Generační výměna – kontinuita , nebo konflikt?

„Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu před stářím. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a  tyranizují své učitele.“ – připisováno Sókratovi (5 st. př. n. l.)
„Mládí biologické neosvobozuje od blbosti a hlouposti, stejně jako stáří nezaručuje moudrost. Jsou blbí dědkové i hloupé děti.“ – Jan Werich
„Jsem příliš starý na to, abych věřil v revoluci…“ – Jaromír Nohavica

Někdy se naše redakce rozmáchne opravdu zeširoka, a to také platí o zvoleném tématu „Generační výměny“. Náš zájem podnítil médii a politiky vytrvale podsouvaný „evergreen“ o mezigeneračním konfliktu, který rozděluje společnost. Každý jednotlivec má jistě své zkušenosti, těžko však životní dynamiku a společenskou pestrost ostrakizovat konfliktní rétorikou. Zkušenost řady odborníků naopak praví, že konfliktní pohled a přístup vyvěrají především z vlastní rozpolcenosti jednotlivce, a tak každý vidí kolem sebe to, co se ve skutečnosti odehrává v jeho nitru a mysli. A tak je téma generací, jejich nároků, idejí, přístupů, hodnot, priorit a vztahů tak široké, že naším cílem na pár stranách novin určitě není postihnout celý problém nebo prezentovat „zaručené fungující rady“, jako spíše být impulsem – k diskusi, zamyšlení či jiné mezigenerační výměně prospěšné tím, že bude přínosem pro obě strany.

Na malý úvod
O generacích a jejich konfliktech často slyšíme od reprezentantů zejména nejstarší generace, u nichž míra skepse vůči nastupující a zejména nejmladší generaci není „po staletí“ ničím novým. A i když nemáme zájem generalizovat a onálepkovat kohokoliv předem, „jakousi nevyřčenou součástí tohoto přesvědčení je, že naše generace (a její hodnoty) byla správnější, lepší, víc v pořádku“.
Zajímavým fenoménem je v tomto kontextu ovšem také „sebestřednost střední (rodičovské) generace“, která vždy aktuálně určuje a udržuje proces mezigenerační výměny v chodu. „Mladé“ vnímá jako příliš nezkušené, než aby věcem rozuměli, nezodpovědné na to, aby o něčem rozhodovali. „Staré“ pak příliš zkostnatělé, málo přizpůsobivé a pokrokové, neschopné efektivní změny. Ovšem to, „jak se chováme ke svým rodičům, je pro naše děti základní vzorec toho, jak se ony budou jednou chovat k nám – až budeme staří, příliš zkostnatělí, málo přizpůsobiví a pokrokoví, neschopní efektivní změny“.
Dva odstavce převzaté z pera pedagoga Jana Kumstáta, čtyřicátníka a představitele střední generace, ukazují, že otázky mezigenerační výměny nejsou záležitostí jen jedné či druhé strany životního spektra, ale prostupují takříkajíc všemi generacemi napříč. Na následujících stranách novin proto dáme slovo klasikovi sociologie, který jako první přišel s konceptem pohledu na hodnocení generací, Karlu Mannheimovi, i současnému sociologovi doc. PhDr. Petru Sakovi, CSc., když využijeme jejich děl na toto téma pro lepší uspořádání pojmů. Dále dostanou prostor dvě zástupkyně dvou nejmladších generací – 18letá Karolína Hanáková a 28letá Daniela Pavoničová, jejichž pohled doplníme o zkušenosti dvou profesionálů, kteří s generačními vztahy denně pracují – Michala Kudláčka jako vedoucího Odboru sociálních věcí MěÚ Tišnov a Věry Dvořákové, ředitelky Domova sv. Alžběty pro seniory na Žernůvce. A další zamyšlení – to už necháme na Vás.

