Filharmonik zpod vysoké sítě

Povídání nejen o tom, jak Boris Páč souběžně zvládal volejbalový míč i violoncello

V řečtině existuje slovo, které zní „kalokagathia“. V počátcích novodobých olympiád se používalo hlavně ve smyslu spojení tělesné krásy a duchovní dokonalosti – jeho princip bychom mohli parafrázovat tak, že každá lidská bytost by se měla snažit docílit harmonie těla a duše, jinak bude neúplná a jednostranná. Jednotlivé dílčí složky této rovnováhy symbolizuje na jedné straně sport a na druhé umění. Tišnovský rodák Boris Páč, který 10. července oslaví svoje 75. narozeniny, byl jak ligovým hráčem volejbalu, tak dlouholetým členem Filharmonie Brno či smyčcového Kvarteta města Brna. Povídal jsem si s ním sice převážně o hudbě, ale došlo samozřejmě i na sport. A protože si už nějakou dobu tykáme, nebudu na následujících řádcích předstírat, že je tomu jinak…

Můžeš úvodem zavzpomínat na svou rodinu?

Rodina Páčů pochází z Moravského Slovácka. Otec měl 11 sourozenců; všichni bratři vystudovali a sestry se naopak musely starat o rodinu. Táta se jako jeden z mála dal na technický obor – v rodině byli tělocvikáři, chemici, ale on dělal architekturu. Celá rodina byla kompletně muzikantská, čehož základ byl v Horňácku, v tamních písničkách. Každý, kdo patřil do rodiny, zkrátka musel na něco hrát. Maminka byla naopak z Tišnova a dlouhá léta působila jako sekretářka Sokolské župy Pernštejnské. Právě jako sokolové se rodiče dali dohromady na lyžích v Novém Městě. Otec pak studoval v Brně a po sňatku se přestěhovali do Tišnova, kde mí prarodiče postavili v roce 1925 dům. Táta tu šéfoval stavebnímu úřadu až do doby, kdy končil tišnovský okres, pak ho převeleli do Brna. Maminka je rozená Ráboňová; Karel Ráboň, po němž je poblíž náměstí pojmenována ulice, patřil do jejich rodiny. Narodil jsem se jako nejmladší ze tří dětí, sestra Alena byla ročník 1936, brácha Vladimír je 1940.

Tvoje křestní jméno není z nejobvyklejších. Pátrals po tom, proč ti dali rodiče právě takové?

Když jsem se narodil, byli u nás ještě Rusové – přímo v našem domě byla část vojenského lazaretu. Nebyli to řadoví vojáci, spíš většinou lékaři, v zahradě nám dokonce zasadili strom, moji mámu měli hrozně rádi a vůbec se jim nechtělo vrátit se zpět domů. A i když jsem se na to nikdy přímo neptal, je skoro jasné, že důsledkem toho všeho bylo i moje křestní jméno. Otec mi ale říkal, že nejde o ruské, nýbrž bulharské jméno, které v překladu znamená Bojuj!

Jaké bylo tvoje dětství a mládí?

Všichni jsme dělali totéž – zlobili a poletovali kolem baráku. Ve škole šlo všechno bez problémů, zájmově jsem byl víceméně nevyhraněný, ale přece jen orientovaný spíš na matematiku a podobné věci. V 7. třídě ale přišla náborová komise ohledně studií a řekla „ne ne, dva sourozenci už studují, tak tento mladý chlapec nikam studovat nepůjde. Má dvě možnosti: vojenská škola ve Vyškově nebo nástrojař v kuřimské TOSce.“ Do toho se ovšem vložil otec; nechal si poradit od Aleše Smíška, k němuž jsem chodil na klavír, a ten vymyslel, že u něj začnu hrát na cello. Skončilo to přijímačkami na konzervatoř, které jsem udělal a tím začala moje kariéra. Od klavíru k cellu jsem přešel vlastně z nutnosti a vůbec se mně do toho nechtělo. Klavír mne neskutečně bavil, ale bylo jasné, že na zkoušky se klavíristů přihlásí několik desítek a cellistů bude jen pár.

