Divadlo a galerie – dva životy jedné ženy

Se Stanislavou Macháčkovou nad vůní kávy z džezvy

Stanislava Macháčková (*1941), někdejší herečka Satirického divadla Večerní Brno a dlouholetá galeristka proslulé Galerie z ruky v Křížovicích nad Doubravníkem nás přivítala ve svém útulném domově s rozhledem na podzimem se barvící kopce a lesy Svratecké hornatiny. Malebnost a harmonie místa čiší inspirací jako stvořenou pro uměleckou tvorbu. Však se jí tu čtyřicet let sochař Zdeněk Macháček věnoval. Kulturní stánek Galerie z ruky sice letos uzavřel, jak avizovala paní Stanislava, svou poslední, třicátou sezónu.

„Ale ta doba byla tak dlouhá, že mě nikdo nechce dovolit, abych prostě zavřela,“ připouští s lehkým úsměvem hned na úvod našeho rozhovoru. „Takže mám v plánu takové dozvuky, doznívání. Nebude to celá sezóna, na to už si netroufám. Ale jakýsi doběh, autorské výstavy třeba jen na jeden den,“ přiznává plány, které jí nenechávají v klidu. „Pokud bych měla otevřeno, tak řekněme jeden víkend v měsíci.“ Kulturní dění v Křížovicích zas až tak úplně přece jen nevyhasne. A to je dobře. Toto místo si to svou jedinečností zaslouží.

Od dětství k divadlu
Paní Macháčková, jak to bylo, když byla paní Stanislava malá a mladá?
Děda mi vždycky říkával: nezapomeň, že jsi „hradecký otrok“ (Votrok – zažité sebeoznačení obyvatel Hradce Králové). Takže já jsem z Čech, na Moravě jsem se ocitla až ve svých dvaceti letech. Narodila jsem se v Hradci, bydleli jsme v Jablonci, v Liberci a v Pardubicích. Za mě nebyl gympl, byla jedenáctiletka, kterou jsme končili v sedmnácti letech. A já jsem chtěla k divadlu, to byl takový můj sen od dětství. Na AMU jsem se ale nedostala. V Pardubicích jsme tehdy v 60. letech založili divadlo malých forem. Dokonce se nám podařilo, že nás město vzalo za své a dávalo nám i nějaké finance, takže jsme mohli jako malinkatý divadlo fungovat. Myslím, že jsme se jmenovali Dividlo.

Odtud jsem si podala přihlášku do divadla Večerní Brno a kupodivu mě přijali. Tak jsem se v necelých dvaceti letech odstěhovala do Brna a nastoupila do tehdy začínajícího divadla (Večerní Brno vzniklo v roce 1959 – pozn. red.). A tady jsem byla dvacet let až do svých čtyřiceti. I přesto, že jsem v divadle byla vlastně jediný amatér. Až při angažmá jsem chodila soukromě na zpěv, postupně jsem navštěvovala školy a doháněla to, co jsem neměla vystudováno. Nebylo to jednoduchý, ale měla jsem fajn kolegy.

Satirické divadlo Večerní Brno byl tedy, jak sama říkáte, váš první život…
Nejkrásnější doba v divadle byla před rokem 1968. My byli čistě satirické divadlo a měli jsme autorské hry od autorů Miroslava Skály, Vladimíra Fuxe a Vlastimila Pantůčka. K našim nejslavnějším hrám patřil Anděl na střeše, Hamlet III., Drak je drak čili Kterak Žužličtí k rozumu přišli a Král-Vávra. Hráli jsme i pětatřicetkrát za měsíc, každou soboru dvakrát, vůbec jsme nebyli schopni pokrýt divácký zájem, který byl ohromný. Tenkrát jsme hráli v  Juranově domě (ul. M. Horákové). Později když se dostavělo Janáčkovo divadlo, tak nám byla přidělena někdejší scéna Divadla bratří Mrštíků na Jakubském náměstí.

I o nás ale platilo, že člověk není doma prorokem. Proslulost jsme získali, až když jsme jednou vyjeli hrát do Prahy a z našeho představení proběhla tiskem fotografie, kde v první řadě sedí Jan Werich a řve smíchy. Teprve pak si brněnské noviny a kritici všimli, že má Brno velmi slušné satirické divadlo. Předtím na nás hleděli jako na poloamatéry.

Z prken slávy na křížovický venkov
Jak se pak brněnská herečka v nejlepších letech ocitla v odlehlých Křížovicích? Tohle místo objevil Váš muž?
To je takový příběh: můj muž (sochař Zdeněk Macháček st.) bydlel v Brně-Komárově, kde měl vilku se zahradou, a protože neměl čas, aby se staral o trávník, vymyslel si, že si pořídí ovečku, která mu to bude spásat. Potkal jednoho svého kamaráda z mládí, který tu v Křížovicích chalupařil. Na jeho pozvání sem přijel a v sousedních Skoroticích ovci skutečně koupil. Když pak ale seděli v jeho chalupě, kamarád mu říká, že ta sousední je prázdná. Ač to byl tehdy polosbor, protože se tu nebydlelo, Zdeňkovi se strašně zalíbila. Po nějakých okolcích mu to potomci posledního majitele prodali. Nejprve si tady všechno vlastníma rukama musel opravovat, ale nakonec sem přesídlil se vším svým sochařstvím a už tu zůstal.

Mě sem život přenesl v roce 1981. Opustila jsem divadlo a vdala jsem se z Brna na venkov za sochaře. Byla to velká změna, ale já už nebyla tak mladá, aby to byl nerozum. Tehdy byla v tom našem divadle lehce blbá situace. V 70. letech jsme přestávali fungovat jako satirické divadlo, a když nám umřel ředitel p. Zejda, který ho dost držel, tak následovalo bezvládí a nestabilita. A v této době nebylo těžké odejít. Divadlo se pak ještě zvetilo a začalo mít zas úroveň.

Přemýšlela jste tehdy o návratu?
Ne, já už to mám tak v sobě nastavené, že když se rozhodnu, tak už to nechci vrátit. Vzala jsem to tak, že žiji další život. S hereckými kolegy jsme se navštěvovali. Občas přijeli sem. Já jsem tam za nimi taky občas zajela. V roce 1992 ale město Brno jako zřizovatel naše divadlo nakonec zavřelo. Byla to škoda, překvapilo nás to, i mě, i když jsem byla už dávno mimo. Dnes v té budově na Jakubském náměstí hraje Divadlo Bolka Polívky. Nedávno jsem tam byla na vernisáži a foyer bylo skoro stejné, jako když jsem tam hrála. Ale nemám v sobě kupodivu nějakou nostalgii. Pro mě je herecká kapitola uzavřená. Vzpomínám na ni jen ze zajímavosti. Jenom jsem si uvědomila, jak to tak rychle uteklo. Já už jsem v Křížovicích půl života.

Křížovice byl ale drsný venkov oproti Brnu. Neměla jste chuť odsud někdy utéct?
První rok. Já si tu nejprve zabydlela vejminek naproti přes dvůr a udělala jsem si tam takový pokojíček. Za týden, co jsem jej dokončila, jsem tam přišla a něco bylo divně. Co se tady děje? Všechno bylo mokré, protože kolem komína protékalo. To jsem tehdy brečela a říkala jsem si, že jdu odsud pryč. No, opravovali jsme to od té doby asi třikrát, teď už snad dobře. Tak to bylo jednou. Pak už jsem si zvykla a dům si zamilovala. A ani teď, když jsem už sama, odsud jít nechci. Stejně nemám kam.

Třicet sezón Galerie z ruky
Co vás přivedlo nakonec na dráhu galeristky? Jak se zrodila křížovická Galerie z ruky?
Já se nastěhovala ke Zdeňkovi v roce 1981. Bylo mi čtyřicet a dalších deset let jsem byla ženou v domácnosti. Starala se o barák, přijímala hosty, pořád tu byly nějaké děti, dělal jsem hostitelku. Pak přišel rok 1989 a mně se zdálo, že už takhle dál nejde být jen v domácnosti. Že tedy musím nějak přispět. Tak nás napadla ta galerie. Křížovice jsou sice odlehlé, ale když jsme to spojili s tím, že pokud sem někdo zavítá, bude to pro něj i výlet a místo už bylo přece jen dvacetiletou prací Zdeňka známé a venku stály jeho sochy, tak jsme to zkusili. Můj muž ovšem netušil, s jakou vervou se do toho pustím. Takže se na počátku trochu zděsil, když jsem se tomu postavila tak, že kavárnu se sochami nechci. Chci galerii, takže chci autorské výstavy. Tak to začalo. Poprvé jsem otevřela v srpnu 1991. A čekala jsem, jak to bude. Neměla jsem předtím nejmenší zkušenosti.

Do letoška jste tedy zrealizovala třicet sezón…
Když jsme začínali, tak mi muž povídal: když někdo přijde, uvaříš mu kafe. My si mysleli, že přijdou tak tři lidi. Ale postupně se to rozrostlo tak, že už to v jednom nešlo zvládat. Mám prodejní galerii, takže to nebylo jenom „vaření kafe“. Nakonec jsem tam trávila všechny víkendy od jara do podzimu s občasnými pomocnicemi.

A těch výstav. Ze začátku to byli Zdeňkovi kolegové. Pak už jsem si objevovala autory sama. Každý rok jsem měla nejmíň čtyři autorské výstavy, k tomu dětské i s hranými pohádkami a později malé výstavy nahoře. Velké výstavy jsou věnovány téměř výhradně obrazům, kromě výstav, které jsem dělala každých pět let svému muži. Malé výstavy patří šperkařům, kolážím, sklu apod. Každou výstavu doprovázel hodinový koncert v malém amfiteátru. Pak jsem přidala podvečery se zajímavými pořady, tancem, zpěvem, hudbou. To místo samo poskytovalo atmosféru. Můj kamarád z Prahy říkal: „Která galerie na světě má takový obrovský park kolem sebe?“ Je to tu nádherný kraj.

V galerii se mi nakonec hodily i zkušenosti z divadla. Výstavy bylo potřeba zahajovat, ale vždycky jsem měla děsnou trému. Nejsem kunsthistorik, tak jsem to brala jako sdělení vlastního názoru. Pak mě překvapili návštěvníci, kteří mi říkali, že se na moji řeč strašně těší. Satirické divadlo mě naučilo zkratku – moc nepovídat, vyjádřit se stručně. I František Derfl mě jednou pochválil: „Děláš to dobře – řekneš úvod, myšlenku, závěr. To stačí.“

Co vaše vlastní tvorba?
Já sama netvořím. Pokud, tak jsem byla amatérská textilačka. Naučila jsem se i tkát, šít. Můj muž mne sice podporoval, ale jak začala galerie, tak už nebyl čas. Jsem ráda, že jsem se do práce galeristky pustila. Byla to stejná vášeň jako to divadlo. Měla jsem štěstí, že jsem dělala, co mě bavilo, měla jsem štěstí i na lidi.

Jak bude život galerie tedy po poslední sezóně doznívat?
Když jsem ohlásila, že končím, ozvalo se mi pár mladých žen z Nedvědice, že nesmím zavřít a že se tady budou střídat a aspoň vařit to kafe. Takže budu mít pomocnice a občas otevřeno. Galerii jako „Galerii z ruky“ ale předat nejde. Pokud by to mohl dělat někdo jiný, tak to bude jiná galerie. Galerii dělá galerista. Vybírá si autory, koncept je jeho a s příchodem někoho jiného to bude také jiná galerie.

Když padá listí na podzim…
„Pro mě jsou vždycky důležité vztahy,“ uzavírá paní Macháčková naši rozpravu hledíc z okna, zatímco odpolední světlo zjemňuje rysy její tváře. „Já jsem tu sice sama, ale do galerie jezdí lidi podobně zaměření. Jsou to lidi, kteří mají rádi kumšt a potřebují ho k životu. Takže vůbec sama nejsem. A tady je přece pořád krásně.“

Na shledanou zase někdy v Křížovicích.

Stanislava Macháčková je i autorkou knihy Galerie z ruky, kde shrnuje 23 sezón galerie od r. 1991 do roku 2014. Kniha vyšla v Akademickém nakladatelství CERM v roce 2015.

Vladimír Vecheta