Inspirace není kopírování, ale porozumění

S Michalem Medkem o interpretaci místní jedinečnosti

Ředitel Ústavu pro interpretaci místního dědictví ČR, od letoška už bývalý ředitel mezinárodní skautské základny Kaprálův mlýn, zakladatel střediska ekologické výchovy v Krásensku, vyučující interpretace přírodního a kulturního dědictví a environmentální výchovy na dvou fakultách Masarykovy univerzity, Michal Medek (*1973), žije v Tišnově.

Michal Medek osobně
Michale, my čtyřicátníci jsme představiteli tzv. středního věku, kdy si musíme připustit, že polovina života je za námi a zbývá už jen (nebo ještě)
druhá polovina. Jak se cítíte dnes? 
Mám dobrý pocit z toho, co je za mnou, a těším se na to, co je přede mnou. Po deseti letech práce na pozvednutí Kaprálova mlýna z ruiny v mezinárodně uznávanou skautskou základnu jsem předal vedení další generaci a to mi uvolnilo ruce pro současné projekty: Jednak tak trochu povinné postgraduální studium na katedře environmentálních studií, kde již 15 let učím, a také bychom rádi s manželkou v Tišnově vybudovali ordinace praktického lékaře odpovídající 21. století.

Navzdory Vašemu širokému záběru a řadě aktivit není asi v Tišnově mnoho lidí, kteří by Vás znali. Prozradíte nám, který vítr Vás do Tišnova přivál, odkud a proč?
Před čtvrt stoletím jsem krajině Tišnovska věnoval svoji diplomovou práci (na Přírodovědecké fakultě MU v Brně), výsledky pak vyzkoušel se studenty tišnovského gymnázia v rámci učitelské praxe ze zeměpisu. Odezva studentů na hodiny o místní krajině byla výborná, a dokonce jsem dostal i nabídku na gymnáziu učit. Jenomže přede mnou byla civilní služba, kterou jsem realizoval v Domě ekologické výchovy Lipka, a tam se objevila možnost  plnění
prvního velkého snu, který jsem několik let nosil v hlavě: vytvořit pro studenty středních škol badatelský prostor, místo, kde by se mohli učit přírodním vědám přímo v terénu, podobně jako to třeba ve Velké Británii dělá organizace Field Studies Council. Takže jsem skončil v Krásensku na Drahanské vrchovině, kde jsme doslova z ničeho budovali takovéto zařízení.
Do Tišnova jsem se vrátil v roce 2012, kdy jsme opravili dům po babičce manželky, jenomže to jsem už pracoval na plné obrátky na projektu Kaprálova mlýna a byl jsem víc v Moravském krasu než tady. Takže přivátí proběhlo přes manželku, bydlíme tu spolu s její babičkou, Marií Melicharovou, která patří k nejstarším občanům Tišnova.

Skauting, environmentalistika a interpretace představují Vaše hlavní oborové zaměření. Co Vás udrželo již víc jak 20 let v sektoru, kde zdá se stále musíte jít nevyšlapanou cestou?
Baví mne právě to vytváření prostorů. Z ničeho vytvoříte prostor, který si už žije vlastním životem a oživují ho další lidé. Hybným motorem je přitom touha přenášet do naší země inspiraci od těch nejlepších v Evropě nebo na světě. Myslím si, že takových je v naší generaci hodně, lidí, kteří vidí svá poslání v pozvedávání ČR. To, že jsme dosáhli materiálního blahobytu, je hezké, ale je zde ještě spousta oblastí, kde kloužeme po povrchu. Tváříme
se, že to jako funguje, ale chybí nám vhled a porozumění smyslu. Příkladem můžou být dotační programy, kde se aparát soustředí na to, jestli je rozpočet na halíře ve správných kolonkách, ale nikoho nezajímá kvalita a smysl toho, co vzniklo.

