Spojenci Veroniky Psotkové

Jak může vypadat současná socha, jaká témata symbolizuje a proč se objevuje ve veřejném prostoru? Sochařka Veronika Psotková připravila pro Tišnov speciální prostorovou instalaci s názvem Spojenci. Najdete ji od 16. 5. do 15. 11. 2020 na zahradě Galerie Josefa Jambora a Městské knihovny Tišnov. Pozorovat ji můžete I při procházkách sousední Farskou zahradou.

Veroniko, tvé vzdušné drátěné sochy se již několik let stávají nepřehlédnutelnou součástí českého veřejného prostoru. Vystavuješ na různých místech po celé republice: v ulicích měst České Budějovice či Plzeň, na náměstí v Olomouci, v ulicích Opavy, pod mosty jako například na Náplavce v Praze, na zahradách zámků či terasách muzeí, na dvorcích domů a dokonce i na stromech. Co tě na veřejném prostoru zajímá a jak jej svými instalacemi proměňuješ? 

Mít možnost proměnit kousek veřejného prostoru je pro mne vždy především výzva a taky asi ta nejhezčí část tvoření. Jde o to, jít s kůží na trh, do prostoru, který pro umění není primárně vytvořen, jako jsou například galerie, ale tam, kde je možnost získat zcela upřímnou a často nečekanou zpětnou vazbu. Vnímám to jako nevšední vstup do všedního dne, už jenom to prostor kolem sebe proměňuje.

Tvé sochy často znázorňují obrovské figury žen v plavkách, lidi visící na prádelní šňůře nebo kojence přisáté k obrovské kouli. Jakým způsobem témata tvoříš a proč?   

Všechna témata úzce souvisí s tím, co prožívám v životě. Teprve poměrně nedávno jsem si uvědomila, že ve svých volných drátěných instalacích si od začátku tvořím takový deník různých procesů a záležitostí, které se mi dějí a zaujmou mne jako nosné téma pro novou instalaci. V posledních letech se hodně týkají mateřství a našeho ženského údělu. Raději si tvořím témata, která nejsou nikterak osobně dramatická nebo tragická, protože myslím, že v tom nemá smysl se babrat. Jsem ráda, když má díla dělají spíš radost a třeba někoho přimějí koukat se víc kolem sebe a hlavně nad sebe.

Vybrala sis uměleckou profesi, která je ve všech ohledech náročná. Sochařina je především dřina. Sochařky potřebují ateliér, spoustu materiálu a nářadí, často velkou fyzickou sílu a především čas a klid na tvůrčí práci. Žen sochařek také není mnoho. Proč u tebe vyhrála právě socha? 

No to je zajímavá otázka… vlastně moc nevím, jak se stalo, že jsem dnes sochařka. Jen vím, že jsem se tak ve čtvrťáku na gymplu rozhodla. Výtvarka mne vždy bavila a jako samouk jsem dělala amatérsky keramiku a tam jsem pochopila, že mi to s hlínou jde a vůbec práce v prostoru. Jít si za sochařinou bylo vlastně logickým vyústěním. Čím víc jsem se dostávala k tajům různých technik a procesů, tím víc jsem do toho byla zamilovaná a taky jsem viděla, kolik toho ješte neumím, nevím a chci pochopit. Přišlo mi to tak složité, náročné a pracné – vkládáte neuvěřitelné množství energie (a dalších prostředků) do něčeho, o čem nevíte, jestli dá smysl ještě někomu jinému a je Vám to v tu chvíli jedno. To mi přijde fascinující. Navíc socha nabízí neuvěřitelnou svobodu ve vyjadřovacích možnostech, ať jde o velikost, materiál, barevnost, všechno hraje svou roli a může mít pro konečný výsledek jasnou symboliku.

Vycházíš z klasického figurálního sochařství. Jak jsi došla k technice drátěných skeletů? Jakým způsobem a postupem vznikají tyto díla? Jak dlouho pracuješ například na soše Spojenci pro Tišnov?

K technice jsem došla úplně náhodou. V roce 2007 jsem pro atrium Domu umění v Opavě vytvořila první figury, na které jsem si nakoupila několik různých materiálů, ze kterých jsem chtěla sochy “vystavět”. Potřebovala jsem najít rychlejší způsob tvorby, než je modelování a odlévání, možnost rychlého tvarového vyjádření. Nakonec jsem zjistila, že to, co jsem považovala za jakousi kostru nebo podklad, což byla rabicová síť tehdy ještě s drátěnou konstrukcí, je nosné jako konečný výsledek a zůstala u toho. Je to dnes tedy 13 let od prvních drátěnek a za tu dobu se moje práce s tímto materiálem velmi proměnila, vnitřní konstrukce už nepoužívám, aby nerušily “kresbu” a většinou více prošívám. Figury šiju “z ruky”z nastříhaného pletiva, tedy rovnou bez nějakých šablon nebo výplní. Některé větší objekty jsem šila částečně pomocí konstrukce, která se po prošití vyndá. Čas tvorby je různý pro každou věc, ale už mi to docela jde, takže na soše pro Tišnov odhaduji tak měsíc střídavé nekoncentrované práce se dvěma pomocnicemi. Za normálních okolností by to byl zhruba týden plnohodnotného pracovního nasazení. Většinou ale mám rozdělaných současně víc věcí a střídám to, aby si oči odpočinuly, takže to přesně nejsem schopna říct….

Potkaly jsme se na tvé povedené vernisáži výstavy Spolu v Centru současného umění DOX v Praze, na níž jsi byla se svým manželem a dvěma malými dcerami. Jak se ti daří skloubit profesní a rodinný život? Můžeš nám popsat svůj běžný pracovní den?

