Jak se před padesáti lety zrodily naše noviny

S jubilanty Miroslavem Pavlíkem a Josefem Ondrouškem o počátcích Našeho Tišnovska

Pánové, s nimiž si budeme v tomto čísle povídat, mají mnoho společného. V těchto dnech slaví oba významné životní jubileum – Josefu Ondrouškovi bylo koncem března 75 let, Miroslav Pavlík bude mít za pár dnů rovných osmdesát. Oba jsou držiteli prestižní Ceny města Tišnova. A oba stáli v roce 1970 u prvních krůčků měsíčníku Naše Tišnovsko, z něhož se časem vyvinuly dnešní Tišnovské noviny. Právě o jejich vzniku jsme si těsně před tím, než protivirová opatření uzavřela všechny hospody, vyprávěli v restauraci Krček. Ale začít jsem musel otázkou z poněkud jiného soudku.

Vy jste od sebe věkově vzdáleni pět let, takže ze školních lavic se na rozdíl od ryzích vrstevníků znát nemůžete. Kdy a jak jste vlastně začali jeden o druhém vědět?
Miroslav Pavlík (MP): To je jednoduché. Naši otcové byli chovatelé zvířectva, sdružovali se a pořádali různé výstavy. My jsme jim tam jako kluci pomáhali – třeba stavět klece – a tam jsme se poznali.
Josef Ondroušek (JO): A potom jsme byli něco jako chovatelský dorost.

Pane Pavlíku, vy jste vnímán jako „duchovní otec“ myšlenky na vydávání pravidelného tišnovského měsíčníku…
MP: To je pravda.

Jak to tehdy vlastně všechno začalo?
MP: To byla doba, kdy se skoro nic nesmělo. Já jsem se obracel se svým nápadem formou dopisů na městský národní výbor, kde byl předsedou Jiří Jobánek. Oni to nakonec schválili, protože asi netušili, co z toho vzejde. Když se to prosadilo, pozval jsem kamarády a vytvořili jsme redakční kolektiv. K lednu 1970 vyšlo první číslo, stálo korunu a my jsme s ním chodili po hospodách. Každý z nás dostal třeba 50 kusů a kolportoval je, já jsem je nosil na sídliště do hospody a chodil s nimi stůl od stolu. Jana Vavřinová to pak jako pokladní po té jedné koruně všechno vyúčtovala.
JO: A přes Honzu Vrzala se pak prosadilo, že se to prodávalo i v obchodech – třeba v potravinách a samozřejmě v trafikách.

Prvního šéfredaktora Ladislava Štejgerleho si jmenovalo město?
MP: Konala se volba, já jsem to z nějakých politických důvodů nemohl být, tak byl zvolen doktor Štejgerle, který se tím připojil víceméně k hotovému.
JO: On byl tehdy předsedou kulturní komise, což ve volbě sehrálo svoji roli. Patřil mezi přední logopedy v republice a působil v Olomouci na univerzitě; měli jsme třeba v šest večer redakční radu a on spěchal už v osm na vlak, aby se přes Brno ještě večer do té Olomouce dostal.

Prý se uvažovalo, že by časopis měl větší formát a byly v něm i barevné fotografie…
MP: Je pravda, že jsme to chtěli mít více nóbl, ale pak byly skromnější podmínky, tak z toho vyšel ten malý formát, který byl poměrně praktický.
JO: My jsme si dokonce museli sami zajišťovat příděl papíru, který se dodával do tiskárny v Dolních Kounicích.
MP: V každém čísle se objevovaly medailonky o lidech, o nichž se do té doby skoro vůbec nevědělo. Pepa psal o sousedních vesnicích, Václav Borek popisoval různé vycházky, já o kultuře. Obsahově to bylo perfektní.

Jak se tehdy každé číslo vytvářelo? Předpokládám, že víceméně „na koleně“.
MP: Měli jsme připravené stránky o dvou sloupečcích, články se v šířce sloupce nahrubo vytiskly a já jsem pak dělal grafickou úpravu. Natištěné články jsem musel rozstříhat a vlepoval jsem je do těch sloupců stránku po stránce. Pak jsme se nad tím společně scházeli, třeba u nás na Jungmannce v kuchyni nebo později na radnici v kanceláři Jany Vavřinové, což byla taková naše dobrá duše.

