Za Janem Lacinou

V sobotu 21. března 2020 zemřel doc. Ing. Jan Lacina, CSc. (*1944), lesní inženýr, krajinný ekolog a geobiocenolog, jedna z nejcharismatičtějších osobností současného Tišnova, držitel Ceny města Tišnova a dlouholetý spolupracovník Tišnovské televize i Tišnovských novin. Svůj poslední příspěvek právě do tohoto čísla odevzdal doslova jen pár dnů před svým úmrtím.

Absolvent zdejšího gymnázia vystudoval v roce 1966 brněnskou lesnickou fakultu a následně se věnoval průzkumu lesů v různých částech republiky. Od roku 1974 působil na pracovištích Akademie věd, ať už to byl nejprve krajinovědný Geografický ústav nebo později Ústav geoniky. V Brně  přednášel na Masarykově i Mendelově univerzitě, spoluzakládal tamní časopis ochránců přírody Veronica. Úzce spolupracoval s Českým rozhlasem, v němž natočil i pětidílný životopisný seriál Osudy, vydal několik knih. Na rodném Tišnovsku inicioval vyhlášení řady chráněných území. Byl nominován na prestižní cenu Josefa Vavrouška za rok 2018 v kategorii „dlouhodobý přínos v oblasti životního prostředí a udržitelného rozvoje“. Nelze zapomenout ani na jeho výrazný přesah do oblasti umění, zejména výtvarného.

Václav Seyfert

Několik vzpomínek na kamaráda a přítele

Byli jsme tři nerozluční kamarádi a přátelé od dětských let. Jan Lacina (Jen), Aleš Sigmund (Alda) a já (Jaroslav – Baťka). Zažili jsme spolu bezpočet krásných chvil, veselých příhod, často jsme poseděli v milé hospůdce nebo bezbřeze do ranního kuropění u Jena na zahrádce u dobrého vínka.

Poznal jsem Jena při činnosti, která byla pro něj příznačná. Chodil jsem do první třídy a jednou při cestě ze školy uviděl u hřbitovní zdi kluka, jak něco sbírá. Projevil jsem o jeho počínání zájem a on mi vysvětlil, že hledá semena jasanu do své sbírky semen, a ukázal, jak semena plachtí vzduchem k zemi a přitom se otáčejí, to aby dolétly co nejdál od stromu. Do první třídy jsme spolu nechodili, ale od druhé do páté ano. Spolu jsme ale ještě moc nekamarádili. Já bydlel na Trnci, Jen v ulici Hybešova a každý měl svou místní partu.

Ke sblížení došlo až v 8. třídě. Jen docházel po celý 2. stupeň ZŠ do třídy A, já do B. Často jsem chodil ze školy domů lesem přes Klucaninu a někdy v únoru tam došlo k našemu setkání. Při řeči jsme se dostali i k našim zálibám a kupodivu jsme se shodli, že oba zajímá příroda, mě určitě díky vlivu paní učitelky Mrázkové. Jen mě pak doprovodil až na Trnec. A již o Velikonocích jsme se spolu vypravili k pramenu potoka Lubě. Naše výprava však brzy skončila, protože při skákání přes potok Jenovi podklouzly nohy a on skončil po pás ve studené vodě. Rychle jsme se přes Klucaninu vraceli a cestou učinili velký objev. V seči nad cihelnami jsme spatřili krásného datla černého a našli i strom, v jehož dutině měl hnízdo. Do té doby žádný z nás datla černého neviděl, a zvláště Jen měl z tohoto objevu obrovskou radost.

To už jsme byli trojice. Aleš s Jenem chodil do stejné třídy, bydleli blízko a kamarádili se. V té době začínaly být v oblibě orientační závody a my tři se jich, jako tříčlenná hlídka, rádi účastnili. Dařilo se nám. Zvítězili jsme v místním kole a následně i v kole okresním. Velký podíl na výhrách měl právě Jen, neboť během pochodu podle mapy hravě zvládal otázky ze znalosti rostlin na stanovištích. Byl už tenkrát výborným botanikem a uměl pracovat s botanickým klíčem. Deset dnů o prázdninách mezi osmou a devátou třídou jsme společně trávili na putovním táboře na Malé Fatře organizovaném Smíškovou školou. Z dědinky Štefanová jsme každý den vyráželi na celodenní túry do hor v okolí. Po několika dnech jsme se za vydatného lijáku přemístili na chatu Pod Chlebom a po dalších dvou dnech ukončili pobyt dvoudenním pochodem hřebenovkou do Strečna. Byli jsme okouzleni krásou hor a nádherou přírody. Jen horlivě botanizoval a cestou i potom večer nás seznamoval s horskou květenou.