Generace. Co se tím myslí?
Karl Mannheim, Problém generací, 1928
Petr Sak, Generace a její vztah ke společnosti a ke společenskému vývoji, 2009

Pojem generace je součástí kultur a jazyků dávno před vznikem sociálních věd. Jako první se pokusil definovat generaci Karl Mannheim, maďarský sociolog židovského původu, který působil v první polovině 20. století na univerzitách v Heidelbergu a Frankfurtu n. M. a v Londýně. Teorii generací představil v eseji Problém generací, když chtěl zjistit, jaký druh vztahů lidi v jedné generaci spojuje.

Pojem generace je nejznámější v demografickém významu. V něm je také nejčastěji používán v každodenní obecné komunikaci. V tomto smyslu se mluví o generaci prarodičů, rodičů a dětí. Věkový rozdíl mezi generacemi je pak dán dobou potřebnou k biologickému vývoji od narození k zahájení biologické reprodukce. V našich podmínkách se jedná zhruba o dvacet let.

Vedle pojetí generací podle věku rozlišuje věda i jiná pojítka vytvářející „generace“. Např. v umění je pojem generace používán pro skupinu umělců spojených shodným estetickým názorem, tvůrčími postupy, pohledem na svět a společnost. Sociologové pak definují generace jako velké společenské skupiny, které byly zformovány jednak výraznou společenskou událostí, jednak souhrnem touto změnou nových společenských podmínek, které vytvářejí specifické generační společenské klima. Význam pojmu generace se tedy v různých dílech nebo pojetích může značně lišit a nelze je automaticky zaměňovat.

Jak však z tohoto vědeckého pojetí vyplývá, i námi jednoduše chápané pojetí generací na věkovém základu má souvislost především sociální. Biologické zrání je  ovlivňováno společenskými faktory, především sociální pozicí a úrovní vzdělanosti. Tak nahlížel na pojetí generace už Mannheim,
který rozvíjí myšlenku sociálního postavení jako charakteristiku generace a rozlišuje mezi generacemi, které vznikly z obecných okolností, a konkrétními sociálními skupinami. Generační postavení ukazuje na „určité konkrétní způsoby chování, cítění a myšlení“ a formativní zážitky v době mládí jsou zvýrazněny jako klíčové období, ve kterém se generace formují. Generace je tedy demografická skupina zformovaná výraznou společenskou událostí historického významu, která se promítá do změn politického systému, sociální struktury, životního stylu, společenských vztahů atd. Čím je ona společenská událost významnější, s výraznějšími historickými dopady na další vývoj, proběhne v kratší periodě, má kratší přípravnou fázi, tím je generace vyhraněnější. Příslušníci takové jedné generace, i když nesdílejí všechny hodnotové a názorové vzorce, mají společné vědomí své doby, tzv. „vědí, o čem je řeč”. Zatímco s dalšími generacemi, i když nemusejí být v konfliktu, obtížně navazují dialog, protože mají jinou generační zkušenost, a stejná slova pro ně mají odlišný význam.

Příslušnost k určité generaci neznamená u konkrétních jedinců naprostou shodu ve všech generačních charakteristikách. Často v takovéto generaci figuruje alternativní minorita, která může ovlivnit a do budoucna svým vlivem transformovat i celek majoritní generace a společnosti. Takovým příkladem byla v minulosti existence minoritní „podzemní“ disidentské subkultury uprostřed většinové s normalizací smířené společnosti 70. let 20. století, která vytvořila podhoubí společenské změny na sklonku 80. let. Mezi dvěma generacemi můžeme pozorovat i mezigenerace. Jde o věkové
skupiny, které procházely sociálním zráním v období, kdy předchozí společenská událost již ztrácela svou schopnost utvářet vyhraněnou generaci a následná společenská událost ani její symptomy nebyly ještě ve společnosti zřetelné. Jde o soubor populačních ročníků, které sociálně zrají ve stínu společenských událostí, které již vyčerpaly svůj dynamický potenciál, ale vývoj společnosti ještě nedospěl k velké společenské změně, utvářející nové klima a tím i novou generaci. Takovým příkladem je generace 80. let.