Měli jste v redakčním kolektivu nějak rozděleny úkoly?
JO: Když vyšlo číslo, tak jsme se sešli, trošku se to zhodnotilo a pak spontánně každý řekl, co má připraveno do příštího vydání. Po čtrnácti dnech byla další schůze, kam už se příspěvky přinesly hotové. Poté to bylo komplikovanější v tom, že tisk byl sice v Kounicích, ale fotky se v podobě štočků dělaly v Brně na Cejlu, kde byla zinkografie. Z Kounic se to pak ještě posílalo zpátky ke korektuře a občas se stalo, že jsme to tam ke konečnému tisku vezli narychlo autobusem nebo dělali korekturu až na místě a sazeč pan Havránek nám ji bral rovnou zpod ruky.

Jak moc vám město zasahovalo do obsahu časopisu?
MP: Zpočátku to bylo v klidu, ale když to mělo úspěch, začali se do toho soudruzi montovat, věci se řešily i na městském výboru a mne to po čase naštvalo, takže v roce 1975 jsem od toho odešel pryč.

Původní název Naše Tišnovsko vydržel jen tři roky. Proč se pak z časopisu stal Tišnovský kulturní zpravodaj?
JO: Ministerstvo kultury tehdy vydalo závazné regule a ta tiskovina se musela vejít do příslušné škatulky. Proto se ten název změnil.
MP: To, že Tišnovsko je „naše“, jim do toho prostě nezapadalo.

Pokud vím, v původním redakčním složení ještě Josef Ondroušek nefiguroval. Jak to tedy bylo?
JO: Na úplném počátku jsem opravdu nebyl. První fotku i texty jsem měl až v dubnovém čísle – já jsem se totiž mezi ně tak trochu vnutil.
MP: Já myslím, že jsme tě spíš sami oslovili…
JO: Psal jsem o různých věcech, rád jsem dělal zejména tzv. pohlednice z okolních obcí – ze Železného, z Drásova…

A pak z toho byla po dvaceti letech nakrátko i pozice šéfredaktora…
JO: Na přelomu období 1989–90 nebyl nikdo, kdo by dělal šéfredaktora. Karel Fic měl pocit, že to dělat nemůže, protože má politický škraloup, tak jsem to vzal. Jenže on se pak spojil na radnici s Marií Sendlerovou a já jsem začal nabývat dojmu, že mne tam už nechtějí, tak jsem to zabalil.
MP: Já to doplním. Byl jsem tehdy zvolen do zastupitelstva, jednali jsme v sále pod kinem a Pepa tam přišel kvůli Tišnovským novinám. Stál jako chudák mezi dveřmi, oni ho zpovídali a tepali do něho. Takže se nedivím, že s tím skončil.

Na co z počátečních časů nejraději vzpomínáte?
MP: Já jsem hlavně rád, že to vůbec vzniklo. Že to začalo hezky a že to přes všechny časy přetrvalo až do dnešních dob.
JO: Vzpomínám na setkání s panem učitelem Vrabcem. Psal jsem tehdy o pile včetně její historie a jeho jsem pak potkal na poliklinice cestou k zubaři. Vyšel jako pacient z ordinace a říká mi, „tys to pěkně napsal“. To pro mne bylo největší vyznamenání.
MP: Míval jsem podobně dobrý pocit, když jsem prodával ta první čísla u stolů v hospodě a najednou se podařilo udat třeba dvacet výtisků. Nic jsme z toho tehdy neměli – ale když se pak našim novinám předávalo ocenění, přebírali je samozřejmě za nás soudruzi.
JO: To bylo u příležitosti dne tisku. Předseda zdejší partaje Roháček si šel v Brně tu cenu převzít. Vidím ho ještě dnes, jak kráčí sálem a usmívá se, přitom s tím neměl vůbec nic společného. Ale vzpomínám ještě na docenta A. B. Krále z Kuřimi, manžela tišnovské zpěvačky Květy Smrkalové. Byl vedoucím odboru kultury na okrese a musel vždycky podepsat, že číslo může jít do tisku. Střídal se v tom se svou podřízenou, inspektorkou kultury Lázničkovou, se kterou byly ovšem potíže, protože všechno kontrolovala, zatímco Král, když věděl, že jde o Tišnov, to ani nečetl a rovnou to podepsal…
MP: To byl vzácný člověk, pamatuju ho, jak vždycky našel řešení, když jsme třeba vydávali katalogy k výstavám, které byly na tu dobu problematické.  Jednou dokázal prosadit konání vernisáže i v době, kdy byl kvůli úmrtí Brežněva vydán zákaz akcí.
JO: … zatímco s Lázničkovou měli problém při vydávání svých pamětí i zdejší hasiči. Ona totiž kdysi schválila nějaký text, kde se psalo, že místní  hasiči sehráli za války fotbalový duel s mužstvem luftwaffe, byla za to pokárána a od té doby si všechno moc hlídala.

Co říkáte na dnešní podobu Tišnovských novin?
MP: Je to čtivé, je tam hodně materiálů, mně se to líbí. Je to dobře graficky uděláno, i když občas je něco méně čitelné, třeba popisky u fotek. Některé věci by tam sice nemusely být, ovšem teď je zkrátka taková doba, jako že učitelky řeknou dětem: „pište, děti, bude to v novinách“. Podobné věci bych oželel. Pěkné jsou materiály o přírodě nebo ze zdejší historie – tu by měli i noví lidé, kteří tu bydlí, určitě znát. Že je tam i plno věcí z vedení města, je samozřejmě zcela logické.
JO: Pro mne je to až moc obsáhlé, já to ani nestačím za měsíc přečíst. Ale kdo chce, tak si tam určitě to svoje vybere.

Václav Seyfert

Miroslav Pavlík (* 9. 4. 1940)
Po absolvování místního gymnázia vystudoval v Brně filozofickou fakultu a celý profesní život pak strávil na Střední zdravotnické škole v Brně na Jaselské, kde byl posledních 13 let ředitelem. Během studií působil externě v brněnském televizním studiu, spolupracoval s rozhlasem, psal a kreslil do různých novin a časopisů. Večerně studoval na Škole uměleckých řemesel v ateliéru profesora Zeminy. V roce 1978 založil v Tišnově Klub přátel výtvarného umění, v jehož čele stojí dodnes – za léta trvání klubu se podílel na organizaci zhruba 300 výstav mnohdy velmi výjimečných umělců (Jaroslav Kotas, Bohumil Matal, Miroslav Horníček, Jiří Suchý, Josef Liesler, Ladislav M. Wagner, Vladimír Renčín). Jako ilustrátor spolupracoval na více než 40 knihách, otištěných kreseb má dosud na 26 tisíc. V roce 1997 se přestěhoval z Tišnova do Železného, kde založil tradici letních výtvarných výstav či vánočních koncertů, za což před pěti lety obdržel od starosty obce Ocenění za dlouholetý přínos v oblasti kultury. V témže roce převzal i  pamětní list od Rady seniorů ČR.
Vydal několik vlastních literárních prací: brožuru Miroslavu Horníčkovi s láskou, rozsáhlou knihu Marie Pavlíková (věnovanou své tetě, tišnovské rodačce a brněnské herečce), slovník výtvarných umělců Od Veveří k Pernštejnu, monografii František Štěpán, grafika–kresba–malba a nedávno publikaci Akademický malíř Norbert Pokorný a jeho rod. K vydání je připravena další kniha Pověsti a pohádky z Tišnovska.

Josef Ondroušek (* 28. 3. 1945)
Po maturitě na tišnovském gymnáziu krátce studoval Vysokou školu dopravní v Žilině a absolvoval tříletý Institut výchovy bezpečnosti práce v Brně. Pracoval nejprve ve Svazarmu a poté plných 34 let v oblasti bezpečnosti práce u vodovodů a kanalizací, přičemž v posledních létech profesní kariéry působil nejen v Brně, ale vždy jeden den v týdnu i ve Žďáře, Jihlavě, Třebíči či Znojmě. Ve svém oboru byl autorem či spoluautorem šestnácti odborných publikací včetně jedné vysokoškolské učebnice a podílel se jako scenárista a odborný spolupracovník na třech filmech. Vloni na podzim, plných 10 let po odchodu do důchodu, byl v Plzni vyznamenán titulem Osobnost SOVAK (Sdružení odboru vodovodů a kanalizací).
Ve volném čase byl a stále je aktivní v celé řadě spolků a sdružení. Působil v tišnovském Radioklubu, přičemž současně byl členem České ústřední rady radioamatérů a rozhodčím I. třídy radiového orientačního běhu. S tišnovským Sokolem kolem roku 2000 cvičil při výjezdech do Košic či Kroměříže. Funkcionařil i v turistice; v Doubravníku, odkud pochází jeho manželka, spoluzakládal dnes již tradiční pochod, jehož organizaci po něm převzala jeho dcera. Zúčastnil se i turistických akcí v Dánsku či Lucembursku a od světové organizace IML (International Marching League) obdržel titul „Evropský chodec“. Pracoval ve výboru tišnovských včelařů a především zahrádkářů, které dnes vede jako předseda zdejší základní organizace Českého zahrádkářského svazu.