Život s vůní benzínu a laminátu

Rozhovor s Janem Vlachem víceméně o tom, že nelze zapřít rodinné kořeny

Hned v počátcích ekonomicky divokých 90. let se mi doslova vryla pod kůži nelichotivá charakteristika většinového českého podnikatele. Zní asi takto: nadměrně sebevědomý rádoby světák, přesvědčený o vlastní důležitosti, místo empatie má kalkulačku a o jeho mravních kvalitách by se dalo s úspěchem pochybovat. Pokud to, vážený čtenáři, vidíš podobně, nad následujícími řádky na to rychle zapomeň. Jde sice o rozhovor s předním tišnovským podnikatelem, zakladatelem a většinovým vlastníkem společnosti Koral, jenže ten se výše popsané představě vymyká tak viditelně, že je vlastně jejím naprostým opakem. Historické rodinné kořeny a peripetie vlastního života naučily Jana Vlacha především pokoře, lidskosti a poctivosti. Příběh jeho firmy i letité šéfování tišnovskému autoklubu dokazují, že i s takovými vlastnostmi lze v současném českém kapitalismu nejen přežít, nýbrž také uspět. A že je dokonce možné zachovat si při tom tvář a srdce.

Nejprve o autoklubu

Pane Vlachu, jak k tomu vlastně došlo, že jste se stal členem tišnovského autoklubu a jaké činnosti jste se v něm zpočátku věnoval?

Já jsem od malička tíhl k motorismu, nikdy nezapomenu, jakým zážitkem pro mne bylo, když nás v 50. létech vzal pan učitel Pavlík ze školy na Smíškově ulici jako „pořadatele“ na tehdejší motocyklové závody ulicemi Tišnova. Sám jsem pak jezdil terénní motocyklové soutěže, dnes se jim říká enduro. Později jsem se točil kolem silničních závodů a potřebovali jsme mít nějaké zázemí. Tak jsem se dostal koncem 60. let do tišnovského autoklubu. Někdy v roce 1970 jsme získali prostory u koupaliště, byla to původně panelárna pro výstavbu sídliště pod Klucaninou a byl tam nehorázný binec, hromady zlomených panelů – zkrátka měsíční krajina. S městem jsme se dohodli, že nám zapůjčí bývalé umývárny po panelárně, sehnali jsme stará okna a objekt jsme si upravili. Byl to ale malý prostor a toužili jsme si postavit něco většího.

Navíc jsme začali pořádat rallye, což byla náročná záležitost. Potřebovali jsme mít zázemí pro organizační štáb – zpočátku jsme využívali prostorů na radnici, které nám byly na dobu závodů půjčovány, nebylo to však ideální řešení a snili jsme o tom mít něco svého. Tenkrát působil v Praze ve funkci vedoucího sekretariátu Vládního výboru pro cestovní ruch Tišnovák Antonín Franke, vydal jsem se tedy za ním a on mi řekl – „dones projekt, já pomůžu se zajištěním peněz.“

Pokud vím, tak jednoduché to ale nakonec nebylo…

Autokluby byly v té době povinně součástí Svazarmu a v Tišnově existoval projekt z 50. let na výstavbu Domu Svazarmu. My motoristé jsme se ale ve Svazarmu necítili dobře, bylo nás sice nejvíc – asi 200 členů – ale tady se přálo hlavně radistům a střelcům. Na Dům Svazarmu už tu byly dokonce nějaké prostředky, ale nečerpaly se, a na nás se tlačilo, ať jsme tedy garanty té stavby. Ten projekt byl ale zastaralý a pro autoklub tam byla v podstatě jenom garáž. Navíc to mělo stát v prostoru u Modety, kde jsou zahrádky – tam to vůbec nemělo smysl, chyběla zde dokonce komunikace a my jsme dělali všechno pro to, aby to v tom místě nebylo. Nakonec se našly spřízněné duše u železnice. Zástupci státních drah řekli „ne, tady vede kolem trati dálkový kabel a je tu ochranné pásmo“ a díky tomu ten původní záměr padl.

Takže jste se vrátili k myšlence vybudovat si zázemí u koupaliště na místě oné bývalé panelárny?

