Známá i neznámá

Sýkora parukářka – Lophophanes cristatus má na hlavě krásnou chocholku z černých per, které jsou bíle olemovány. První záznam o sýkoře parukářce pochází z roku 1678. Na Tišnovsku není běžně rozšířeným ptákem. Není tedy mezi lidmi tak známá jako ostatní běžné sýkorky. Během podzimního a zimního období ji občas spatříme ve smíšených hejnech s jinými druhy na krmítkách než ve volné přírodě. Je velmi čilá a dobře šplhá. Vyskytuje se na rozsáhlém území Evropy a západní Asie.

Oblíbenost starých stromů pro stavbu hnízd spočívá patrně v ekologické potravní provázanosti s výskytem hmyzu. Staré stromy jsou často pokryty lišejníky, na kterých se živí drobný hmyz, který je potravou pavouků a ti oblíbenou potravou sýkorek parukářek.

Hnízdí jednou až dvakrát ročně od března do července v dutinách, které sama buduje ve tlejících stromech. V jedné snůšce bývá čtyři až šest světle hnědě skvrnitých vajec, na nich sedí samice patnáct dní, kterou samec během tohoto období krmí. Mladé sýkory jsou v hnízdě asi dvacet dnů, potom je navždy opustí.

Přítomnost parukářek je ukazatelem zdraví a celistvosti lesního ekosystému, který přirozeně obsahuje stojící a zetlené stromy. Dřevo odumřelé borovice po zhruba deseti letech zetlí natolik, že v něm parukářka dokáže vytvořit hnízdní dutinu. Odumřelý strom tak může vytvořit zázemí pro několik generací sýkor.

Nejběžnější obyvatelkou tišnovské přírody je sýkora koňadra a modřenka, ale také můžeme spatřit sýkoru babku. Fotografie parukářky byla pořízena na krmítku ve středu města. Přilétala tam také sýkorka uhelníček, ale o těch zase někdy příště. Nezapomeňte jim v zimním období přilepšit semeny slunečnic.

Všechny druhy sýkor je mají rády. Na jaře a v létě vám pomohou se škůdci na vašich zahrádkách. To bude jejich odměna za vaši zimní péči.

Josef Permedla