Po prázdninách nás čekala „jedenáctiletka“ v Tišnově a my tajně doufali, že budeme všichni tři chodit do jedné třídy. Leč zklamali nás, Jen chodil do třídy A, já s Alešem do třídy B. Ale přestávky byly „naše“ a také hodně času po vyučování jsme trávili společně. Třeba na hřišti u sokolovny nebo u ZŠ Smíškova. Jen vynikal ve skocích, do dálky skákal hodně přes pět metrů a do výšky kolem 160 cm, a to stylem „nůžky“. Společně jsme chodili do kina, na výstavy, do večerního cvičení v sokolovně, toulali se po Květnici a Klucanině nebo si dlouze povídali na cestě ze školy a při vzájemných návštěvách. Debatovali jsme o všem, co nás zajímalo. Jen už tehdy vynikal v botanice a hodně se zajímal o ornitologii, Aleš maloval a seznamoval nás s dějinami umění – tehdy nás okouzlovali impresionisté a půjčovali jsme si o nich různé publikace, já pak bájil o jaderných reakcích.

Spoustu krásných zážitků v nás zanechaly školní brigády, např. chmelová v Očihově nebo senná ve Slavkově v podhůří Šumavy. Tam už jsme měli „estrádní skupinu“ a jezdili s programem po okolních dědinách. Program sestával z různých scének, ze zdramatizovaných vtipů, Jan zpaměti přednášel dlouhý úryvek z knihy „Bylo nás pět“ a vše bylo prokládáno písničkami s doprovodem Alešovy kytary. Jen byl výborný recitátor a  každoročně vítězil ve školním i okresním kole recitačních soutěží mládeže. Ve škole jsme byli všeobecně známá veselá trojice a hodně se smáli, což naše vyučující někdy rozčilovalo, neboť si mysleli, že se smějeme jim. Tak to ale nebylo. Smáli jsme se některým, podle nás směšným situacím, a jakmile jsme jednou začali, smáli jsme se potom jeden druhému a nemohli přestat. To nám zůstalo až do stáří, a když jsme se sešli u Lacinů, paní
Yvona nad námi často jen kroutila hlavou.

V té době už Jen psával články do různých novin o událostech v Tišnově nebo ve škole a jeho nepatrné honoráře jsme „projídali“ v hotelu Květnice. Pro sebe si pořizoval zápisky z pozorovánípřírody a některé také uveřejňoval, říkal jim črty z přírody. Jeho vzorem mu byli M. Prišvin a J. Tomeček. Své literární nadání uplatnil na vysoké škole – založil fakultní časopis „LEF“ a později spoluzakládal časopis o ochraně přírody „Veronika“, který
dosud vychází.

V roce 1960 jsme cvičili na II. celostátní spartakiádě v Praze a konec prázdnin si užívali stanováním v mém rodišti Veselí nad Dalečínem. Po maturitě v r. 1961 jsme se rozešli na vysoké školy, Jen na vytouženou „Lesárnu“ do Brna. Studiem byl nadšený a brzy si našel spoustu kamarádů mezi studenty i asistenty. Byl stále literárně činný a osobně se znal s J. Tomečkem, s básníky J. Skácelem a O. Mikuláškem a sedával s nimi v kavárně. Jak to bylo možné, stále jsme se scházeli a zejména o prázdninách podnikali výlety na naši milou Vysočinu.

Jan se po studiu věnoval oboru geobiocenologie, což zhruba znamená, že z výskytu různých druhů lesních bylin, z půdních rozborů a výškových stupňů krajiny navrhoval druh lesa, jaký by se měl v daných podmínkách vysazovat. Od počátku své praxe prosazoval na základě svých výzkumů  výsadbu listnatých a smíšených lesů, které se nejlépe hodí na většinu území naší republiky. Byl velice zklamaný, že se navzdory vědeckým poznatkům tak děje jen velmi nedostatečně. Těžce nesl současnou kůrovcovou kalamitu do značné míry způsobenou špatnou skladbou lesů. Na Klucanině se však díky Jenovi daří postupně les obnovovat podle současných poznatků.

Naše přátelství pokračovalo i v našich rodinách. Jan byl mým svědkem na mé svatbě a je kmotrem syna Tomáše, já zase kmotrem jeho syna Ondřeje. Všichni jsme šťastni, že nás Jan obohatil krásnými publikacemi o přírodě Květnice a Tišnovska, o Klucanině i přírodními pořady v Tišnovské televizi.

O přírodě byl vždy ochoten přednášet, vedl četné přírodovědné vycházky, byl konzultantem mnoha doktorandům a na mnoha obrazových vernisážích hlavním řečníkem. Byl totiž velkým znalcem děl malířů, zejména krajinářů, a to jak tišnovských, tak i krajinářů z Vysočiny.

Moji milí kamarádi, touláte se mi už po hvězdách. Až se naplní čas, připojím se k vám.

Jaroslav Komprs