Sběratelka darů moře

Sochařka Veronika Richterová o výstavě a cestování

Veronika Richterová je ta, která přeměňuje použité PET lahve na umění a vzdává poctu PET lahvi. Ta, která z petek vytvořila obřího krokodýla, motýly, palmy, květiny či lustry. Nebo ta, která z petek a palet k vyhození sestrojila domek pro uprchlíky na ostrově Lesbos. Nedávno o tobě Petr Volf pro časopis INTRO napsal, že ráda dáváš věcem druhou šanci. Plastovým lahvím například prodlužuješ životnost a určuješ jim nový smysl zde na  Zemi. Souhlasíš?
To je vzletně řečeno. Ale ano, pravdou je, že těm, které se mi dostanou pod ruku, zajistím celkem pestrý život, určitě příjemnější a víc vzrušující, než kdyby skončily na skládce, ve spalovně anebo rozšmelcované napadrť. U mě si ale nejdřív musí projít procedurou – zpracovávám je řezákem, nůžkami a horkovzdušnou pistolí, ale zato je pak už jen hýčkám. Opečovávané, oprašované, zabalené v bublinkách je vozím po Čechách i po světě, vystavuju v galeriích, nechám fotografovat. V tuto chvíli právě část z nich směřuje ve velké bedně na italskou riviéru do Sanrema na mou výstavu Bottiglie in Fiore: ARTificial Paradise. Takže stěžovat si nemohou.

Určitě máš i věci, které veřejně tolik známé nejsou, ale jsou pro tebe důležité. Vzpomeneš si na ně?
To, co asi není moc známé, jsou moje naplaveniny neboli Dary moře. Já jsem bytostný sběratel všude, kudy chodím. A tak když se mi poštěstí být u moře, je pro mě největším blahem pomalu se šourat shrbená po břehu a prohlížet si, co moře vyplavilo. Probírám se kamínky, nepohrdnu mušlemi nebo omletým sklem. Ale to, co hledám, jsou kousky něčím zvláštní: plasty, plechovky, zbytky bot, bójek, sítí, kousky dlaždic, cihel, dřeva, vše, co moře svou neúnavnou silou nějak poznamenalo. Doma pak tyhle suvenýry uchovávám v popsaných krabicích od bot. A když přijde ta správná doba, vše vyklopím a míchám destinace i materiály, zkouším, kombinuju a lepím věci drobné objekty, o kterých jsem vůbec netušila, že by mi někdy mohly přijít na mysl. A protože nejzajímavější kousky jsem si přivezla z tropických destinací, nemohou Dary moře pochopitelně chybět na tišnovské výstavě o tropech.

Kde se vzal tvůj první „pet art“ objekt? Odkdy používáš ve své tvorbě plast?
PET lahve se u nás objevily brzy po revoluci, ale bylo jich jak šafránu, dělala jsem si z nich zprvu různé úložné nádoby, skleničky na víno… První  objekt, křišťálový lustr, vznikl v roce 2004 už s jasnou myšlenkou využít ten nádherně průsvitný materiál k vážné sochařské práci. Tehdy si lidi nade  mnou spíš ťukali na čelo, PET lahve byly prostě odpad, a ještě se to moc neřešilo. Pro mě ale nápad s PETem znamenal velkou výzvu, touhu pokořit tenhle nevyzkoušený a nevyzpytatelný plast. Jak postupně začalo v sortimentu přibývat barev a tvarů, stala se mi z lahví neodbytná vášeň. A ta mě dosud neopustila navzdory tomu, že „zlaté“ časy, kdy renomovaní výrobci nápojů vyrukovali každé léto s limitovanými sériemi lahví v barvě zlaté, perleťové, stříbrné nebo něžně opalizující růžové, jsou dávno pryč. Kvalita dnešních lahví, díky snahám o snižování kvanta plastu (což je samozřejmě chvályhodné), je už pro mě víc k pláči než k tvorbě. Naštěstí mám ale lahví, coby zodpovědný sběrač, z dřívějších let poměrně monstrózní zásoby. Řekla bych na doživotí.

Co znamená „tropicana“ v tvém názvu výstavy v Galerii Josefa Jambora? Přibliž nám pojetí výstavy.
Je to výstava o mé inspiraci tropy. Jako Středoevropana a suchozemce mě tropické země fascinují čím dál víc, klima, bohatství vegetace, absence ročních období, způsob života, rybolov, bydlení, tradice. Vycházím z toho, co jsem zažila, ale daleko víc je toho, co mi běží hlavou a co bych ještě chtěla poznat. Název PET TROPICANA 2.0 odkazuje na mou výstavu PET TROPICANA před dvanácti lety, kdy jsem zaplnila mými petovými plastikami zvířat a rostlin celý skleník Fata Morgana v botanické zahradě v pražské Tróji. Pro jezírko uprostřed exotické vegetace jsem tenkrát vytvořila plovoucího krokodýla, který se stal vizuálem, ale i jakýmsi maskotem výstavy a nechybí ani zde v Tišnově. PET TROPICANA 2.0 v roce 2022 je ale jiná, má představit, kam jsem se během let posunula, vedle objektů z PET lahví ukazuju také symbiózu plastu s přírodninami. To je poloha, která mě zajímá už řadu let, asi tím, že tak vlastně zrcadlím to, jak plast všudypřítomně prorůstá světem. Na výstavě najdete také můj drobný „úkrok do architektury“ v podobě dvou domků, kterými chci vzdát poctu všem zarputilým kutilům, kteří staví z kdečeho.

Na kterou cestu do tropických oblastí ráda vzpomínáš?
Momentálně nejvíc na tu poslední, na ostrov Guadeloupe. Jde vlastně o dvojostrov ve tvaru motýla v Malých Antilách. Ačkoli tam jsou takové tropy řekněme pro začátečníky, protože ve všem pohodlí, s fungující infrastrukturou francouzského zámořského území, cesta byla exotičtější, než jsem vůbec doufala. Dlouhé úseky úplně pustého pobřeží, lesnaté hory plné fantastických pralesních rostlin a obřích květů, tropicky ležérní zahrádky kolem domů, pestrobarevné papouščí ryby pod hladinou i v mrazácích supermarketů. A objevila jsem tam i umně spletený palmový přístřešek, který se stal předobrazem mých pokusů s palmovým listím.

Vystavuješ v jednom městě společně se svým mužem Michalem Cihlářem. Je to obvyklý typ vaší spolupráce?
Tak tohle jsme ještě nezažili, v jednom městě, v jednom termínu a ve dvou institucích. Udělali jsme už spoustu společných výstav, tu asi největší v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze s názvem Zvěrstvo, tehdy nám bylo pojítkem téma zvířete. Společná témata našich výstav se často točí právě kolem cestování nebo našich knížek, což byla třeba v loňském roce obsáhlá kniha Japonsko v detailech a následná společná výstava v galerii Mona Lisa v Olomouci. Ale daleko víc výstav děláme samostatně, protože naše práce je hodně odlišná.

Radka Kaclerová