Autokluby tenkrát byly po celé republice provozovatelem kempů, z čehož žily, protože od Svazarmu moc peněz nedostávaly. U koupaliště se měl budovat celý nový sportovní areál a my jsme apelovali na to, že k tomu by se autoklub hodil, navíc by tu byl kemp přímo u vody. V těch časech Subterra chtěla zabrat Ostrovec, takže na nějaké předvolební schůzi se fotbalisté zajímali, co bude s jejich hřištěm a bylo jim řečeno, že projekt areálu u koupaliště je před dokončením a že jeho autorem je Favoritsport Brno. Já jsem se tehdy uchýlil k takovému úskoku, že jsem se k těm projektantům vypravil s tím, že jsem z městského úřadu a zda by se do toho projektu nedal začlenit autoklub. Místo toho jsem se dozvěděl, že už před dvěma lety chtěla projekční kancelář od města doplnit nějaké údaje a v Tišnově na to nikdo nereagoval – takže pojem „před dokončením“ vůbec neodpovídal realitě. Po návratu z Brna jsem hned běžel na radnici a tam na rovinu vyklopil všechno, co jsem udělal a co jsem zjistil.

Právě autoklub pak původní projekt z Favoritsportu „vyvezl“, protože oni s tím už nechtěli mít nic společného, a prostřednictvím našeho člena Ing. Vašíčka se totéž zadání přesunulo do Stavoprojektu. Tam se to sice dotáhlo až do konce, ale pro změnu přišli sportovci z Baníku Tišnov, že v areálu žádný autoklub nechtějí a zase ze všeho sešlo. Možnost téhle výstavby se tak koncem 70. let promarnila i proto, že tu různé skupiny vedly mezi sebou zbytečné boje. Mohlo tam být úplně všechno – vytvořila by se krásná klidová část města a peníze by se na to tenkrát sehnaly stejnou cestou jako na autoklub nebo na lyžařský areál Klínek v Předklášteří.

Takže jste si u koupaliště přece jen později vybudovali docela reprezentativní vlastní objekt…

Otevíral se na jaře v roce 1989, tehdy ale jen jako přízemní budova. Vybudovali jsme to vlastníma rukama, já jsem snad 15 let byl víc na Zamlýně než doma a k tomu jsem byl ještě jedním z těch, kteří se starali o výstavbu lyžařského vleku na Klínku, což probíhalo zhruba současně a obě stavby si vypomáhaly. My jsme v autoklubu navíc už před dokončením stavby věděli, že z Prahy přijdou peníze na rozšíření o vyšší patro, což se zdejší radnice dozvěděla teprve když prostředky byly na účtu kraje. Jenže u té původní stavby jsme museli absolvovat kolaudaci a na budově, která měla rovnou střechu, jsme shora měli jen položená vyspádovaná prkna, zadělaná lepenkou. Doufali jsme, že při kolaudaci nikdo nepoleze nahoru, jenže zástupce stavebního odboru chtěl vidět i střechu a mne si vzal s sebou. Když to uviděl, jen zděšeně hlesl: „Co to má znamenat?“. Tak jsem mu musel říct na rovinu, jak to je, že máme z Prahy peníze na další patro a že tam chceme udělat ubytovací zařízení. On jediný tedy věděl, jak se věci mají … a neprozradil nás. Takže takhle se to nakonec podařilo.

Vraťme se ale trošku v čase – kdy a jak jste se dostal k funkci předsedy klubu?

Přede mnou byl předsedou Ing. Vladimír Šťastný, který v roce 1978 onemocněl. Já jsem ho zastupoval, jenže on už se do funkce nikdy nevrátil, takže dnes jsem v čele autoklubu plných 42 let. To je hrozné číslo! Tenkrát jsme měli něco jako svépomocnou dílnu, lidé si byli schopni na autech sami ledacos udělat, v prostoru bylo i potřebné nářadí – to byla taková naše tehdejší vize. Schůzovali jsme na sídlišti v hospodě, na vkladní knížce měli 1.500 korun a jediným dalším majetkem byl starý vojenský stan, který jsme používali, když se pořádala nějaká jízda zručnosti, a který měl jeden z našich členů doma pod postelí. Jezdili jsme branně orientační soutěže, hodně jsme pracovali s dětmi, na Hrádku kolem hřbitovní zdi jsme pro ně měli vybudovanou jednu bikrosovou trať, druhá byla v rozvalinách u koupaliště.

Velké jméno tu měla Rallye Vysočina.  Jak na tuhle slavnou kapitolu vzpomínáte a proč vlastně její tradice skončila?

