Dramatický život tišnovského sportovce

Před 110 lety se narodil Rostislav Major

Přesně na Nový rok 1912 přibyl do tišnovské rodiny Majorovy k dceři Květuši navíc syn. Dostal jméno Rostislav, ale po celý život se mu říkalo Slávek. Rodiče byli významnými postavami kulturně společenského života, po tatínku Václavovi je tu dokonce dodnes pojmenována ulice. Slávek se do podobného dění brzy zapojil také, ale učaroval mu především sport. Chodil do Sokola, v němž se stal i cvičitelem, byl členem fotbalového družstva AFK Tišnov, hrál tenis i basketbal, výborně lyžoval, ale nejvýraznější stopu zanechal jako atlet. V přehledu rekordů Pernštejnské župy z roku 1932 najdeme jeho jméno hned u šesti disciplín, mimo jiné byl nejlepší v běhu na 100 m časem 11,4 nebo ve skoku do dálky výkonem 605 cm. V roce 1931 maturoval na zdejším gymnáziu a o šest let později si po složení rigorózní zkoušky na právnické fakultě Masarykovy univerzity začal před své jméno psát titul JUDr.

Do plodného života ovšem vpadla okupace, na kterou nemínil reagovat s rukama v kapsách. Počátkem roku 1940 se s tišnovským kamarádem Mirkem Sedlákem rozhodli opustit protektorát a přes Slovensko uprchnout do ciziny k naší armádě. Skupina Hlinkových gardistů ovšem byla proti a zatímco Mirku Sedlákovi se podařilo uprchnout, Slávek byl zatčen a převezen do věznice v Uherském Hradišti. Následovalo další věznění v Brně na Špilberku, a i když Slávek trval na tom, že šli s kamarádem na výlet a zabloudili, ocitl se 12. července 1940 v koncentračním táboře v Dachau. V Dachau prožil mnoho utrpení, ale také nádherné kamarádství a solidaritu mezi vězni. Přečkal krutý trest „vyvěšování“, když na sebe vzal provinění starého spoluvězně, o němž byl přesvědčen, že by exekuci nepřežil. Byl členem výboru na pomoc potřebným Čechům, pomáhal vydávat časopis Plantážník (k táboru patřily plantáže s gladiolami, z nichž se v sousední laboratoři získával vitamin C pro německé obyvatele i vojáky) a také byl zapojen do organizace sportovních soutěží poté, co bylo v dubnu 1943 v táboře povoleno hraní fotbalu.

„Bylo zajímavé, jak fotbal dokázal, byť jen velmi rezervovaně, poněkud přiblížit některé SS k vězňům,“ vzpomínal později. „Velký význam sportu, jenž se mu přikládá, potvrdil se i tu za zcela hraničních okolností.“ Zásadní ovšem pro Slávka bylo především setkání s o 13 let mladší slovinskou  laborantkou Annou, se kterou se po osvobození tábora přímo v Dachau 19. 5. 1945 oženil. Oddávajícím byl jezuitský kněz František Němec, jedním ze
svědků další spoluvězeň hrabě František Bořek-Dohalský.

Po návratu do vlasti se Majorovi usadili v Praze, kde se jim postupně narodili dva synové. Slávek pracoval jako tajemník Zemského národního výboru a 23. 2. 1952 se stal předsedou „sekce kopané ÚV Sokola“, což byl vlastně tehdejší Československý fotbalový svaz. Ve funkci vydržel více než dva roky a s reprezentačním týmem se dokonce zúčastnil mistrovství světa 1954 ve Švýcarsku.

Další rána přišla v roce 1968. Když naši republiku obsadila vojska Varšavské smlouvy, trávili synové s matkou prázdniny u babičky v Rakousku. Otec ještě stihl vzkázat, aby se nevraceli, ale okolnosti tomu chtěly jinak. Na ministerstvo stavebnictví, kde Slávek pracoval, vtrhli jednoho večera ozbrojení sovětští vojáci s tvrzením, že z oken budovy na ně někdo střílel. Noc strávená pod samopaly přivodila Slávkovi infarkt a Anička neměla sílu ani svědomí nechat jej samotného. Vrátila se do Prahy, zatímco oba synové zůstali za hranicemi a časem se usadili ve Švýcarsku, kde s dětmi a vnoučaty žijí dodnes.

Po zotavení pracoval Rostislav Major v Inženýrsko-průmyslových stavbách, jezdil na chalupu do Jizerských hor, setkával se s přáteli. 7. 4. 1974 jej však nečekaně postihl další infarkt a ten už jeho zesláblé srdce nezvládlo. Anička jej přežila téměř o půl století, zemřela ve věku 95 let teprve v létě 2020. Její popel byl – jak si sama přála – rozptýlen na příhodném místě v Praze, zatímco Slávek odpočívá na tišnovském hřbitově.

Václav Seyfert