Den dobrovolníka UNICEF v Zambii

Bum! Ze spaní mě probudí rána, jak Land Cruiser vjel do další díry. V Česku všichni nadáváme na stav našich silnic, ale tohle je jiná liga. Koukám na hodinky a zjišťuji, že už to budou dvě hodiny, co jsme opustili zpevněnou cestu, ztratili signál a vydali se kamsi do buše. Je začátek roku 2020 a já jsem na cestě k základní škole Janeiro v zambijské provincii Luangwa, na hranicích Zambie, Zimbabwe a Mosambiku. Od malička jsem chtěl zažívat dobrodružství ve stylu Indiana Jonese, lovce lvů poručíka Petersena nebo Emila Holuba a zároveň dělat něco, co mi bude dávat smysl.

S touto motivací jsem se dostal v rámci programu United Nations Volunteers do UNICEF v Zambii. Ministerstvo zahraničních věcí ČR každý rok vysílá  skupinu dobrovolníků, a tak další kamarádi „zachraňují svět“ pod agenturami OSN třeba v Gruzii, Moldavsku, Etiopii, Libanonu či Jordánsku. Ten výběrový proces nebyl úplná dávačka, ale zkrátka se stalo, že jsem před šesti měsíci přistál na letišti v Lusace. Kluk z Tišnova, poprvé v Africe s vědomím, že komfortu bylo dost a že konečně poznám rozvojové země. I s rizikem, že mé okolí vystavím chorobám, divočině a hrůzám, které v jejich představách o Africe panují.

Moje rekapitulování vyruší zastavení auta. Společně se dvěma kolegyněmi Zambijkami následujeme našeho průvodce – zástupce místní samosprávy  do základní školy Janeiro. UNICEF tady realizuje projekt na materiální podporu dětí ze sociálně slabých rodin. Funguje tak, že místní komunita vytipuje nejchudší domácnosti a pro jejich děti jsou pak pořízeny psací potřeby, učebnice, ale i uniformy. (Vláda sice přijala usnesení o tom, že děti nemusí uniformu mít, ale tady platí nepsané pravidlo „nemáš uniformu, nemáš nárok na kamarády“.) Tak jako vždy jsem středem pozornosti. Od učitelů vím, že jsem pro některé první běloch, kterého vidí. Vyměňuji si s nimi pozdravy a pár přihrávek s kopačákem v podobě zmuchlané igelitky zamotané provázkem. Česko tady moc neznají, Československo už víc a nejvíc Petra Čecha – toho brankáře s helmou – fotbal je tady náboženství.

Sedíme v kanceláři ředitele. Ve škole jsem v ředitelně byl za život jen párkrát, ale pamatuju si, že tam aspoň svítila světla. Tady se používají coby zdroj světla otevřená okna a dveře. Tenhle rok je sucho a většina hydroelektráren nemá z čeho elektřinu vyrábět. Kolegyně kontrolují finance. Když zvýší hlas v místním dialektu a chtějí další výkaz, říkám si, že zlatá návštěva některého z našich úřadů. Já se zajímám hlavně o povahu projektu, a tak se potkáváme s dětmi, které pomoc od UNICEF obdržely. Jsou to opakující se příběhy každodenního 10 km chození do školy, nedostatku jídla a vody, práce po škole i před školou či předčasného těhotenství. Na druhé straně i úsměvy, radost a slova díků. Mám z nich pocit neuvěřitelné vděčnosti za to, že v té škole mohou být. Sám cítím, že bych do nich měl „nalít“ ještě trochu motivace, a tak ze sebe ždímám věty, ať nic nevzdávají. Kupodivu mě poslouchají a na konci i zatleskají.

Od místních se dozvídám, že ve vesnici je kluk, který nemůže chodit, a proto tráví většinu času doma. V zambijských komunitách je handicap považovaný za trest způsobený Bohem nebo čarodějnictvím. A tak jsou známy případy, kdy dítě prožije život zamčené v pokoji, protože se za něj rodiče v komunitě stydí. Dorazím do vesnice a překladatel mi tlumočí otcova slova, že má syna, který nemůže chodit, ale lidé se jim snaží pomáhat. Po chvilce se z hliněného domku doslova vyplazí kluk, k přemisťování používá jen ruce, nohy tahá za sebou. Jmenuje se Michael, žije s rodiči a dvěma sourozenci a ochrnul po neléčené obrně. Škola je 2 km odsud, tak nemá šanci, že by se tam někdy dostal. A to je tady vstupenka do života bez vzdělání a v závislosti na pomoci.

Po cestě zpátky přemýšlím, co dělat. Takových případů jsou v celé Zambii stovky, a tak jsem rád, že o pár týdnů později dokončím návrh projektu na speciální podporu vzdělávání pro děti s handicapem. Tohle je věc, kterou mám na UNICEF rád – smysl pro flexibilitu a akceschopnost. „Některý věci, který jsem předtím prožíval, byly fakt kraviny.“

Článek a foto byly převzaty se souhlasem autora z webových stránek UNICEF ČR. Programy UNICEF můžete podpořit na www.unicef.cz.
Redakčně kráceno

David Pulgert

Program Mladí dobrovolníci OSN (UNV) je jedním z prioritních programů české Strategie zahraniční rozvojové spolupráce 2018–2030. Každý rok vyjede 8–10 českých dobrovolníků do rozvojových zemí pracovat v agenciích OSN. Program UNV umožňuje mladým lidem získat cenné praktické zkušenosti a dovednosti a zjistit, jak funguje systém OSN. Jedním z českých dobrovolníků, který v rámci programu UN Volunteers vyrazil do světa, je David Pulgret z Tišnova, který byl součástí týmu Social Protection and Research v kanceláři UNICEF v Zambii.