Ta akce byla organizačně i logisticky velmi náročná, jezdilo se to i jako Mezinárodní mistrovství republiky, potřebovali jsme kolem 500 pořadatelů, musela se zajišťovat celá řada povolení, ale byla to pro nás prestižní záležitost. Spolupracovali jsme s Třebíčí a s Vyškovem, jezdilo se ve třech okresech a ve dvou krajích, což bylo nepředstavitelně náročné. Naštěstí se nikdy nestala žádná větší havárie, natož pak smrtelná, pánbu zaplať za to. Terén je tady hodně členitý, jedné rychlostní zkoušce jezdci říkali „Monte Carlo“. A ta auta tady jezdila opravdu „fest“ – já jsem se jednou svezl s předním závodníkem Václavem Pechem při tréninku z Hajánek dolů a když zařadil čtvrtý stupeň a já věděl, že bude dole muset zatáčet do pravého úhlu, bylo mi na tom sedadle totálně úzko. Jezdily k nám i profiposádky z Mladé Boleslavi – Blahna, Kvaizar, jim se tu líbilo, terény tu byly zajímavé. Dokonce tady jeli i závodníci z Rakouska. Když se tenkrát řeklo Rallye Vysočina, byl zkrátka Tišnov u motoristické veřejnosti opravdu pojmem. Velice nám pomáhali hasiči z Tišnova i okolních obcí a samozřejmě tišnovský radioklub, který zajišťoval spojení, protože mobily tenkrát ještě nebyly.

A proč to skončilo? Do lesa už nás přestali pouštět, jezdilo se taky přes vesnice a starostové pak po nás chtěli, ať jim v obci opravíme silnici, i když závod se tam jel třeba jen dvě hodiny. I o to jsme se museli postarat. Kdyby se nejezdila rallye, tak třeba na Hájek by asi lidi lítali vrtulníkem, protože tam jsme tu cestu opravovali prakticky jenom my. Rozpočet posledního ročníku se vyšplhal už na neúnosných 1,2 miliónu korun – museli se platit doktoři i další povinné služby. Nebylo už možné to dále táhnout.

Vy jste ale svého času měli i úspěšnou motocyklovou stáj a zúčastňovali se domácího silničního šampionátu…

Už jsem vzpomínal, že jsem se do autoklubu dostal přes motocykly. Byl jsem kamarád s Františkem Valou, který jezdil silniční závody. Snažil jsem se ho podpořit a společně se Zdeňkem Kučou jsme s ním cestovali po závodech. Zpočátku to vše probíhalo na amatérské a soukromé bázi. Se Zdeňkem jsme celou zimu Frantovi chystali motorku, kompletně z domácích zdrojů. Teprve později jsme sehnali Yamahu a Franta se tím posunul tak, že v kategorii do 350 ccm patřil k republikové špičce. Jezdil za nás taky Milan Horák z Kuřimi a později Pavel Vašíček z Brna – ten byl v roce 1980 dokonce celkově třetí v seriálu mistrovství ČSSR dvěstěpadesátek.

Jestliže na naše motorky se toho dalo sehnat málo, tak na Yamahu už vůbec nic. Když jsme potřebovali náhradní díly, bylo možné je získat pouze od zahraničních jezdců při jednom ze tří závodů, které se u nás jezdily – byly to Cena Prachovských skal, Cena Slovenska v Piešťanech a samozřejmě Velká cena v Brně. Když špičkový závodník objel trénink a vyměnil pneumatiku za novou, my jsme pak s tou stejnou ještě absolvovali třeba 2 až 3 celé závody. Nejlevnější pořízení těchto věcí bylo v Brně, protože tam startovali přední tovární jezdci, kterým na starších dílech už tolik nezáleželo. Já jsem tam s sebou vozíval krabice šampaňského a za to se daly sehnat svíčky i další podobné věci. Jenže uprostřed depa stávala modrá policejní Avia a odtud pánové sledovali, zda se nekšeftuje a nedochází k nežádoucím setkáním se zahraničními závodníky, protože převážná většina jich byla ze Západu. Jednou jsem po depu nesl pneumatiku, kterou jsem od nich sehnal a potkal jsem známého, který mi říká: „Co se tady tak okatě procházíš s tou pneumatikou? Tys v tom modrém antonu snad ještě nebyl?“ Trochu mne vylekal, takže když jsem pak od Japonců sehnal na Yamahu válce, vzal jsem s sebou raději dcery, kterým tehdy bylo asi 8–10 let a to zboží přenášely ony, protože nevypadaly podezřele. Sice kabelu málem vlekly po zemi, ale nikdo je nezastavil.

Franta Vala si v té době několikrát zajel i národní závod při Velké ceně v Brně a do dějin se tu zapsal tím, že možná jako jediný v historii trefil při jízdě zajíce, při čemž si pohmoždil nohu. Dnes mu taky už táhne na osmdesát a spokojeně včelaří na Ochozu.

Pojďme ještě připomenout tradiční Přehlídku elegance historických vozidel, která letos proběhla již podvacáté. Jak se tato oblíbená akce dostala kromě Tišnova i na Lomnici?