Současné generace a jejich prolínání
Časopis Forbes nedávno publikoval zajímavou generační srovnávací studii na základě výzkumu Mileniálové, který zpracovaly agentury NMS Market Research a PR. Konektor. I když jde o srovnávací segment, neměl by vést k apriornímu nálepkování. Je třeba si totiž uvědomit, že toto rozdělení podle roku narození znamená, že doba jejich dozrání a hlavního vlivu na společnost a aktivit v ní se promítla především v období generace, která následovala po nich, tedy v době generace jejich dětí. V tomto ohledu je tedy zejména charakteristika reprezentantů generací (otázka Jací jsou?) silně posunutá o nejméně 20 a více let. Nicméně nám i tento přehled může pomoci vhodným způsobem doplnit naše rozlišování a orientaci v problematice generací
v současnosti paralelně žijících v naší společnosti.

Jedním z faktorů, který ovšem výzkum nezahrnul, je i míra osobní angažovanosti a aktivity. Nemyslím tím přímo společenské a politické, ale často se projevující zájmem o své okolí, přátele, přírodu, skupinové aktivity, mladší generaci i důležitá témata budoucnosti. Tato míra zapojení vždy úzce souvisela s aktuálním společenským klimatem a jeho dopadem na život jednotlivce, rodiny či zájmových a sociálních skupin. Zcela bez empirického výzkumu, ale přece jen na základě již téměř půlstoletí zkušeností vnímám, že střídání aktivity a pasivity mělo v uplynulých pěti generacích téměř pravidelný rytmus. Aktivní válečná generace – pasivní normalizací sražená generace babyboomers – probuzená generace Husákových dětí – sebestředně naladěná generace mileniálů. Tak snad to nové aktivnější vzepětí a zájem, které vnímám u nejmladší generace, ponesou chvíli další zajímavé ovoce.

Mezigenerační rozdíly a pohledy, priority a přístupy
Karolína Hanáková, 18 let

Vztahy jsou obecně složitá věc. Jak ale fungují vztahy mezi generacemi v dnešní době? Jaké máte vztahy se svými rodiči, prarodiči nebo vašimi dětmi? Já se snažím se všemi vycházet, jak nejlépe to jde, přestože bych se někdy nejradši začala hádat a obhajovat svůj názor. Buď ho dám najevo v klidu, nebo si ho radši nechám pro sebe, jelikož vím, že by rozhovor stejně skončil u hádky.

To, jaké vztahy budou v naší rodině, záleží jenom na nás samotných. Já se narodila v roce 2002, a tak se na svět dívám očima teenagera. Když porovnáme život mé generace oproti životu mých rodičů, najdeme spoustu rozdílů. Ať už u pohledu na politiku, dění ve světě nebo na životní styl, tak třeba taky z pohledu na naše životní priority. Generace dnešních teenagerů je hodně ovlivněna sociálními sítěmi, a to jak špatným, tak i dobrým  směrem. Určitě máme větší rozhled po světě, než měli rodiče v našem věku. Jsme v bezprostředním spojení s lidmi třeba z druhé strany světa. Otázkou ale je, do jaké míry nám jsou tyhle „aktualizace“ přínosem. Určitě je skvělé, že si můžeme vyhledat, cokoliv potřebujeme, když ale pohlédneme na to, jak internet ovlivňuje náš každodenní život v ohledu třeba na životní styl a naše názory, je potřeba se zamyslet, jestli toho není už trošku moc. Často naše názory ovlivňuje někdo, koho jsme nikdy neviděli, a i když tomu člověku věří třeba i lidé v mém okolí, neznamená to, že jsou jeho tvrzení pravdivá. Oproti tomu naši rodiče toho člověka vůbec neznají a svoje názory si vytváří třeba z novin nebo televize. Díky tomu můžou mít naprosto odlišné názory a my s nimi nemusíme souhlasit. Který názor je ale ten správný? Kde byly informace opravdu pravdivé? To nelze jednotně říci. Pro každého je ten „správný“ názor něco jiného. Musíme zohlednit to, že každý máme jiné priority a všichni vidíme svět jinýma očima. Je potřeba přijmout, že ne všichni s námi budou souhlasit. A je to naprosto v pořádku, jak by to vypadalo, kdyby všichni souhlasili se stejnou věcí?