Co ti dalo studium na konzervatoři?

Škola byla velmi zajímavá, ale dlouho se na ní odehrával můj souboj s panem profesorem. Ten, který mne přijímal a byl fantastický, totiž v mém druhém ročníku zemřel a přišel jiný, profesor Kopečný, s nímž jsem zpočátku nedokázal dobře komunikovat. Trvalo tři roky, než jsme se vlastně dali jakžtakž dohromady. Jemu jsem pak ale vděčil za své první setkání s filharmonií. Ve třetím ročníku jsem tam přišel ještě se spolužákem jako výpomocný hráč a na úplný úvod mne čekal Bartókův Koncert pro orchestr. To byl vrcholný kus pro velká symfonická tělesa a najednou přišli dva elévové, kteří jen zhruba tušili, jak vypadá život muzikanta v orchestru. To se psal rok 1962… a poslední koncert ve filharmonii jsem odehrál v roce 2008, takže jsem v ní strávil skoro celé půlstoletí.

Přiznal ses, že se ti do violoncella moc nechtělo, ale časem jsi v tom určitě musel najít zalíbení…

Řeknu přesně, čím se to „překlopilo“. Na škole se vytvářela různá seskupení a pro vznikající smyčcové soubory bylo příkladem Janáčkovo kvarteto. S otevřenou pusou jsme poslouchali, co tihle pánové dokázali – jezdili po světě a hráli zpaměti celý repertoár. Když jsme pak ve 4. ročníku konzervatoře postavili své první kvarteto, zahráli jsme po jejich vzoru v Bratislavě Dvořákův kvartet taky zpaměti. A to byl ten moment, kdy jsem si řekl, že ta muzika má význam. Hře v kvartetu jsem pak zasvětil 20 let profesního života – vzniklo v roce 1971 jako Čermákovo kvarteto a posléze nám vedení města samo nabídlo, abychom používali název Kvarteto města Brna.

Po absolvování konzervatoře jsi ještě dále studoval?

Udělal jsem zkoušky na JAMU, kam jsem přešel k vynikajícímu profesoru Heranovi, který měl francouzské školy a znal se osobně s Bohuslavem Martinů. Pod Heranovým vedením jsem pak odehrál v roce 1968 s olomouckou filharmonií Koncert č. 1 Bohuslava Martinů v původní verzi, která se dnes už prakticky nehraje. To byl jeden z milníků. V posledním ročníku JAMU jsem pak byl v rámci studentské výměny na rok odeslán do západoněmeckého Saarbrückenu. Dostal jsem se tam k fantastickému profesorovi, který se jmenoval Maurice Gendron. Říkal jsem si, že bude-li to možné, zkusím si tamní pobyt o hodně prodloužit, ale už to nešlo. Začaly chodit dopisy, že se musím vrátit domů a že mi nebudou prodlouženy výjezdní doložky. Já jsem si tam navíc celou sezónu zahrál za Saarbrücken prvoligový volejbal. Na univerzitě se hned po příjezdu začátkem září ptali, kdo dělá nějaký sport, tak jsem se přihlásil a od října už jsem hrál ligu. Byl jsem jeden z prvních, kterému v Praze volejbalový svaz dal jako studentovi povolení, aby směl v zahraničí hrát. Kromě asi pěti zápasů jsem v té sezóně odehrál prakticky všechno.

Po návratu se Tvým zaměstnavatelem stala Státní filharmonie Brno?

Ne hned. Konkurz na zástupce koncertního mistra ve filharmonii jsem sice udělal už v roce 1970, ale šel jsem pak ještě učit na konzervatoř. Po tu dobu na mne z filharmonie tlačili, abych do orchestru co nejdříve nastoupil. Tehdy tam probíhala generační výměna a ředitel Ostrý chtěl mít k dispozici stálé hráče, takže po dvou letech jsem z konzervatoře odešel a v roce 1972 se stal naplno zaměstnancem Státní filharmonie Brno.