Před časem mi zavolal starosta z Lomnice Milan Vojta, že tam slavnostně otevírají nové ulice a chodníky, jestli by auta při přehlídce nemohla přejet i k nim. Já jsem s tím souhlasil a on pověřil místní hasiče, aby se o vše potřebné postarali. Od té doby se akce koná i tam – Lomnice je krásné město, přejezd zdejší krajinou je pro účastníky lákavý a zároveň je to pro diváky zajímavá podívaná na projíždějící nablýskané veterány. My účastníkům navíc nabízíme, že do Tišnova se odtud mohou vrátit pro změnu přes Doubravník a Prudkou, kde jsou taky hezké scenérie. Odpoledne se všichni znovu sejdou v autoklubu u koupaliště, kde je pro ně i pro veřejnost připraven kulturní program s občerstvením.

Cesta z Jamného k laminátům

Většině starých Tišnováků je známo, že pocházíte z Jamného. Méně už ale znají Vaše curriculum vitae…

V Jamném bylo tehdy jen 35 čísel, mí prarodiče tu měli hospodu a obchod, ale to byla spíš služba lidem, rodinu ještě živily 3 hektary pole. Tohle málo bohužel stačilo k tomu, abych se nedostal na žádnou pořádnou školu, protože jsem prostě pocházel ze „špatné rodiny“. Mohl jsem být klidně horník nebo zedník, ale protože jsem měl strýce u autobusů (ČSAD), chodíval jsem k němu do garáže a zajímal se o motory. Dokonce tak, že už v pěti letech jsem byl v roce 1949 v Brně na Masarykově okruhu, tenkrát se tam naposledy jely závody aut za účasti celé světové špičky; něco jako dnešní formule 1. Vzpomínám si, že lidi hrozně mávali pánovi v bílé čepičce, kterému se v osmém kole zastavilo auto – byl to slavný Louis Chiron, který v Brně před válkou dvakrát vyhrál. V dalších létech začaly místo aut závodit motocykly, což jsem pravidelně navštěvoval s tátou, dokonce s námi jezdila i maminka. Masarykův okruh, to byl zkrátka u nás v rodině svátek. Jednou rodiče nemohli výlet na závody absolvovat a já jsem ujel z domu na kole. Nezamčený bicykl jsem „v cíli“ jen hodil do křoví, důležité pro mne bylo, že jsem na závodech. Zpátky domů jsem dojížděl téměř za tmy a už před dědinou na mne kluci volali, že táta doma čeká s páskem. Od té doby jsem kromě jednoho roku, kdy jsem narukoval na vojnu, nevynechal až dodnes jediný ročník.

Vraťme se ale k vyučení, strýc Vašeho zájmu o motorismus využil a nasměroval Vás na další profesní dráhu?

Domluvil mi, že jsem se vyučil automechanikem a začal jsem pracovat v Tišnově v ČSAD u sokolovny, kde jsem se doučoval třetí ročník a chtěl jsem při zaměstnání pokračovat ve studiu. To se mi nakonec podařilo a nastoupil jsem večerně na strojní průmyslovku. Základ byl tříletý a nad tím byla ještě dvouletá nástavba, která už byla s maturitou. Potřeboval jsem rok odkladu nástupu na vojnu, ale ten mně nedali, takže třetí ročník už jsem nemohl absolvovat a narukoval jsem do zeleného. Měl jsem v motocyklových soutěžích vyjetou výkonnostní třídu a evidované sportovce si 14 dní před nástupem pozvali na vojenskou správu, kde mi řekli, že půjdu do Dukly, a to na Slovensko do Nitry. Jenže najednou jsem dostal povolávací rozkaz do Žatce na letiště. A tam mi můj velitel, který vůbec neznal mne ani mou rodinu, zařídil, že jsem v druhém roce vojny mohl chodit 3x týdně na civilní večerní průmyslovku do Chomutova. Takže třetí ročník jsem si dodělával na vojně, a abych na to študování měl čas, „zašil“ mne velitel do kanceláře, kde si i kontroloval, jestli mám v pořádku všechny rysy a jsem-li do školy připraven. V tom kanclu jsem se pak dostal k posudkům na všechny vojáky včetně sebe samého. A v mém případě poslední věta zněla: „Je třeba se mu věnovat po politické stránce, aby se na něm neprojevoval vliv rodiny.“ Podepsáni byli dva známí z Jamného a Tišnova. Tím bylo dáno, proč jsem se nedostal do té Dukly – ale možná to nakonec bylo k něčemu dobré, život se vždycky nějak zamotá. .

Po návratu do civilu jste pokračoval v tišnovské ČSAD?