Michal Medek odborně
Teď trochu zevrubněji o Vašem oboru: je u nás zatím málo lidí, kteří se vaším oborem zabývají. Můžete nám tento pojem, obor a Vaši práci přiblížit?
Interpretace přírodního a kulturního dědictví se zabývá vzděláváním převážně dospělých přímo na místech, kde se setkáváme s cennou přírodou nebo kulturními hodnotami. Není to žádné raketové inženýrství, vlastně jenom aplikace toho, co víme o způsobech učení i na oblast volného času. Cílem je většinou ocenění důvodu ochrany místa, vysvětlení smyslu sbírkové činnosti nebo prostě rozšíření obzorů. Radikálnější kolegové tvrdí, že touto činností zároveň formulujeme identitu celé místní pospolitosti.

V našem pragmatickém pojetí si dovolím i onu triviální otázku: A k čemu je to dobré?
V současné situaci v České republice je to dobré především k tomu, aby se efektivně vynakládaly veřejné prostředky. Právě šok z toho, jak se bez jakékoliv kvalifikace rozhoduje o budování expozic v návštěvnických centrech za stamiliony ze strukturálních fondů, mne vedl k tomu, že jsem tento obor čtyři roky dálkově studoval ve Skotsku. Tam jsem pochopil, že se sice můžeme vypravit třeba do nějaké špičkové světové expozice v Londýně, nadchnout se pro její provedení a pak se pokusit to zkopírovat u nás, což se často děje, ale ono to nebude fungovat. K docílení efektu musíte vidět pod pokličku, porozumět teoretickým koncepcím a procesu vzniku. Dobrý architekt vám nepředloží k výběru fotky oceněných budov, ale začne se vyptávat, k čemu má dům sloužit, co od něj chcete. Tohle je podobný proces.

Laicky viděno to vypadá, že interpretace slouží především pro turistiku a cestovní ruch. Vychovává ke schopnosti prezentovat hodnoty místa a regionu pro ty, kdo je neznají. A co výchova domorodců, usedlíků a zejména jejich potomků?
Několikrát jsem zažil překvapení starostů malých obcí, že na jejich katastru je něco zajímavého, třeba zaniklá středověká vesnice. Myslím, že jsou zde dvě úrovně, první je zformulování si toho, čím je naše místo výjimečné. Často je to něco jiného, než si myslíme. Zejména na úrovni mikroregionů je občas taková snaha prezentovat „z každé obce něco“. Pak vznikají materiály, které nejsou pro návštěvníky vůbec zajímavé. Takže první úroveň je hledání jedinečnosti. Druhá úroveň pak je kvalitní prezentace. U nás je tradičně interpretace místa spojena s naučnými tabulemi. Ovšem výzkumy, které jsme v poslední době dělali, ukazují, že tyto panely nikdo nečte. Žádný vztah mezi množstvím panelů a zvýšením cestovního ruchu nebyl prokázán. A třetím rozměrem je, kdo tohle všechno vytváří. Ukazuje se, že když místa interpretují lidé, kteří zde žijí, zvyšuje to jejich hrdost, péči o místo a zároveň to víc zajímá i návštěvníky.

Interpretace vzešla u nás z odborných kruhů. Na druhé straně i v malých obcích kvete folklór, hledáme duši, paměť a kořeny, což je také interpretace dědictví. Jak si mohou jít tyto odborné a laické aktivity navzájem vstříc, aby se nemíjely, ale podporovaly.
Já bych ještě přidal muzea. I ve světovém měřítku se poslední čtvrtstoletí začíná výrazně využívat poznatků interpretace při tvorbě expozic. Ale zpět k otázce, myslím, že tady nedochází k nějakému míjení. Interpretace nastupuje v momentu, kdy chcete tradice nebo hodnotu místa sdílet s dalšími. Tam bych doporučil se seznámit alespoň se základem oboru. Je škoda investovat čas a úsilí do něčeho, co ve výsledku nikoho neosloví. Zároveň bych dodal, že u řady fenoménů je lepší, když se veřejně nenabízí. Zůstanou skrytými poklady a ne „atraktivitou cestovního ruchu“.