Máme tu tři generace, mě, moje rodiče a moje prarodiče. Jak vnímáme přechod mezi těmito generacemi? Já bych řekla, že se často generace snaží naučit něco nového mezi sebou, nebo minimálně, že je co se učit. Myslím, že se generace mých rodičů určitě snaží zapadnout mezi nás, teenagery. Snaží se naučit, jak fungují nové technologie, kterými je moje generace doslova pohlcena. Už je pro ně těžší pochopit, jak dokážeme sedět tři hodiny v kuse u počítačové hry nebo třeba proč nejdeme radši ven. Oni v našem věku žili trošku jiným způsobem. Telefony nebyly, a tak trávili celé dny venku. To my už úplně neumíme. Na druhou stranu máme zase neomezený přístup k informacím a možnostem, které dříve nebyly. Kdo z nás od mamky neslyšel větu: „To máš určitě z toho, jak pořád sedíš u toho mobilu.“ Ano, někdy u hry na mobilu taky strávím trošku víc času, než bych měla, to přiznávám. Nebo když vidím děti o pár let mladší než já, jak jdou po ulici a vlastně vůbec nevnímají okolní svět a všechna jejich pozornost se upíná na postavičku v mobilu, tak si říkám, kam tohle spěje? Pak si ale pokládám otázku, jestli za tohle neseme zodpovědnost jen my sami, nebo i někdo jiný? To, jak dlouho na mobilu denně strávím, je věc, kterou můžu ovlivnit, ale neovlivňuje naše chování v tomhle ohledu i někdo jiný? Třeba společnost okolo nás. Od okamžiku, co jsme se začali nějak rozhlížet okolo sebe, drží všichni a všude v ruce mobil. Okolí nám dává pocit, že když nebudeme na sociálních sítích, nejsme dost dobří, jsme v něčem pozadu. A jak dětem vysvětlíte, že když nebudou mít Instagram nebo Facebook, budou mít stejnou hodnotu jako všichni spolužáci. Bohužel bych řekla, že moje generace je tímhle už tolik pohlcena, že jsme spíše ovlivnění společností, do které přicházíme, než že bychom si sami řekli, že sedět u počítačové hry je nejlepší způsob, jak strávit den.

Taky si ale myslím, že se neshodujeme v určitých politických názorech, v názorech na nové životní styly nebo směry, kterými se ubíráme. Určitě to bude tím, že je to jednoduše nové. Když byli oni v našich letech, nepsalo se na každém druhém jogurtu, že je veganský. Když bych zůstala u toho pohledu na veganství, životní styl, kdy úplně vynecháte živočišné produkty. Myslíte, že otevřenější je k tomuto životnímu stylu moje generace, nebo naši rodiče? Nebo je to padesát na padesát? Podle toho, jak to vnímám já, tak je tomuhle otevřenější spíše moje generace. Nejspíš je to tím, že každý druhý účet na Instagramu říká, že je to ta správná životní cesta a že tímto způsobem můžeme zlepšit svět, nebo tím, že ty jogurty stojí v obchodě tak nějak celou dobu, co se vyvíjíme, a tak to pro nás není tak moc nové jako pro naše rodiče. U některých věcí chápu, že prostě nechtějí přistupovat na tyhle „vymoženosti“ nové doby, a někdy i souhlasím, že to je už trochu moc.

