Kolik je křížů v Křižínkově

Zimní toulky zbožným krajem

Říká se, že kraj směrem na Vysočinu má blíže k tradicím a životu blízkému našim předkům. I větší spjatost s rytmem přírody a její drsností vede obyvatele vesniček a osad nejen k péči o dědictví minulosti, ale i hlubší vazbě k odkazu míst a krajiny, ve které žijí. K té neodmyslitelně patří tradiční zbožnost a prodchnutí života rytmem svátků, poutí i míst posvěcených prací i krví předků. Snad se i toto zrcadlí nejen v názvech obcí, jako je Svatoslav nebo Křižínkov, na samé jihozápadní hranici Tišnovska s dnešním Krajem Vysočina, kam vás dnes na zimní toulku pozveme.

Drobné stavby v krajině
Typická venkovská krajina je protkána sítí silnic a cest mezi městy i osadami a všude podél nich můžeme zahlédnout množství letitých malých  drobných staveb. Pravda, moderní krajina je tak hustě zasíťovaná stožáry elektrického vedení, vysílači, vodojemy, nemluvě o „lese“ dopravních
značek podél silnic, že nám je brání vidět. K naší škodě. Stavby duchovního významu tvoří podstatné jádro naší krajiny, a protože je naše krajina tradičně křesťanská, jsou to kříže, kaple, boží muka i sochy světců.

Kde se tu vzaly
Nejstarším typem drobných sakrálních staveb stavěných cíleně na určitých místech jsou tzv. boží muka. Stavěla se na památku šťastných i nešťastných událostí, které se většinou staly právě na tom místě. Svým způsobem tak byla úpravnější obdobou známých smírčích kamenů a křížů, které své místo v krajině také získávaly jako připomínky nešťastných událostí nebo za pokání závažných zločinů. Mnohdy boží muka vymezovala i hranice pozemků, jindy byla projevem díků.

Dnes méně zřetelnou, ale zřejmě nejdůležitější byla ale jejich role orientačních ukazatelů na rozcestích. Propojení praktického významu nějakého orientačního sloupu s duchovním prvkem, jímž byl obraz či socha, bylo příkladem prodchnutí víry venkovského lidu všemi aspekty života, včetně cest, na nichž zvláště hrozilo nebezpečí a byla vzývána pomoc světců. Proto mají tyto „sakrální rozcestníky“ od nejstarších dob podobu sloupů, zpravidla kamenných nebo zděných věžovitých staveb, aby dobře vynikly nad porostem.

Z některých staveb jejich stáří přímo čiší. Vždycky mě zaujme mohutná boží muka na příjezdu do Všechovic, kde označuje rozcestí cest do Drásova a Skaličky. Boží muku v podobě krásného žulového sloupu s datací až do 18. stol. potkáme i nad Pejškovem nebo na kraji Vidonína. Samozřejmě i v Tišnově máme boží muku, nyní nově opravenou na rozcestí nad Kukýrnou, kde se větví cesty dodnes.

Významným impulsem pro drobné stavby bylo baroko, které tzv. přeneslo víru do krajiny. Boží muka postupně přečíslily v krajině kříže, a pokud se u těch stávajících podrobně zadíváme na jejich datace, nejmasověji byly stavěny cca od poloviny 19. století. Snad bylo dalším významným impulsem pro jejich stavby bohatnutí obyvatel a obcí po zřízení obecních samospráv. Ty nejstarší, které se uchovaly dodnes, mají podobu kamenných staveb nebo kamenných či zděných soklů s železným nebo litinovým křížem a korpusem ukřižovaného Krista. S oběma typy se setkáme např. v okolí Strhař. Starý vysoký kamenný kříž zde vyznačuje starou cestu do Rašova, zatímco prastarý litinový kříž potkáme u cesty vedoucí do Žlebů. Kombinace železných křížů v kamenných základech je vůbec typická pro Vysočinu, kde jich potkáme celou řadu. Honosnější a nákladnější podobu převážně z mramoru pak získaly kříže v první polovině 20. stol. Bílých mramorových křížů najdeme v našem regionu asi největší množství.

Poslední kříže v krajině vztyčuje zbožnost i tradice posledních desítiletí. Jsou odpovědí na dobu, kdy byly kříže nepohodlným symbolem a pod záminkou překážení zemědělským pracím často ničeny. Dnes je na stejná místa vrací zájem pamětníků, jejich potomků i obcí, které chtějí i v moderní krajině její typické symboly a duši. Řadu nových dřevěných křížů reprezentuje např. obnovený u Lomničky nebo nově vztyčený na Hradisku u Železného.

No ale teď se vrátíme do slíbeného výletního okruhu.

Kolik tady těch křížů je…
Stručně řečeno – hodně. Podle mapy a současného stavu jsem jich napočítal v Křižínkově spolu se sousedním Katovem jedenáct, v Pánově čtyři a k tomu jeden smírčí. A taková Svatoslav jich má ve svém okrsku a okolí rovnou dvanáct! Tak se do těchto míst vydejme, protože zdejší krajina mezi Bílým potokem, Deblínským lesem a údolím Haldy je i v zimě malebná.

Nejstarší obcí regionu je Svatoslav. I když krajina nemá moc výrazné vrcholy, leží obec na jihovýchodním úbočí vrchu Kamenný (533 m n. m.) směrem do hlubokého údolí Bílého potoka. Nejvýznamnější historickou památkou je kostel Nanebevzetí Panny Marie. Připomíná se r. 1501, jádro chrámu je ale ze 13. stol., portál do sakristie z konce 14. stol., hlavní portál pozdně gotický z roku 1500. Silná kamenná čtyřhranná věž stojí netypicky nad presbytářem.