Po vojně jsem se přihlásil na průmyslovku na Sokolskou, hodlal si tam večerně dodělat dva roky nástavby s maturitou a pak zkusit vysokou školu. Na tu jsem po čase i nastoupil, ale jen nakrátko. V tišnovském ČSAD mi ovšem se školou dělali problémy, proto jsem zhruba v únoru 1966 přešel do Závodů S. K. Neumanna (ZSKN). Tehdy se tam začaly dělat maskovací sítě: vlastní síťovina se vyráběla v někdejší Řezáčově fabrice, zatímco zbytek vznikal ve Víru v objektu, který byl krátce před tím zakoupen od Vlněny. Pro tuto práci potřeboval závod konstruktéra a technologa na podpěrné konstrukce. Dneska už se tomu může člověk zasmát, ale tehdy se začaly maskovat letadla, rakety či radiolokátory a ta krycí „hadra“ nesměla ležet přímo na daném objektu. Muselo se to kamuflovat, aby se kontura ukrytého objektu nějak rozbila. A tak jsme vyráběli různé podpěry třeba v podobě stromů, keřů, větviček a podobně, čímž se ten tvar maskoval. V mnoha případech tam kvůli vodivosti nesměl být použit kov a sháněl se materiál, který by nebyl vodivý, ale byl pevný. Já jsem tam byl jediný strojař, takže to padlo na mne.

Státní podnik sehnal z Německa torzo výrobní linky na sklolaminátové profily, ale jenom na takové obyčejné kulaté tyčky. Byl to produkt americké provenience, ale neměli jsme k němu vůbec žádnou dokumentaci a já jsem byl jeden z těch, kteří měli za úkol to „rozpohybovat“. Což nebyla jen strojařina, ale taky chemie, která mne ve škole nikdy nebavila – a vidíte, nakonec jsem u toho zůstal celý život. Pro firmu, jejíž program byl oficiálně označen jen jako „výroba stuh a prýmků“, byla tato činnost velice výhodná, protože od armády byl každoročně k dispozici doslova pytel peněz. Pobýval jsem víc ve Víru než v Tišnově, ale bylo to velice zajímavé, všechno teprve vznikalo a pořád se vymýšlelo něco nového. V tišnovské kanceláři jsme měli zvenčí kouli na dveřích, protože jsme zajišťovali utajenou výrobu, a jen tak někdo se k nám nedostal. I ředitel si musel zaklepat, abychom mu otevřeli. Nebylo sice moc co utajovat, ale tenkrát bylo holt tajné všechno. Po čase přišli lyžaři, že by potřebovali laminát do lyží a my jsme začali vyvíjet i pro ně. Měl jsem k lyžím vztah už z dřívějška, takže tohle bylo navíc něco srdečního.

Práce pro armádu trvala až do konce minulého režimu?

Ne, vojenská výroba později skončila, ale už jsme vyráběli pro lyžaře i pro jiná odvětví, jako byla například energetika, takže jsem byl pořád u výroby laminátů, teď už v Tišnově. Z ciziny se nedalo nic přebírat, všechno se muselo vymyslet. Koupili jsme vyřazený lis na výrobu linolea, který už ležel v tehdejším Gottwaldově ve šrotu, a „učili“ jsme ho, aby dělal laminát. V Novém Městě se v nejlepších létech vyrábělo cca 350 tisíc párů lyží ročně, takže jsme měli co dělat, abychom tomu stačili. Začínalo se běžkami, ale tehdy už v cizině vznikaly i carvingy a brzy se přešlo na ně. Byla to peripetie, ale nakonec se to podařilo a já jsem u toho vlastně byl úplně od začátku. A v ZSKN jsem tak zůstal až do časů privatizace.

V jaké konstelaci Závody S. K. Neumanna k těm časům dospěly?

Ještě před tím zakoupil tehdejší státní podnik celý pozemek u Svratky, kde sídlí dnešní Koral. Ležel ovšem pod úrovní silnice, tak jak je tomu dodnes na druhé straně od vozovky, takže bylo nutné celý tenhle „poloostrov“ navýšit. Druhou podmínkou bylo, že se od mostu k mostu musí rozšířit řeka. V té době sem z Krnova nastoupil nový, velice progresivní ředitel a začalo se intenzivně pracovat na přemístění všech provozů tehdejších ZKSN do tohoto nového prostoru, protože na Korábě už se tenkrát neotočilo větší nákladní auto, navíc to bylo uprostřed zástavby. V objektu nynější firmy Kv. Řezáč měly zůstat jen pomocné provozy. Pak ale přišel rok 1989 a k této realizaci už nedošlo.