Jak se dívalo vedení orchestru na fakt, že jeho členové vytvářeli další menší tělesa a působili tak ještě i v souborech mimo vlastní filharmonii?

To je krásná otázka. Některý ředitel to neskutečně podporoval a byl rád, že hráči se věnují i komorní muzice a sólově se prezentují. Znamenalo to totiž, že ten člověk na sobě pracuje a navíc zaměstnává i hlavu a nitro. Filharmonie je především velké řemeslo a v  menších sestavách se najednou objevuje i něco navíc. Byli ale i šéfové, kterým když hráči řekli „pane řediteli, asi tak tři týdny bychom byli pryč,“ tak z toho moc velkou radost neměli a nastávaly hrozné boje.

Jakou hudbu jsi hrával nejraději?

Brněnská filharmonie je postavena na tradicích – Janáček, Martinů, Dvořák. Byli dirigenti, kteří navíc říkali: „když nebudete hrát klasiku, ztratíte základ.“ Klasikou mám teď na mysli éru zhruba od Bacha po Wagnera a Richarda Strausse. Takový byl třeba profesor Jílek, který po téhle stránce to těleso neskutečně tříbil. Na jmenované české autory jsem si rád a rychle zvykl, ale důležité pro mne vždycky bylo hlavně to, která osobnost právě dirigovala. Hostoval s námi například Gennadij Rožděstvenskij a s ním to byl nejlepší Janáček, jakého pamatuju. Za dirigenta Jiřího Waldhanse zase třeba u orchestru působili i mladí elévové jako Jiří Bělohlávek nebo Petr Altrichter, z nichž se pak stali mí výborní celoživotní kamarádi. To byl tehdy od ředitele Ostrého skvělý tah, mít vedle zkušeného dirigenta k dispozici i ty začínající. Jenže oni pak bohužel oba brzy utekli do Prahy.

Měl jsi v oblibě více hraní s velkým orchestrem nebo s menším kvartetem?

To se vyrovnávalo. Některé zážitky z orchestru se s kvartetem nedaly srovnat – třeba velká turné a takové štace jako Carnegie Hall v New Yorku. Bydleli jsme v hotelu na Broadwayi a nechali nás tam asi pět dnů, v nichž jsme měli volno a mohli si krásně prochodit město. V dalším průběhu turné už to pak bylo spíš jen rychlé stěhování z místa na místo.

Když jsme spolu před třemi roky dělali v Müllerově domě pořad Tišnovské tóny na vinylu, přiznal ses, že se Ti líbil i jazz…

Mám ho rád dodnes. Každý menšinový žánr je zajímavý v tom, že tě musí nějak chytit. Buď ti to zkrátka něco říká nebo ne. Existují ovšem lidé, kteří tě do toho jako by zavedou a naučí tě to poslouchat. Některá muzika totiž může být zpočátku trochu nesrozumitelná a je třeba se poučit, co to či ono vlastně znamená. Tohle fantasticky uměl vysvětlit náš spoluhráč Honza Beránek, který nás všechny školil. Já jsem se navíc dlouhou dobu znal s Gustavem Bromem, jehož syn studoval trombon pár ročníků pode mnou. Pak jsem se poznal i s Jaromírem Hniličkou a celý Gustův orchestr jsem doslova miloval.

Našel jsem nedávno na webu výsledky domácí ankety o nejoblíbenější violoncellovou skladbu a vedl v ní Dvořákův koncert h moll následovaný Eldarem a Šostakovičem. Vidíš to podobně?

Co se týče klasiků, je to tak, ale řadím sem i první cellový koncert Bohuslava Martinů. Mně se podařilo udělat si tu radost, že na závěr sólové kariéry jsem si v Linzi zahrál s tamní filharmonií právě ten Dvořákův koncert h moll. Jinak je ale cellová literatura doslova obrovská: Schumann, Čajkovskij, který psal i menší věci … profesor Heran nás nutil je hodně hrávat, abychom si – jak říkával – rozšířili obzory.

