Malý indián z Květnice – Dobrý sluha a zlý pán

Malý indián z Květnice – Dobrý sluha a zlý pán

Po deštivém jaru přišlo parné léto a prázdniny začaly ťukat na dveře. Malý indián nemohl dospat a sotva se objevily první paprsky slunce, vyskočil z postele a začal se chystat na další výpravu se svým dědečkem. Tentokrát je čekala třídenní cesta a už se těšil, jak bude spát pod širákem. Batoh už měl sbalený a pořád přemýšlel nad tím, jestli na něco nezapomněl. Když dojedl snídani, kterou mu nachystala máma, uslyšel zaťukání na okno a radostí se mu rozzářily oči. Venku stál dědeček, měl na sobě hnědé kalhoty se spoustou kapes, u opasku se mu v pouzdře vyjímal dlouhý nůž, na hlavě klobouk a na zádech měl starý batoh.

Oba vyrazili na vlak, který je odvezl dobrých 80 km od domova a vydali se na cestu. Louky kolem nich voněly, ptáci štěbetali a ti dva pomalu, ale jistě ukrajovali jeden kilometr za druhým. Jednou šli po polní cestě, pak se zase prodírali lesem a malý hošík pořád dědečka ponoukal k tomu, aby mu vyprávěl příběhy z dob, kdy byl stejně starý jako on. Šli po staré neudržované cestě, která od sebe dělila louku a smrkový les, když k nim vítr zavál vzduch, který byl cítit ohněm. Dědeček se na chvíli zastavil, pak se podíval do dálky a přidal do kroku. Za chvíli uviděli krásný velký smrk, pod nímž seděl muž v takovém divném mundúru, vedle něj se na zemi válela nějaká lahev a podřimoval, kousek od něj plápolal oheň, jen na dva kroky od louky.  Když k tomu muži došli, tak se chlapec nestačil divit, jak se proměnil dědečkův výraz ve tváři. Sundal si batoh ze zad, odepnul polní rýč, vytáhl láhev s vodou a začal hasit oheň, vzal si lahev i od svého vnuka a nepřestal, dokud nebylo po ohni. Muž procitl a obořil se na dědečka: „Zbláznil jste se, co to děláte?“ Dědeček nehnul brvou, jen se podíval na muže a odkopaným pískem a hlínou zasypával celé ohniště. „Teď tady počkáš, dokud to nebude úplně chladný!“ prohodil dědeček k muži, vzal vnuka za ruku a vyrazili dál po své cestě. Na nechápavý pohled chlapce dědeček po chvíli odpověděl, že stačilo málo, jen silnější vítr, a mohla shořet celá ta krása, kterou vidí kolem sebe.

„Já jsem myslel, že to byl zálesák, podle toho oblečení,“ pravil malý chlapec. „To nebyl,“ odpověděl dědeček. „Když si chceš rozdělat oheň v přírodě, tak musíš být velmi opatrný a najít místo, kde se oheň smí rozdělat. Takové místo musí být padesát metrů od lesa, nesmí u něj být tráva a nic, co by se mohlo vznítit. Vždy je dobře, aby byla poblíž voda a musíš si připravit ohniště.“ Bylo pozdní odpoledne a ti dva vstoupili do údolí a minuli dřevěnou tabuli s nápisem „Tábořiště Canada“.

Z jedné strany se tyčila skála, z druhé zurčel potok. „Dones, prosím, suché větve z tamtoho lesa,“ řekl dědeček vnukovi. Když se chlapec vrátil, měl už muž vykopaný kruh a pečlivě po jeho obvodu skládal kameny. Na dva protilehlé kraje zatloukl do země dvě větve, které měly nahoře vidličku. „Ještě budeme potřebovat šáší,“ chlapec se nechápavě podíval. „Posbírej malé suché větvičky ze smrků,“ odpověděl dědeček. Po chvíli dědeček nalámal větvičky a dal doprostřed ohniště a kolem nich vyskládal silnější kusy dřeva, až z nich vytvořil malou pyramidu. Na delší větev zavěsil kotlík a nalil do něj vodu. Malý indián vytáhl sirky a zapálil oheň. Voda v kotlíku začala bublat a dědeček z ní ulil do dvou plecháčků, v jednom byl čaj a v druhém káva. Potom v kotlíku začal vařit polévku. Nic není tak dobré po celodenní chůzi jako něco teplého. Když oheň dohořel, zalil jej dědeček vodou z potoka a oba si vlezli do spacáků a usnuli. Ráno se dědeček přesvědčil, že je ohniště chladné, a zasypal jej odkopanou hlínou. Když odcházeli, nikdo by  nepoznal, že na tom místě předchozí večer hořel oheň.