Občas se ale setkávám s přehnaně jednostrannými názory a kladu si otázku, proč tomu tak je. Je to prostě jenom charakterem člověka a jeho vlastnostmi, nebo k tomu ten člověk má nějaký argument? Bohužel častěji spíš zjišťuji, že se daný člověk novým věcem otevírat ani nechce a chce prostě zůstat u klasiky, v které žije celý život. To už potom asi nijak moc nezměníme. Celkově si myslím, že starší generace moc nechtějí přijmout  změny, které tahle doba přináší, ať už to jsou věci, které náš život obohacují o něco nového, nebo i ty, co nás naopak o něco ochuzují. Když bychom se posunuli ještě o generaci dál, k mým prarodičům, tak tam ten rozdíl bude ještě o něco větší. Já sama to vnímám tak, že vlastně v každém směru máme tak velké názorové rozdíly, že se není o čem bavit. Faktorů, které to ovlivňují, bude nespočet. Začít by se dalo asi u toho, že vlastně skoro celý život  vyrůstali v jiném politickém režimu než my. Taky mají výrazně víc zkušeností ze života než my, a věřím že až my tyhle zkušenosti taky získáme, naše názory se hodně změní a troufla bych si říct, že v základu se budou podobat těm od našich rodičů nebo prarodičů. Dál bych asi řekla, že se přizpůsobovat nechtějí, protože žijí spokojený život nebo by třeba chtěli, ale možná se bojí zeptat, jak jinak by to šlo udělat. Vidí v tom zkrátka nekonečný řetězec problémů. Tím bych tuhle generaci nechtěla určitě nějak shazovat, protože poslouchat babičku nebo dědu, jak se to dělalo dřív, je neskutečně hezké zastavení v dnešním uspěchaném čase.

Když se ještě nakonec zastavím u tohoto zvláštního roku, co je skoro za námi. Naučil vás něčemu novému? Já díky tomu, že jsem strávila hodně času sama se sebou, můžu říct, že mi toho přinesl hodně hlavně v ohledu na duševní rozvoj. Hodně věcí jsem si uvědomila a myslím, že mi to nasměrovalo život trošku jiným směrem, než jsem šla původně. Nejhůře to podle mě zasáhlo seniory, a to z více úhlů. Vlastně skoro všude se psalo, že je to nejvíce ohrožená skupina, a když vezmeme v potaz, že drtivá většina přijímá informace jen z televize a nemá možnost si vyhledat články na internetu a dívat se na situaci z více úhlů, mohlo to být, vlastně pořád je, celkem vyčerpávající. Taky se hodně omezilo fyzické setkávání, a pro ty, co žijí sami a byli zvyklí chodit občas někam do společnosti, to musí být hodně těžké. A ještě bych dodala, že se tenhle bod nevztahoval jen na skupinu seniorů, ale na celou společnost. No a jak jsme se zachovali my? Snažili jsme se nějak pomoci a aspoň trošku jim zpříjemnit tyhle dny? Na to asi nedokážu úplně přesně odpovědět, ale asi bych se přikláněla ke kladné odpovědi. Spíš jsem u některých lidí postrádala nějaké větší pochopení. Což je taky věc, která nás může psychicky hodně podpořit.

Na závěr bych řekla, že i když se názory a pohledy na život mezi generacemi liší, tak se všichni vzájemně snažíme druhého pochopit, jak nejlépe to jde. I když někdy by to možná šlo ještě lépe.

Střet generací: Proč starší nerozumí těm mladším?
Daniela Pavoničová, 28 let

V médiích se probírá střet generací. Že prý mladí nerozumí starým a ti dříve narození zase nové generaci. Je to proto, že jsou dnešní puberťáci jiní, než byli jejich rodiče? Nemyslím si. Mladí jsou stále stejní. Mají stejné zájmy, cítí stejné emoce a prožívají stejné životní události. To, co se mění, je jejich okolí a forma, jakou tyto události na sebe berou podobu.

Naši rodiče se večer bavili u Šimka s Grossmanem nebo Televarieté. Pokud chtěli pořad stihnout, museli v osm hodin sednout k televizi. Jiná možnost nebyla. Já jsem také vyrostla na televizní zábavě, kdy jsme napjatě sledovali první českou SuperStar nebo start nekonečného seriálu Ulice. Oproti mým rodičům už ale existoval videopřehrávač, kam se dal program nahrát, a my jsme jej tak mohli sledovat se zpožděním. Nemuseli jsme v přesný čas být u obrazovky, ale stačilo se na záznam podívat třeba o den později. Stejně jsme si však na další díl museli počkat do příští neděle. Dnes mají děti nového tisíciletí nekonečné možnosti. Stovky filmů a seriálů na streamovacích službách typu Netflix, tisíce videí na YouTube a miliony fotek a příběhů na Instagramu nebo TikToku. Zábava ztratila kontinuitu a roztříštila se do tisíců možností, které jsou dostupné kdykoliv a kdekoliv.