Dobrodružství jménem Koral

A pak jste se nedlouho před životní padesátkou pustil do dobrodružství …

Dr. Mouka a sestry Řezáčovy logicky požadovali původní majetek navrátit zpět. Já jsem při těchto jednáních zastával názor, aby firma zůstala pohromadě a oni ať se stanou většinovými akcionáři této nové společnosti. Že jsou to sice různé programy – popruhy, sítě a lamináty, ale že mohou mít společnou údržbu, dopravu či sklad. Že když se to úplně rozdělí, vyplují obrazně řečeno na širé moře tři malé bárečky, s nimiž ty vlny budou mlátit. Dnes s odstupem času vím, že by to z celé řady příčin asi nefungovalo, ale tenkrát jsem to viděl jinak. Tím pádem mi však bylo jasné, že se v nově vzniklých samostatných firmách o svoje zaměstnání ucházet nemohu a jít na pracák jsem si nedokázal představit.

Tomu, co zbylo po vrácení majetku obnoveným firmám Mouka a Kv. Řezáč, se říkalo „zbytkový podnik“ a protože to nikdo nechtěl, byla tato část předána Fondu národního majetku, který na ni v létě 1992 vyhlásil veřejnou soutěž. Existovala osnova na privatizační projekt a protože pro mne to byla srdeční záležitost, které jsem věřil, že by mohla fungovat, napsal jsem „slohové cvičení“ podle této osnovy a přihlásil jsem se. Bylo to ale věštění z křišťálové koule a dnes už bych tu odvahu neměl. Navíc se pro tento účel musela založit firma, protože jednotlivec se podle tehdejších předpisů do veřejné soutěže přihlásit nemohl. Projekt musel samozřejmě obsahovat i částku, která se za to měla zaplatit – měli jsme připraveny dvě verze, v jedné jsme nabízeli osm miliónů korun, v druhé deset. Byly to ale sumy nastřelené jen předběžným odhadem, že se výrobu podaří nejen udržet, ale i výrazně zvýšit. Koncem července jsem vše ve stanovenou dobu odevzdal v jedné právní kanceláři v Brně, která pro ministerstvo privatizace vše zajišťovala – a když jsem se pak vrátil k autu, honem jsem se díval, kterou z těch dvou verzí jsem tam vlastně dal. Byla to naštěstí ta levnější. Ale i to byl veliký risk.

Začátkem srpna přišla zpráva, že to vyšlo … a že je potřeba zaplatit. Myslel jsem si, že přijdu jako vítěz soutěže do banky a ta mně bez problémů poskytne úvěr, ale to zdaleka nebyla pravda. Zeptali se, čím chci ručit a i když jsem zadlužil domek a obrazně řečeno i psa s manželkou, pořád to samozřejmě nestačilo. Doslova jsem pucoval kliky, což bylo pro mne nečekané překvapení – navíc jsem po státním podniku musel převzít i staré závazky, alikvotní podíl zaměstnanců a v podstatě i vše ostatní, co zůstalo ve „zbytkovém podniku“, tedy všechno to, co Mouka ani Řezáč nechtěli. Patřilo sem na jedné straně rekreační středisko v Jedovnici, ale taky třeba dvaačtyřicet starých kalkulaček s kličkou, na kterých už v té době nikdo nepočítal. Podnik vznikl 1. září 1992, ještě v listopadu ale úvěr stále nebyl zajištěn a z ministerstva chodily upomínky, že je třeba zaplatit. Nakonec se nade mnou smilovala jedna pracovnice z příslušného oddělení tehdejší Agrobanky, které jsem dodnes vděčný, protože se v bance za ten projekt postavila a úvěr jsme dostali.

Pak ještě dobrodružství pokračovalo, ale dnes již můžeme říci, že skončilo úspěchem…

V prvé řadě bylo nutné přestěhovat vše potřebné z prostor současné firmy Mouka, což se neobešlo bez komplikací, ale postupně jsme dokázali rozjet výrobu. Snahou bylo postavit firmu na širší základy a brzy se podařilo uvést do provozu i Stanici technické kontroly, o což jsem se snažil již řadu let před tím ještě v rámci areálu autoklubu. Tam už to ale nyní nebylo možné, takže jsme pro tento provoz postavili novou budovu. Stanice byly dříve jen v Brně a nebyl zájem budovat další. Když se přešlo z tříletých povinných intervalů kontrol na dvouleté, chyběly na to kapacity a nám se tak podařilo ji dostat do Tišnova. Celkově byly začátky firmy hodně hektické, druhá krize pak přišla až kolem roků 2009–11, to jsem taky málo spával kvůli nejistotě, jestli se firma vůbec udrží.

Od svého vzniku až dodnes nebyla firma ani jediný den bez úvěru. Jinak to prostě nejde. Za vydělané peníze se vždy něco postavilo nebo se zakoupila technologie. Žádné dividendy se nikdy nerozdělovaly. Já si po celá ta léta ze všeho nejvíce vážím lidí a do dnešních dnů jsem vděčný všem, kteří do té nejistoty šli se mnou.  A ještě jednu věc bych chtěl zdůraznit. Za těch 28 roků se nikdy nezpozdila výplata pro zaměstnance ani o jediný den, i když to bylo někdy velice složité. Dnes je mi 77 let, ale jsem tu zatím každý den, i když bych už nemusel, protože v managementu tu působí celá řada mladých, schopných a šikovných lidí.