Ten den měli před sebou dlouhou cestu a starý muž chlapci vyprávěl o ohních, o těch užitkových, o strážných, i o slavnostních hranicích. Vyprávěl mu i o tom, jak se dá rozdělat oheň bez sirek. Po cestě dědeček uřízl trs suché trávy a přivázal si ji k batohu, o kus dál sebral kus smrkového dřeva, které se odštíplo z prasklého kmene. Putovali celý den a chlapec už byl trochu unavený, když zahlédli tábor se stany s dřevěnými podsadami, na nichž byla celková áčka. „Ahoj Kenedy,“ zaznělo jim za zády. Dědeček se usmál a podal si ruku s mužem, který vystoupil z kraje lesa. Došli společně do tábora a kolem chlapcova dědečka se shromáždili snad všichni, kteří tu byli. „Už čekáme jen na vás, vše je připraveno,“ pravila starší žena a dědečkovi se rozlil úsměv po tváři. Společně došli k místu, kde bylo ohniště, ale mnohem, mnohem větší než to, co si včera s dědečkem udělali. Uprostřed stála pagoda. Táborový oheň složený z kulatých klád, které se v páru skládají vždy proti sobě, od nejtlustších polen dole až po ta nejtenčí nahoře. Do klád jsou udělané na krajích záseky, aby se horní polena pěkně usadila v polenech pod nimi. Vprostřed pagody to bylo napěchováno šouším. Všichni se posadili kolem ohniště a hleděli na dědečka. Ten si kolem sebe připravil uschlou trávu, smrkovou destičku, kus zahnutého klacku, pevné pletené lanko, kámen s důlkem uprostřed, kousek koudele, velký list a kulatý klacek ze smrku. Na konce prohnutého klacku si připevnil tětivu z lanka. Suchou trávu složil tak, že vypadala jako ptačí hnízdo. Potom vzal smrkovou destičku, nehtem do ní zaryl, aby se přesvědčil, že je dostatečně měkká, ale ne moc, a na palec od kraje udělal nožem důlek. Kulatý klacek na jednom konci seřezal do špičky a na druhém jej zakulatil, zbylou suchou kůru uprostřed klacku nechal být. Potom vzal luk a tětivu uprostřed otočil kolem kolíku (nebo někdy se mu říká vrták) tak, aby byl kolík vně tětivy dál od luku. Na špičatou část vrtáku nahoře přiložil kámen s důlkem a spodní zaoblenou část vložil do důlku v destičce, kterou měl položenou na zemi. Destičku dědeček na jednom konci přišlápl nohou, přitlačil vrták a lukem začal pohybovat tam a nazpátek. Po chvíli se začalo z destičky kouřit a vytvořil se v ní kulatý důlek. Muž vzal destičku a z boku v ní udělal trojúhelníkový zářez, který se zespodu rozšiřoval. Položil si pod destičku list, vedle zase hnízdo ze suché trávy, do níž vložil jemnou koudel. Opět nasadil vrták na destičku, přitlačil jej lehce kamenem shora a rozpohyboval luk. Vrták se točil a na destičce se začaly objevovat černé tečky, po chvíli začalo ze dřeva kouřit, dědeček ještě chvíli tahal lukem tam a sem o trochu rychleji. Když po chvíli vrták oddělal, pod destičkou se objevil kus dřevěného oharku, z kterého se dýmilo, ten muž opatrně pomocí listu vložil do hnízda. Hnízdo kolem oharku trochu přiklopil a začal do něj pozvolna foukat. Po chvíli se začalo z hnízda dýmit víc a víc, až vzplálo.

Oheň byl na světě a malý indián, podobně jako někteří mladší táborníci vydechli nadšením. K ohni přiložil jeden starší muž fakuli, která vzplála, od ní zapálili další tři a ze čtyř stran přistoupili k pagodě. Zaráz vložili fakule do připravené hranice a ta vzplála. Kolem chlapce všichni stáli a zpívali: „Ohéééň, ohééň, hřeje ruce, barví tváře, červená se line záře…“ Nic tak krásného chlapec snad ještě nezažil. Vzal za ruku starého muže a s obdivem na něj hleděl a říkal si, že má asi moc vzácného dědečka.

Pavel Hanák

Další článek:
Předchozí článek: