Adventní básnění s Krištofem v galerii

Romanu Krištofovi (*1965) vyšla v letošním roce jeho první básnická sbírka Střelné básně (Druhé město). Je zastoupen v antologii brněnské poezie z 80. let Uprostřed průmyslové noci (Větrné mlýny, 1996), v ročenkách Nejlepší české básně 2018 a 2019 (Host).

Romane, nebo Krištofe?
Nevím, pro některé okruhy přátel jsem Roman, pro jiné spíš Krištof, to hlavně v Praze. S tím měkkým i je kříž. Ono vůbec mít bohočlověka ve jménu je troufalé, a celé to je Říman nesoucí Krista, tak bych si měl najít ještě asi nějaké další odlehčenější jméno.

Po vydání tvé sbírky Střelné básně jedno pozvání na tvé autorské čtení střídá druhé. Máš nějaký osobní vztah k Tišnovu, zdejším lidem, okolí?
Často jsem jezdil jako kluk na Květnici, hledat drahokamy, jak jinak… A zašívat se do Porta coeli, dalo se tam tehdy koncem sedmdesátých vlézt na půdu kláštera, ležel jsem tam na střešních trámech širokých půl metru, četl si o hledání zlata. Bylo to tehdy osamělé místo. Z Tišnova samotného určitě pocházelo pár lidí v mém životě, nebo původem odtam, třeba skvělá grafička Pavla Dvorská-Hochmanová… Z literatury mám s Tišnovskem spojenou Annu Pammrovou, myslím na ňu často, když tudy projíždím dom na Vysočinu.

Básnil jsi „v mládí“, a najednou přetržka? Ten dar slova, který máš, se přece nemohl vytratit?!
Ne, skutečně jsem si těch skorem pět let v USA psal jen nějaké deníkové záznamy. Ono to bylo tím náporem nového jazyka, který pronikal vším. Byl to natolik jiný svět, že jsem v něm na psaní krátkých řádků úplně zapomenul. Psaní vůbec je pro mě takový stav, do kterého se musím dostat, pak je to život sám. Psával jsem tak v osmdesátých před emigrací, dělávali jsme scénická čtení v Kamence, z Holana pásmo Jeskyně slov hrávali po Brně, život je pak takový jakoby na scéně, divadelní. Mám za to, že člověk žije porůznu v sedmiletých obdobích, a mně tehdy s odchodem ven skončilo. Krapet z toho pak vyšlo až v antologii Uprostřed průmyslové noci, vydané Větrnými mlýny v devadesátých.
Krutě to editoval Zdeněk Petrželka, známý dnes jako J. A. Pitínský (před tím to mělo vyjít v Bloku, ale v 85 to neprošlo). Do dalšího stavu psaní krátkých řádků jsem se dostal až v roce 2013, takže to bude brzo zase končit.

Čemu ses věnoval v emigraci? Co nastalo po tvém návratu do Brna?
Po různých peripetiích na stavbách a restauracích jsem nakonec zakotvil v Byzantské knihovně – Dumbarton Oaks, patřící Harvardově univerzitě, kde jsem pracoval jako akviziční asistent; jedním ze zakladatelů byl moravský kněz František Dvorník. Čemu jsem se věnoval po návratu? Něco málo překladů, hodně tlumočení, pak stavebně-historické průzkumy, práce na Památkovém ústavu v Brně, studium práv na MU (jen pár let). Pak jsem se hrou náhod dostal k práci na romských tématech a byl transportován na Úřad vlády. Po odchodu odtam dělám už jen výzkumy v sociální oblasti (migrace, menšiny, teď nově ústavní péči).

Proč jsi odešel z Brna na Vysočinu?
On ten odchod na Vysočinu byl pozvolný. Studoval jsem (estetiku na UK) a práci měl v Praze, a tak jsem hodně pořád pendloval mezi Prahou a Brnem. A pořídili jsme si s ženou chalupu na půl cesty, přesně 100 km od města A i B. Po pěti letech se v ní usídlili. Máme stejně práce po celé republice, takže je centrum periferie vlastně občas i výhodné.

Píšeš verše na facebookovou stránku každý den, často i několikrát. Co ukrývá název Střelné básně?
Název vymyslel editor sbírky, básník Milan Ohnisko. On totiž o mé poezii řekl, že je to taková střelba, někdy od boku, někdy na slepo, ale něco zasahující, jak už to u střelby bývá (smajlík), či tak nějak jsme se kolem toho točili. Jinak je střelný jen prach a taky básnění je často střelené, proto ten název. To psaní je urvaným časem pro sebe, píšu rychle, ale musím být sám, na chvíli se někde zašít, večer v noci v kanclu, nebo doma když všichni usnou. Pro mě to je zachycení nějakého obrazu, uzamčení nějaké chvíle, jak je to zamčené, už k tomu nic nepřidávám
a hážu to Facebookem, kde mám své čtenáře.
On je to od prvního jarního dne 2013 takový můj projekt, spojený s Facebookem… Píšu si na něm Deník psaný skrz roky, protože samo vyskakuje, či dá se snadno dohledat, co jsem psal ten samý den před rokem, dvěma, pěti, a pokračovat v tom. Samozřejmě jinak. Poezie
je vůbec o tom, říct věci jinak (a už jsme zase v Holanovi).

Co nazýváš „silniční“ poezií?
No je to spíš skládání vjemů a obrazů při cestách, tedy autem po silnicích. Po těch jezdím poslední roky hodně, za prací do Kadaně, Velkých Hamrů a po celém Olomouckém kraji, kde do konce letoška páchám terénní výzkumy v sociální oblasti. Najezdím přitom stovky kilometrů týdně, tak se mi při dlouhých štacích ten pohyb krajiny, lidí a zvířat kolem a auta v ní a mě v něm vtiskává a po cestě se snažím zachytit. Tak komponuju to zachycování do chystané „silniční“ sbírky.

Autorské čtení Romana Krištofa můžete navštívit v Galerii Josefa Jambora o třetí adventní neděli odpoledne, 15. prosince v 17 hodin.

Marta Sylvestrová