Koral se pustil i do působení ve firmách s mezinárodní účastí. Nejprve jste spolupracoval s partnery z Itálie…

V roce 1995 se nám ozval a italská firma z Arezza v Toskánsku. Sháněli partnera, který by sem dovážel autolaky a nakonec jsme založili společnou firmu, která byla pojmenována Koral Italy. Nějakou dobu to fungovalo, ale brzy jsem měl pocit, že ne vše se děje úplně poctivě. Tak jsem náš podíl nabídl k odprodeji a od roku 2005 už ve společnosti nefigurujeme, i když dodnes nese stejný název. Se samotnými Italy ale byla výborná spolupráce a nedávno, po velmi dlouhé době mne pozvali na večeři a tam jsem se dozvěděl, že jsem měl tehdy ve svých pochybnostech pravdu, což bylo pro mne velké zadostiučinění. Současným společníkem Italů v této firmě je Milan Kulíšek.

Naopak ale stále existuje Vaše spoluúčast v česko–francouzské firmě GDP Koral. Jak vzniklo toto spojení?

Tato společnost vznikla v říjnu 2005. První zahraniční odběratel Koralu byl Francouz. Najednou nám ale přišla od jiného Francouze objednávka na úplně stejné produkty a tak jsme tomu stálému zákazníkovi hned volali: „pane Bellone, máte škodnou v revíru“. On se za pár dnů ozval se slovy: „to není moje škodná, to je Vaše škodná… Je to firma z Bordeaux, od které jsem to já odebíral před tím, než jsem to zboží začal kupovat od Vás.“ Po nějaké době se tu objevil majitel firmy GDP až od španělských hranic, že chce spolupracovat. Dlouho jsme se namlouvali a já pořád trval na tom, že s jejich většinovým podílem nemůžeme souhlasit – přesto jsem si občas říkal: „mám být opravdu tak hrdý a odmítnout? On má peníze, půjde do firmy s někým jiným nebo do toho půjde sám a nás stejně zlikviduje.“ Nakonec trpělivost slavila úspěch a partner přistoupil na naše podmínky – že do toho půjdeme 50:50 a tím pádem se vždycky budeme muset domluvit, že na pozicích zaměstnanců se po tři roky nesmí nic změnit k horšímu, že firmu nepovede Francouz, ale Čech, jehož určím a že generálním dodavatelem surovin pro výrobu bude Koral.

Takhle se věc připravila a na poslední jednání v advokátní kanceláři v Praze jsme to měli přijít už jen přečíst a podepsat. Jenže Francouzi tam znovu položili na stůl požadavek 51%. V tom rozdělení nejde vůbec o majetek, ale o rozhodovací pravomoci. Zvedl jsem se tehdy od stolu a odjel jsem domů. Na dálnici za volantem jsem si zase říkal „chlapče, nebylo to od tebe příliš? Oni jsou v technologiích dál a za tři roky tě zničí.“ Ale nakonec k dohodě došlo – partnerství bylo opravdu zakotveno poměrem 50:50 a vedením firmy byl pověřen náš člověk, Ing. Radim Buček. My jsme se zavázali do tohoto společného podniku vložit strojní zařízení, výrobu a trh, francouzská strana proti tomu podíl financí. Funguje to dodnes a já se s nimi už potkávám jen jednou za rok, letos kvůli koronaviru ani to ne. Dneska si dokonce můžu říct, že jsme možná v technologii už i o kousek před Francouzi, protože se snažíme inovovat a rozšiřovat sortiment výroby. Používáme osm linek a začali jsme se dvěma, máme nepřetržitý provoz. Sedíme tu teď zaměstnanci obou firem na jedné chodbě, takže jako by se ani nic nezměnilo. Koral si ponechal služby, tedy tu STK plus výrobu a prodej surovin, které se používají jednak ve vlastní výrobě, ale dodáváme je i celé řadě firem jak v Česku, tak na Slovensko. Tyto suroviny dovážíme ze zemí Evropské unie, protože u nás se nevyrábějí, ale v poslední době bereme i značný podíl z Turecka. Vyrábějí se z nich různé díly pro automobilový průmysl a další dopravní techniku nebo třeba i bazény a celá řada jiných aplikací.

Podílejí se nějak na činnosti Koralu i další členové Vaší rodiny?