Tišnov je s reflexí vlastního kulturního i přírodního dědictví trochu pozadu. Existuje často jen vágní pojetí, čím by se město dnes mělo chlubit a prezentovat. Podobně jako „Podhorácko“, pro současníky pojem prakticky neznámý, i když se jeho folklorní podvědomí daří místy křísit. Kde by se dalo s interpretací začít a koho k ní vyškolit a vychovat především?
Tak nejdřív se vždycky musí najít parta lidí, která s tím chce něco udělat. A pak už je hlavně důležité držet nějakou dobu na uzdě fantazii, neupnout se
na první nápad a náměty z dovolených, ale postupovat systematicky. Expertní znalosti tady pak pomůžou v tom, čím oslovit, formulací srozumitelných sdělení, jakými prostředky komunikovat, jak vzdělávat efektivně… Bavíme-li se o Podhorácku, tak jiný pohled asi bude mít Czech Tourism, jiný místní akční skupina a jiný místní muzeum. Při prezentaci či oživování tradic se ovšem dotýkáme identity obyvatel a nikdo si nepřeje být postavičkou v Disneylandu – fantazijním světě pro turisty. Identitu Tišnova a Podhorácka by určitě neměli oživovat marketéři jednorázovými projekty. Neměla by se domýšlet, ale zdůraznit v těch oblastech, kde skutečně existuje.

Michal Medek na cestě
V loňském roce jste si splnil cestovatelský sen a prošel jste sám „Velkou karpatskou cestu“ – tříměsíční putování po pohořích karpatského oblouku
od jižní Moravy až do Rumunska. Copak Vás k cestě motivovalo? A jak dlouho tento sen spal, než byl probuzen a uskutečněn?
V roce 2002 jsem šel kousek Pacifické hřebenovky v USA, oslovilo mne to a chtěl jsem ji přejít, až děti vyrostou. Jenomže mezitím se tato cesta stala neuvěřitelně populární a dnes se o povolení k přechodu soutěží, což mne odradilo. Tak jsem ten nápad spojil s dalším snem – přejít všechna pohoří karpatského oblouku, který si postupně plním už třicet let.

Řada z nás si takové sny o velkých cestách plánovala v mládí, ale často z nich zbyl čas na pouhé zlomky. Jak jste to udělal vy, aby Vás práce a rodina mohly postrádat a zbyly i finance na takové „životní“ prázdniny?
Přechod Karpat je dost nízkonákladová záležitost, přijde vás na zlomek dovolené jinde. Prostě jsem si dva roky předem vyblokoval termín v kalendáři a domluvil se s kolegy a rodinou. Nebylo to samozřejmě bez komplikací, ale nakonec to dobře dopadlo.

Nelze se nezeptat na dvě typické otázky: kdy jste byl během svého putování nejšťastnější? A kdy to byla naopak největší krize?
Nejhorší byly první tři dny. Vůbec jsem si nedokázal představit, že tu dálku přejdu ve zdraví, padl na mne takový ten strach, kdy se vám sevře žaludek a máte chuť se na to vykašlat. Nejkrásnější moment bylo naopak setkání s vlkem v pohoří Penteleu, hleděli jsme si pár vteřin z očí do očí, než utekl.

S jídlem roste chuť. Sníte nějaký další podobný sen?
Zrovinka si jeden sen plním. Přeložili jsme knihu Karpatské hry do angličtiny a letos ji vydáme. Překlad financujeme sbírkou, do které přispívají stovky příznivců této knihy po desetikorunách, to je krásné. Také bych chtěl spolu s hrstkou dalších, kteří už Karpaty přešli, propagovat tuto cestu a transformovat web www.transcarpathian.org ve zdroj informací pro ty, kteří by to chtěli zkusit taky. Tím vlastně odzdola tuto cestu etablovat a zvyšovat v Evropě a ve světě povědomí o neuvěřitelném bohatství Karpat, které bohužel dnes mizí před očima.

Děkuji za rozhovor.

www.medek.us

Vladimír Vecheta