Technologie za posledních dvacet let pronikly do našeho života a staly se neodmyslitelnou součástí našeho každodenního bytí. A protože je současný vývoj překotný, starší generace se nestíhají tak rychle adaptovat. A není divu. Od sestrojení prvního knihtisku do doby, než měla každá rodina doma plnou knihovnu, uplynulo několik století a vystřídaly se desítky generací. Změna byla postupná a lidé měli čas ji přijmout. Avšak od nástupu internetu, který přinesl podobnou revoluční změnu jako zmíněný knihtisk, neuplynulo ještě ani padesát let. A my už jej nosíme každý ve své kapse a nedokážeme si bez něj představit svět. Dnešní vývoj je ale tak rychlý, že pět let stará technologie je zastaralá. A lidé se jednoduše nestíhají adaptovat. Stejně jako generace mých rodičů ještě před deseti lety nerozuměla YouTube videím, já dnes kroutím hlavou nad TikTokem. Všechno se zrychluje. Z  dvouhodinových filmů jsme přešli na dvacetiminutové seriály, z nich na pětiminutové YouTube spoty až po několikasekundová videa na TikToku. A lidé, kteří se narodili ještě před vznikem internetu, mají problém držet tempo. A já se jim nedivím. Vždyť jak moc se svět proměnil od mého narození v 90. letech?

Pro starší generaci opravdu žijeme v budoucnosti, které oni nerozumí. Online nakupování, virtuální setkávání s přáteli nebo měna, kterou se neplatí v žádné zemi, a přesto má její jednotka hodnotu několik tisíc dolarů. Jsou tedy dnešní mladí jiní, než byli jejich rodiče či prarodiče? Myslím, že ne. Jen žijí v nové době, které se musí přizpůsobit. Ať už jde o styl oblékání, trávení volného času nebo životní cíle a sny. A úkolem všech je uvědomit si, že každá dějinná etapa s sebou přináší nové výzvy, které předchozí generace nezažila. My se jen musíme naučit žít v harmonii a vzájemně se respektovat. I když se třeba nechápem.

Co si vyměňují generace?
Michal Kudláček
Odbor sociálních věcí MěÚ Tišnov

Z pohledu odboru sociálních věcí Městského úřadu Tišnov je odpověď na výše uvedenou otázku poznamenána tím, že se setkáváme s tématem výměny mezi generacemi zpravidla ve velmi složitých životních situacích.

V rámci agendy sociálněprávní ochrany dětí pracujeme s prarodiči, kteří se v souladu s rozhodnutím soudu starají v často pokročilém věku o svá vnoučata v situacích, kdy jejich rodiče závažným způsobem selhali. Pracujeme s neúplnými rodinami, kde na straně otce i matky prarodiče vyzvedávají děti ve školce či družině, starají se o jejich stravování, přípravu do školy, pečují o ně v době nemoci podle toho, jak má jejich dcera či syn pracovní povinnosti.

Velmi často pomáhají právě prarodiče svým potomkům řešit nesnáze spojené s rolí osamoceného rodiče po rozchodu či rozvodu. Bez jejich pomoci by to prostě nešlo, což se ukazuje tam, kde tato pomocná ruka chybí. Jsou to prarodiče a rodiče často ve velmi vysokém věku, kdo se starají o své postižené dítě bez jistoty, jak to bude dál, až jim síly budou scházet.