Tak pokud bychom se bavili o běžném PRACOVNÍM dni, musela bych se vrátit v čase do doby před nouzovým stavem, protože teď jsem s dětmi doma hlavně já, nicméně i tak se snažím alespoň hodinu práce za den zvládnout a když je muž doma, tak i dvě až tři (žalostně málo, hlavně to není samostatně koncentrovaná práce). Běžně to mám tak, že ráno odvezu holky do školky, pak řeším věci v domácnosti a administrativu na počítači, zhruba 3 – 5 hodin jsem pak v ateliéru (podle teploty v ateliéru) a po 15 h je jedu vyzvednout do školky a jsem s nimi. Někdy se mi daří, obzvlášť v teplejších měsících, být v ateliéru ještě odpoledne i s dětmi.  Doteď se mi to dařilo skloubit poměrně dobře, někdy hůř, někdy líp, ale vždy jsme si poradili. Holky jezdily často na akce s námi nebo vypomohli prarodiče nebo tety na hlídání. Ateliér jsme postavili na zahradě, právě abych to měla s dětmi jednodušší.  Věřím, že ty nejnáročnější časy už máme za sebou, jak nám děti rostou pod rukama.

Prozraď nám svůj oblíbený obchod, materiál, knihu? 

Obchod – nejsem úplně nakupovací typ, šatník moc neřeším, protože mi stačí pár vernisážových outfitů a tím končím, jinak jsem v podstatě špinavá v pracovním…, ale jo, železářství a hobbymarkety. Na knihy vlastního výběru bohužel zatím už několik let nemám kapacitu, čtu a studuju hlavně podklady k práci pro expozice a prokrastinuju na internetu. Pokud jde o materiál, tak tam mám vlastně pár hlavních, které mi sedí a se kterými dělám – rabicová síť, románský cement, acrystal a sádra, lukopren.

Náš rozhovor vzniká v trvajícím nouzovém stavu vyhlášeném v reakci na pandemii koronaviru. Veřejné kulturní akce jsou do odvolání zrušeny. Tvá instalace v Tišnově proběhne, ale bez vernisáže a plánovaného doprovodného programu Muzejní noci. Tato situace je pro mnoho umělců, kulturních subjektů a institucí velmi obtížná. Jak tě tento nouzový stav ovlivňuje jako umělkyni na volné noze? 

Je třeba zmínit, že vliv to má dvojím způsobem. První je aktuální, přímý. Většinu výstav a instalací plánuji třeba i s ročním, někdy dvouletým předstihem a když začínají třeba v dubnu, květnu, mám už v lednu práci rozplánovanou téměř po dnech s konkrétním hodinovým  plánem. Se dvěma malými dětmi to jinak nejde, protože můj čas bohužel (i bohudík) není jen můj. Letos jsem měla v plánu dva velké projekty v Německu, na které jsem se opravdu těšila, samozřejmě se posouvají se příští rok, snad. Můj kalendář se stal jen směšným papírem a nejsem v tom sama, jeden rozdělaný projekt se zrušil úplně a něco se posouvá na nejbližší možný termín. Stále nemám vyřešenou péči o děti, až dojde na realizaci soch a už teď vím, že budu dělat po nocích. V určitých věcech mne prostě nikdo nezastoupí.

Další vliv bude do budoucna. V našich končinách je kultura vnímaná často jako luxus, spíš než osobní právo, a to pro umělce není úplně dobrá pozice. Na druhou stranu věřím, že to, co se u nás v živé kultuře všech směrů a druhů doteď “odehrálo” a dokázalo, už nebude možné tak snadno vymazat. Že i když je kultura dlouhodobě na okraji zájmu a podpory, lidé budou po tom dlouhém zastavení lační po potravě pro duši. Že se nějak otřepeme…, uvidíme, co příští měsíce přinesou.

Díky tvé instalaci bude umění v Tišnově žít dál i v této pro všechny náročné situaci. Díky! 

Já děkuji.

Radka Kaclerová

Tvorba Veroniky Psotkové (nar. 1981 v Opavě) je založena na principech realistického figurálního sochařství. Její sochy odkazují jak na klasickou, tak současnou figurální tvorbu. V posledních letech se do popředí jejího zájmu dostaly především netradiční prostorové instalace stylizovaných drátěných figur a objektů. Drátěné plastiky tvoří paralelní linii a současně hmotový protipól k její realistické sochařské práci a sama autorka je vnímá jako transparentní sochařské kresby, které citlivě reagují na změnu světelných podmínek. Jejich tvar se průsvitem zploští nebo naopak klouzáním světla po povrchu spojuje do plných objemů. Práce z rabicového pletiva technikou vrstvení a tvarování do objemů akcentuje kresebnost figur a odlehčuje korpus, navíc je prostor uvnitř figur vyplněn vzduchem. Zavěšením soch do volného prostoru ve výšce vzniká přirozená spojitost s okolním prostorem. Veřejný prostor nad hlavami se proměňuje a modrá obloha, mraky či sluneční světlo spolupracují na specifických trojrozměrných výšivkách. Autorka se věnuje genderovým tématům ženství a mateřství, pro její díla je charakteristická silná sensualita tělesnosti a vyjádření radosti v pohybu.

Veronika Psotková je absolventkou Ateliéru sochařství Michala Gabriela na FaVU VUT v Brně (2009). Často realizuje prostorové instalace v rámci lokálních i celorepublikových festivalů, jež mají za cíl prezentovat současnou sochařskou tvorbu v ulicích či zahradách měst.  Autorka vystavuje doma (výstava v DOX, Praha) i v zahraničí. V současné době žije a tvoří v Oboře u Loun.