Brněnská filharmonie byla za minulého režimu zastupována Pragokoncertem a teprve po listopadu 1989 se vytvořila vlastní agentura, kterou jsi uváděl v život…

Zakládal jsem uvnitř instituce agenturu, které se teď říká Koncertní oddělení Filharmonie Brno. Podařilo se mi ji vytvořit během dvou let, ale za opravdu velkých obětí. Tehdy existovala představa, že kromě filharmonie bude pod agenturu spadat i festival – byly tam mnohé právnické boje s dříve nasmlouvanými společnostmi, které ale orchestr de facto okrádaly o hromadu peněz. Dva roky jsme pracovali ve třech lidech, dnes jich ta agentura má šestnáct. Jako hráč jsem měl po tu dobu jen půl úvazku. Pak ale přišel nový ředitel, s nímž se mi už nechtělo spolupracovat, tak jsem se naplno vrátil do orchestru.

Už jsi vzpomněl zájezd do Ameriky, jaké další světové štace zůstávají ve tvých vzpomínkách?

Ameriku jsme navštívili už v 70. letech, pak několikrát Japonsko, nejvýrazněji v rámci Toyota Tour na závěr mé kariéry. V Asii se to obvykle spojovalo s Koreou, někdy i s Ruskem. Nádherná bývala turné po Anglii, ta se teď už dlouho nedělají. Fantastické byly koncerty v Německu, kde se poznávaly tradiční sály v Mnichově, Hamburgu či Stuttgartu. Hodně se jezdilo do Itálie, poprvé jsme tam jeli dokonce vlakem a nástroje si nosili v ruce. Zajímavý byl zájezd na Maltu, hráli jsme i ve Vatikánu papeži Janu Pavlu II. – v té době orchestr dirigoval Aldo Ceccato, vynikající osobnost, se kterou jsem si velice rozuměl. Jedním z nejkrásnějších míst pro koncertování byl Singapur. V cizině se hrál hlavně Dvořák a Smetana, aby se ukázalo, že přijeli Češi.

Jsou nějaká opravdu památná vystoupení, která Tě obohatila na celý život?

Ano, jsou dvě. Především Má vlast s Rafaelem Kubelíkem na jaře 1990 na Staroměstském náměstí. Šlo o spojení muzikantů z více orchestrů z Prahy, Brna i Bratislavy, před námi seděla v první řadě Havlova suita s Milošem Formanem, byl to neskutečný zážitek, nejen vlastní koncert, ale celý pobyt po boku opravdového velikána české hudební školy. Na druhé místo bych zařadil setkání s Václavem Neumannem, který mne naučil lásce ke Gustavu Mahlerovi, což je dnes v podstatě krédo všeho, co na stará kolena v hudbě sleduju. V polovině 70. let u nás Neumann jako host dirigoval právě Mahlerovu 3. symfonii – dodnes slyším, jak říká: „musíte hrát, jako by tu seděl kazatel…“ Do té doby se Mahler u nás hrál jen občas, s jeho 4. symfonií jsme třeba vystoupili v roce 1976 na Pražském jaru pod taktovkou finského dirigenta Leifa Segerstama.

Co tedy v současnosti nejraději posloucháš, když máš chvíli klidu?

Jsou to třeba Wagnerovy opery, což bych dříve nemohl, hodně poslouchám Richarda Strausse. Nejraději tak činím v noci – dopřeju si koncertní zvuk a pouštím si věci, které se hrávaly na velkých pódiích, v provedeních s různými dirigenty. A je to strašně zajímavé.

A violoncello ještě někdy vezmeš do ruky?