Někteří ano, jiní ne. Manželka je učitelka, až do důchodu působila ve škole na Smíškově ulici, kde teď pracuje jedna z mých dcer. Druhá je operátorkou na naší Stanici technické kontroly, v Koralu jsou oba zeťové a v také vnuk a vnučka.

Takže vlastně máte komu firmu někdy v budoucnosti předat…

Mně především záleží na tom, aby firma nadále fungovala, ať už ji povede člen rodiny nebo někdo jiný. Já jsem ji nezakládal proto, abych zbohatl, ale rozhodl jsem se vzít svůj život do vlastních rukou, protože jsem si neuměl představit, že se v padesáti ocitnu bez práce a bude ze mne nezaměstnaný. Pořád bydlím ve stejném domku v Předklášteří, kam jsem se stěhoval v roce  1972, když byl vybudován v rámci družstevní výstavby pro zaměstnance ZSKN. A osobní majetek nehromadím – jen jsem si teď na stará kolena udělal radost a pořídil si novou motorku…

Jak se znárodňoval hostinec U Vlachů

Vzpomínám si dodnes, jak jsem byl fascinován zjištěním, že šestiletý Karel Kryl byl osobně u toho, když komunisté fyzicky rozbíjeli stroje v proslulé tiskárně patřící od roku 1909 jeho dědečkovi a poté otci. Nebylo nadále pochyb, odkud se vzala jeho pověstná nátura a nesmlouvavý pohled na okolní svět. Podobnou zkušenost má za sebou i Jan Vlach, snad jen s tím rozdílem, že mu bylo „už“ devět, když se v Jamném znárodňoval hostinec a obchod jeho rodiny:

V Tišnově se v 19. století pořádaly zemědělské trhy. Dědeček František Vlach pocházel z Malé Lhotky u Černé Hory, babička Marie Pánková z Rohozce a na trzích v Tišnově se seznámili. Tehdy se do Jamného nejezdilo přes Železné, ale po dnes obnovované „Růzcké“ cestě. A protože měla rodina babičky v Jamném přímo u cesty pozemek, řekli si, že by tam mohla stát zájezdní hospoda, neboť si zde koně odpočinou před následným stoupáním. Obě rodiny se pak podílely na stavbě; vedl ji tišnovský stavitel Jan Hykrda, který má mimo jiné v našem městě „na svědomí“ i Villu Japp (dnes Franke). Dědeček sem chodíval z Malé Lhotky pěšky a večer zase zpátky. Silnice to tu přetnula teprve později, proto jsem se jako kluk tolik divil, proč máme švestky na druhé straně vozovky.

V 50. letech hospodu s obchodem dědečkovi sebrali komunisté, i když samozřejmě existují dokumenty, že jim vše předal dobrovolně. Já jsem jako devítiletý kluk byl u toho, když to jistý pán z Tišnova, nebudeme ho jmenovat, právě „znárodňoval“. Byla neděle, dědečkovi zbývalo asi rok do smrti, seděl v kuchyni u kamen na bedně a kvůli astmatu inhaloval z keramického podšálku. Onen pán, či spíše soudruh, se choval nepříjemně, vytahoval šuplátka s kmínem a dalším zbožím a vysypával všechno na pult. Babička plakala a on se na ni utrhoval, jako že „o co jde…“. Pozvali jsme ho dokonce k obědu a když „host“ jedl, říká dědeček babičce: „Matko, pokliď mně ten kabát do ,harmary.’” A protože babička jeho žádost nechápala, několikrát ji zopakoval. Když konečně porozuměla, říká mu, „ale vždyť to není tvůj kabát, to je tady toho pána.“ Ten zvedl oči od polévky a hned pohoršeně hlásil: „to je můj kabát!“ A dědeček mu říká „to já vím, ale mně se líbí, tak proč by mi ho matka neměla uklidit, když se mi líbí.“ Soudruh zase něco razantně namítl a dědeček mu decentně odvětil: „Víte, já jsem matce kupoval kabát 18 let. Vždycky jsme jeli pro kabát a místo toho přivezli váhu do obchodu nebo sklenice do hospody. Vše jsme tady vybudovali na místě, kde byla dříve jen holá tráva. A vy jste se asi před hodinou na matku utrhl, že ,o co jde…’ a při tom nám to tady všechno berete.” Ale asi to stejně nepochopil.

V roce 1990, ve svých 73 letech, požádal o vrácení majetku tatínek Jana Vlacha – Jan starší, jemuž Jednota kdysi milostivě povolila, aby dělal v původně vlastním hostinci vedoucího a jeho žena současně prodávala v obchodě. Dnes provozuje oblíbený podnik Michal Kadlec, synovec Jana Vlacha a pravnuk zakladatelů. Již čtvrtá generace…

Václav Seyfert