František Sokol

* 5. 2. 1939, Tišnov
† 11. 10. 2011, Ostrava

Dosud jediný tišnovský medailista z olympijských her. V roce 1968 se jako člen družstva volejbalistů zúčastnil olympiády v Mexiku, kde  československý tým obsadil třetí místo a vybojoval bronzové medaile. Smečař ligových družstev RH Brno a VŽKG Ostrava (TJ Vítkovice), s ostravským celkem získal v roce 1968 titul mistra republiky. Po skončení hráčské kariéry dlouholetý trenér mládeže.

Se sportem začal v roce 1953 v odboru základní tělesné výchovy Tatranu Tišnov, což byl v podstatě pokračovatel sokolského cvičení pod novým socialistickým názvem. Františkovi se ovšem zalíbily spíše kolektivní sporty, zejména basketbal, házená a volejbal, jejichž základy mu vštípili trenéři Mareš a Kříž. Současně se vyučil soustružníkem. Před vojnou (1958–60) přestoupil do Králova Pole a doufal, že narukuje v Brně do ligové Rudé hvězdy (RH). Skončil ale až v Košicích, kde teprve v druhém roce vojny mohl sportovat. Basketbal hrál za tamní Duklu, volejbal za civilní druholigovou Slávii Košice. Po vojně se přece jen v barvách RH Brno objevil: působil zde v létech 1960–63 a vybojoval si odtud i první nominace do reprezentačních týmů, nejprve juniorského, později do „béčka“.

V roce 1962 se oženil se zdejší rodačkou Irenou Hasieberovou, protože ale v Brně nebylo možné získat byt, zakotvil v Ostravě, která se stala jeho novým domovem po celý zbytek života. Ve vítkovickém dresu strávil dlouhé období 1964–74 (s výjimkou sezóny 1969/70, kdy mu bylo umožněno působit v Belgii roli hrajícího trenéra druholigového celku Royal IXEL Brusel). Do olympiády v Mexiku vstupovalo naše družstvo jako úřadující mistr světa, ještě po sedmi kolech turnaje bylo bez porážky první, pak ale podlehlo Polsku a Sovětskému svazu, což znamenalo konečnou třetí příčku. Tým
trenéra Matiáška tvořili kromě Sokola hráči Golián, Groessl, Kop, Koudelka, Musil, Petlák, Procházka, Schenk, Smolka, Svoboda a Zajíček.

Po skončení vrcholné kariéry byl František Sokol dva roky hrajícím trenérem v PPS Detva, v létech 1977–79 hrál v Ostravě druhou národní ligu za Hutní montáže. Od roku 1980 se plných 25 let věnoval mládeži jako nesmírně uznávaný trenér v ostravských klubech TJ Vítkovice, Danzas a DHL. Legendou se staly hlavně jeho letní tábory s volejbalovým zaměřením, na jeho počest byl založen memoriál v minivolejbalu pro nejmenší děti. Stejnému sportu se věnovaly i obě jeho děti Kateřina a Jan.