Už málo, zahraju jenom vnukům, jinak na to není čas. Taky na klavír už hrávám jen s nimi. Sedím, hraju, kluci zpívají, ten starší se už sice učí hrát, ale oni bohužel doma nemají klavír. Musím je trochu odtáhnout od počítačů, i když nijak moc na nich závislí nejsou, naopak oba sportují.

Každý rockový kytarista má svůj idol, ať je to třeba Hendrix nebo Clapton. Mají to i filharmonici podobně? Vzhlížel jsi ty sám k někomu?

Samozřejmě. Byl to Mstislav Rostropovič a v této době je hvězdou Yo-Yo Ma, Američan narozený v Paříži tchajwanským rodičům. To jsou špičky, kam lze vůbec ve hře na nástroj lze dojít.

Pojďme konečně od hudby ke sportu. Mně nikdy nešlo do hlavy, že stejné ruce, které ovládají strunný nástroj, mohou vzápětí bušit do volejbalového míče…

Všechno je otázka cviku a přípravy. Když člověk hraje na nástroj, potřebuje mít samozřejmě prsty v pořádku, ale já jsem měl za celou volejbalovou kariéru jediné zranění a to mi ještě způsobil spoluhráč Jirka Knoflíček. Nikdy se mi třeba nestalo, že by mi balón obrátil prst. A to jsem se nijak speciálně nehlídal a volejbalem se zabýval i v časech, kdy už jsem působil ve filharmonii. Já jsem si prostě bez sportu svůj život nedokázal představit a vedl jsem k tomu pak i syna či vnuky. Ale mezi hudebními kolegy nás moc takových nebylo, zvláště ne pokud jde o míčové sporty. Na konzervatoři se mnou studovali spíš třeba atleti – oštěpař Šilhan, trojskokan Křupala.

Před zhruba deseti lety ses vrátil do Tišnova. Líbí se ti v rodném městě v pokročilejším věku stejně jako v dětství?

Já jsem po dobu své profesní kariéry bydlel s rodinou v Brně. Když jsem skončil ve filharmonii, ukázalo se, že sestra už nezvládá starat se o tišnovský dům. Tak jsme se rychle rozhodli a zhruba během tří týdnů se odstěhovali sem. Byla to jediná cesta, jak zachránit rodinné sídlo, ale já jsem to tak nebral a po návratu do Tišnova jsme si vlastně i se ženou neskutečně oddechli. Dal jsem se do správy baráku i zahrady, což mne naplňuje a jsme tu velice spokojeni. A pak máme ještě „druhý domov“ na chalupě pod Kralickým Sněžníkem, kterou jsem si kdysi zbudoval a dnes tam hrozně rádi jezdí i vnuci.

Boris Páč (* 10. 7. 1945 v Tišnově)

V letech 1959–65 studoval na konzervatoři v Brně hru na violoncello, následně byl posluchačem Janáčkovy akademie múzických umění. Po jejím absolvování se stal 1. zástupcem koncertního mistra violoncell Filharmonie Brno a na této pozici v řadách orchestru setrval až do svého odchodu do důchodu. Byl zakládajícím členem Kvarteta města Brna, které tvořil společně s houslisty Lubomírem Čermákem a Karlem Hejlem a s violistou Karlem Procházkou. Podobně jako filharmonie koncertovalo i kvarteto po celém světě a v roce 1984 obdrželo cenu za přínos české hudbě. Mezi léty 1990–98 působil i s Lubomírem Čermákem v mezinárodním komorním souboru Elmau Trio, jehož další členkou byla rakouská pianistka Erika Frieser. V roce 2015 získal Boris Páč ocenění Senior Prix udělované Nadací Život umělce společně například s Janou Brejchovou, Borisem Krajným či Alfredem Strejčkem. V mládí současně hrál na špičkové úrovni volejbal – jako člen družstva Baníku Tišnov působil koncem 60. let ve 2. československé lize, poté si v Saarbrückenu zahrál i německou bundesligu. Od konce roku 2009 bydlí znovu v Tišnově.

Václav Seyfert