V praxi se zdá, že distribuce pomoci mezi generacemi od starších k mladším funguje častěji, je jaksi přirozenější a snazší pro větší množství lidí.  Jakmile se situace obrátí, tj. na mladší generaci dolehne břímě péče o starší generaci, z řady objektivních i subjektivních důvodů si péči o staršího člena rodiny (seniora, postiženého příbuzného) velké množství lidí nedokáže představit. Péče koliduje s prací, povinnostmi k dětem, naráží na  povahové charakteristiky účastníků, odlišné představy o domácím uspořádání, vzdálenost bydlišť, představy o vlastních hranicích a schopnostech v péči o potřebného rodinného příslušníka. V péči o nejstarší generaci pak v našich současných podmínkách nastupují cca šedesátníci (čerství starobní důchodci či osoby rok dva před starobním důchodem), kteří jsou ideálně (avšak spíše výjimečně) vyvázáni z přímých povinností k vnoučatům. Tito zaměřují svoji pozornost na rodiče tu s větší tu s menší podporou širší rodiny. Podpůrných sociálních služeb je poskrovnu a těch odlehčovacích je zoufalý nedostatek, přičemž některé diagnózy jejich nositele předem z těchto služeb vylučují. Jedinou šancí v mnoha případech je právě a jen domácí péče blízkých. „Jsem na pokraji sil!“ je typická věta pečujících šedesátníků. V případě rodičů pečujících o své postižené potomky jsou pak běžným jevem sedmdesátníci a osmdesátníci. V čem všem sociální systém a osoby, o něž je pečováno, tuto úlohu pečujícím osobám neusnadní, je výživným tématem samo pro sebe. „To víte, je to každý den boj,“ mi před časem řekl jeden usměvavý pán ve věku 75 let, když popisoval, jak se stará se svojí manželkou o tchýni v úctyhodných letech.

Na otázku, co si vyměňují generace, u nás na odboru sociálních věcí asi neexistuje jiná odpověď než vzájemnou pomoc, a to za neustálého stýkání a potýkání.

Jak fungují mezigenerační vztahy v domově pro seniory
Věra Dvořáková
ředitelka Domova sv. Alžběty

Prázdniny prožité na venkově u babičky, o víkendu návštěva tety a strýce, setkání rodiny při oslavě narozenin – to byla realita, kterou prožívala většina lidí dnešní střední generace. Každý si z tohoto období odnášíme prožitky, které nás často ovlivnily na celý život a zanechaly v nás krásné vzpomínky na naše blízké. Babičky říkávaly, že rodiče jsou na výchovu a prarodiče na rozmazlování…

Je toho mnoho, čím nás generace našich prarodičů obohatila. Především však čas a dobrý příklad, který nám věnovala. V dnešní době, i když se postupně znovu navrací mezigenerační soužití rodin, není vždy možné, aby všichni senioři zůstávali doma až do konce života. Zdravotní nebo sociální situace mnohdy vyžaduje, že závěr života prožívají v domovech pro seniory. I přes tuto skutečnost je možné i nadále pěstovat vztahy mezi rodinnými příslušníky napříč generacemi. V Domově sv. Alžběty na Žernůvce je snahou zajistit co nejčastější kontakt našich klientů s celou rodinou, bez ohledu na věk. Právě ti nejmladší návštěvníci dokážou v našich klientech vzbudit radost ze života, motivovat je k aktivitám, které jim umožní co nejdéle prožívat chvíle s rodinou podle svých představ a reálných možností. Aktivně podporujeme mezigenerační kontakt nejen s rodinami, ale i s organizacemi, ve kterých figurují děti a mládež – školy, školky, zájmové kroužky. Klienti s nimi velmi rádi tráví volný čas a vždy se na jejich příchod těší.

I když současná situace v zemi osobním setkáním nepřeje, snažíme se udržovat kontakt klientů s rodinou telefonicky, písemnou formou, přes sociální sítě a dalšími způsoby, které dnešní doba nabízí. Snahou pracovníků našeho Domova je klienty podporovat, udržovat jejich psychickou pohodu a dávat jim naději, že tato omezení skončí a budou moci opět trávit čas se svými blízkými.

A co vy? Jaké máte mezigenerační vztahy?

„Kdo chce pohnout světem, ať hne nejdřív sám sebou.“ – Sókratés