž „úsměvu“, kterým byl tak pověstný, že ještě mnoho let po jeho smrti na něj vzpomínal kronikář města Tišnova Jan Hájek v článku Tišnovska jako na „nezapomenutelného usměvavého Jana“. Tišnovský farář P. Jan Nesvačil tragicky zahynul v lednu 1979 při automobilové havárii v nedalekých Hradčanech. Bylo mu 56 let. Pohřben byl na tišnovském hřbitově do kněžského hrobu kapitulním vikářem Ludvíkem Horkým za účasti více než 200 kněží a tisíců věřících z farnosti i širokého okolí.

K „muži úsměvu“ samozřejmě patří i humor: P. Jan byl vzorný řidič, který se se svým fiátkem na silnicích choval vždy rozvážně a ukázněně. Jednou ale spáchal v Brně na křižovatce zvláště zavrženíhodný přestupek, protože po projetí křižovatky ulic Lidická a sady Osvobození (dnes Koliště) byl zastaven příslušníky tehdejší Veřejné bezpečnosti a obviněn z jízdy na červenou. Musel samozřejmě vystoupit z auta a předložit ke kontrole doklady. Docela zdrcen poslouchal peskování arogantního příslušníka, chabě se bránil tvrzením, že když vjel na křižovatku, tak tam červená nebyla nebo si jí nevšiml, a odevzdaně očekával věci příští. Říkal si, jaká to asi bude pokuta a jak si na něm orgánové „smlsnou“, až zjistí, že je kněz. Dopadlo to ale zcela jinak. Příslušník listoval občanským průkazem až ke straně, kde se nacházelo razítko zaměstnavatele. Každý tehdejší občan starší osmnácti let musel takové razítko v občanském průkazu mít, pokud ho neměl, bylo jasné, že nikde nepracuje a jedná se o tzv. příživníka. Když příslušník uviděl na dané straně občanského průkazu razítko Okresního národního výboru Brno-venkov, sídlícího na nedalekém náměstí Rudé armády (dnes Moravské náměstí), jeho chování se zcela změnilo. Kněží v té době byli totiž formálně zaměstnanci okresních národních výborů, což příslušník samozřejmě nevěděl a otec Jan si neuvědomil. Vrátil otci Janovi jeho doklady a téměř vlídně pravil: „Soudruhu, když jste funkcionář, tak musíte znát a dodržovat předpisy. Jeďte a ať už se to víckrát neopakuje.“ A s tím překvapeného otce Jana propustil.

Jan Kos