Svatoslav sice leží zdánlivě mimo hlavní silnici, svou historicitou však byla v krajině křižovatkou husté sítě cest. Právě křižovatky a rozcestí cest v širokém okolí jsou dodnes hustě osazeny historickými kříži. V samotné zástavbě obce najdeme křížů hned pět. Mezi třemi mramorovými se vymyká kříž situovaný v zahrádce domu čp. 28 věnovaný památce úmrtí mladé ženy. Historicky atraktivním je poněkud zanedbaný kříž situovaný na zahradě domu čp. 163, u někdejšího rozcestí k Deblínu. A jednoznačně nejhezčí krajinnou kulisu dotváří roky již nahnutý kříž pod osamělým javorem (49.2967144 N, 16.3045311 E) při cestě od silnice ze Svatoslavi na jih do údolí Bílého potoka.

Pánovský dvorec a kříž
Malá osada Pánov, dnes součást Velké Bíteše, je se starobylou Svatoslaví spojena jen polní cestou. I na této trase však najdeme jeden velmi zajímavý starobylý kříž. Označuje místo křížení původní, dnes jen polní cesty s novou silnicí spojující Deblín s Velkou Bíteší. Kamenný sokl litinového kříže nese vročení 1815. Zajímavostí je i to, že donedávna nebyl ani na zevrubných internetových mapách vůbec zanesen.

Samotný Pánov překvapí svou letitou historií. Patří k malým osadám, které vznikaly na místě původních středověkých tvrzí či dvorců. Původní vladycký dvorec je zaznamenán již v roce 1240. Jednalo se o tzv. „vodní tvrz“, kterou chránilo několik rybníků a močálů. Ve 14. a 15. stol. je uváděn již rod zemanský. Dnes žije v osadě jen asi patnáct obyvatel. Na tradici panského dvorce ale navazuje jeho nynější majitel, který honosným způsobem zkrášluje tento zapadlý kout. Na štítě domu rozeznáme v pískovci provedený starý znak. Před budovou pak zaujmou sochy sv. Vojtěcha a Benedikta, jak vystřižené z barokní zámecké zahrady. Svah pod bývalou panskou hájovnou zase zdobí dřevěná zvonička.

U Pánova nás zajímá návštěva místa tradičně zvaného U kamene. Je to rozcestí vzdálené 700 m do hloubi Deblínského lesa, kde je usazen starobylý smírčí kámen. Podle pověsti připomíná smrt řezníka, kterého na tomto místě zabil splašený býk, kterého vedl řezník na trh. Jiné podání ztotožňuje toto místo se smrtí probošta Arnolda Weisskoppa z Porta coeli, který zde byl zabit švédskými vojáky, když se vracel ze Znojma.

Křižínkovské kříže
Z Pánova je to do Křižínkova jen dva kilometry polní cestou. Křižínkov sám se může pochlubit celou škálou typů křížů. Bylo by zajímavé krok za krokem sledovat osudy jednotlivých z nich, protože už na první pohled jsou svědky různých, i když možná zapomenutých příběhů. První mramorový kříž u rozcestí od Pánova se úplně skrývá v houštině a ukazuje, že jeho někdejší pečovatelé již možná nejsou v obci přítomni.

Zcela odlišný typ vysokého dřevěného kříže najdeme u silnice na Křoví. Nejde o až tak novodobou repliku, protože je na něm patrný letopočet 1981. Na dobu náboženství nepřející bylo vztyčení takového kříže jistě unikátem. V obdobné poloze u silnice, ale zato v opačném směru na Katov najdeme opět zcela jiný druh kříže – v podobě žulového sloupu doplněného korpusem Krista. Neklame-li mě paměť, na patě je vytesáno vročení 1860. Ale výčet zajímavých křížů v Křižínkově tím ještě nekončí.

V zahradách přecházejících do polí na jihozápadním okraji obce svítí opravené zdi malebné trojúhelníkové boží muky. Její výklenky jsou už sice prázdné, stavba je ale svědkem původní cesty, kterou se tudy obyvatelé vydávali z obce směrem na Bíteš. O kousek dál u cesty na Březské v malém hájku stojí další kříž. Žulový modernějšího typu zaujme pozornost zvláštním rysem – z čelní strany kříže jsou odstraněny všechny původní nápisy. Namísto nich je zde jen snad druhotně vyryt malý křížek. Lze se jen domnívat, zda je tato zvláštní úprava důsledkem někdejšího poničení kříže, nebo šlo o záměrný čin, jímž mělo být jméno někdejšího donátora raději vymazáno z paměti i kamene. Dost možná leží za těmito kříži mnohdy složitá a bolestná minulost, kterou je lépe už neprobouzet.

Poslední kříže severně od obce stojící, jeden o samotě u cesty za osadou Kartouzy a druhý uprostřed polí, jsou svědky, jak změnila „nová“ železniční trať zdejší krajinu. Linie křížů ukazuje na starou cestu do Níhova, kterou při budování trati Tišnov–Žďár výstavba odklonila, a ta tak ztratila význam a zanikla.

Jeden starý svědek na závěr
Výčet křížů v tomto kousku světa není jistě vyčerpávající. Jsou tipem k hledání zajímavých detailů a paměti krajiny, jejich příběhů, které postupně nahrazují zase nové. Přesto zmíním ještě jeden zajímavý kříž trochu stranou. Najdete ho 50 m od polní cesty z Katova do Prosatína. Cesta šla zřejmě dříve okolo něj, než ji čas poodsunul stranou. Starý zdobený litinový kříž, s Kristem i Marií, zasazený v žulovém podstavci. Němý, a přesto výmluvný svědek víry, že i když se časy a cesty moderní dobou mění, hluboké jistoty trvají.

Vladimír Vecheta