Tišnovská noční obloha

Co spatříme, když zvedneme oči, II . díl

V prvním dílu seriálu na procházce tišnovskou noční oblohou jsme se zadívali na nejbližší a nejznámější či nejjasnější objekty, které pohled na nebe v noci nabízí. Šlo o tělesa z nejbližšího nebeského a vesmírného okolí Země. Nyní je čas vpít svůj zrak do temnoty a začít si dělat pořádek v miliardách malých světel, kterým říkáme hvězdy.

Nekonečny vesmír hvězd
To množství větších či menších, hustěji či řídčeji rozmístěných světelných bodů, jsou cizí slunce, jimž jsme na všech stranách obklopeni. Leží od nás v nejrůznějších vzdálenostech a mají různou povrchovou teplotu i velikost. To jsou důvody jejich rozmanitosti. Neznamená tedy, že pokud hvězda svítí silněji a vypadá větší, že takovou je i ve skutečnosti. Spíše se nachází v prostorách vesmíru blíže k naší Zemi než jiné, a/nebo má vyšší teplotu povrchu, a tím i větší svítivost než její sousedky.
Vlastnosti hvězd vyvozují vědci z jejich pozorování, výsledky však skýtají mnoho čísel a málo poetiky. Pro náš laický pohled na oblohu je tedy lepší v ní vidět než spektrální barvy a magnitudy spíše obrazy, které tam vtiskla lidská fantazie i prachobyčejná praktičnost vedená snahou se v těch milionech světel trochu zorientovat.

Souhvězdí
Takovou pomůckou poznávání hvězdné oblohy se stala souhvězdí. Jsou to zdánlivé útvary na obloze tvořené spojnicemi několika nejjasnějších hvězd. Tyto v dávných dobách lidem připomínaly různé bohy, zvířata apod., podle kterých je pak pojmenovali. V každé civilizaci byl systém souhvězdí jiný. Na nebi bylo Mezinárodní astronomickou unií (v roce 1925) nakonec ustaveno právě 88 souhvězdí. Z nich 48 nese pojmenování ještě z antických dob a vztahují se k řeckým mýtům. Vidíme je především u nás, na severní nebeské klenbě. Jsou to třeba Býk, Velká medvědice, Orion, Andromeda a další. Řekové tato souhvězdí převzali už z Mezopotámie nebo z Egypta. Mimochodem nejstarší vyobrazení souhvězdí se týká Oriona a bylo vyryto na kosti pocházející z doby kamenné. Souhvězdí jižní oblohy, na kterou hledí obyvatelé Austrálie nebo jižní Afriky a Ameriky, vznikla později. Autory jejich názvů i tvarů jsou mořeplavci a vědci. Proto tu najdeme např. Trojúhelník, Mikroskop, Lodní kýl a podobně.

Jednotlivé hvězdy souhvězdí spojuje pouze lidská představivost, ale nejsou to žádné pevné obrazce. Kromě toho se vedle sebe promítají hvězdy, které dělí propastné vzdálenosti. To jen nám připadají „vedle sebe“. A protože se náš výhled do vesmíru díky oběhu Země v průběhu roku mění, dělíme pro nás pozorovatele celou nebeskou báň nad svou hlavou na pět částí. Čtyři tvoří skupiny souhvězdí viditelná na večerní obloze v jednotlivých ročních dobách – pak hovoříme o jarní, letní, podzimní a zimní obloze. Společná pro celý rok jsou pak souhvězdí, která uvidíme kdykoliv během roku, protože nikdy nezapadají za obzor. Nachází se okolo severního pólu a nazývají se cirkumpolární. O jednotlivých „oblohách“ se dočtete v průběhu roku v dalších číslech Tišnovských novin.

Další (mezi)hvězdné útvary
Při velmi hluboké tmě a čisté obloze neuniknou dobrým očím malé mlhavé obláčky, které vypadají, jako by se neuměly zaostřit. Proto se jim v minulosti vžilo označení „mlhoviny“. Až s pomocí dalekohledů byly rozlišeny v několik rozdílných útvarů. Skutečné mlhoviny tvoří rozptýlený plyn a prach a na obloze je postřehneme, jen když tuto „mlhu“ osvětluje nějaká blízká hvězda. Takovou a zároveň nejznámější je Velká mlhovina v Orionu.

Většina mlhavých útvarů viditelných očima jsou však hvězdokupy. Skutečné tlačenice hvězd na jednom místě ve vesmíru vznikly zpravidla jako místo jejich zrodu, odkud se vzniklé hvězdy pozvolna vzdalují, ale my je stále ještě vidíme blízko sebe. Cvičené oko najde skoro pokaždé hvězdokupy v souhvězdí Persea nebo Herkula. Na jednotlivé hvězdy je však rozliší jen dalekohled. S jednou výjimkou – nejznámější i největší hvězdokupou na obloze jsou
Plejády, známé jsou i pod lidovým názvem Kuřátka v souhvězdí Býka. Na zimní obloze jste si jich určitě všimli.

A nakonec nejvzdálenější útvar, jaký můžeme ve vesmíru pouhým okem spatřit. Najdeme ho jako obláček v souhvězdí Andromedy. Jde o spirální galaxii označenou M31. Tento útvar leží 2 mil. světelných let od nás. Galaxie jsou něco jako hvězdné kontinenty v moři vesmíru. V jedné takové se nacházíme ostatně i my s naší planetou a se všemi hvězdami, které okem pozorujeme okolo nás. Na přítomnost v takovém hvězdném ostrově nás upomíná poslední nezmíněný objekt oblohy, a to populární Mléčná dráha. Stříbřitý pruh táhnoucí se hvězdným nebem nejsou mraky, ať už pozemské nebo mezihvězdné, i když tak vypadají. Je to náš pohled na hustou koncentraci dalších a dalších hvězd, s nimiž jsme společně stlačeni do velkého otáčejícího hvězdného disku, který nazýváme Galaxie (s velkým G), jehož nejhustší část takto vidíme jen jako pruh světla. Ale to už je jiný příběh.

Tak vyjděte zas někdy ven a podívejte se na hvězdné nebe. Třeba tam konečně něco spatříte.

O tom, jak se nachystat k pozorování, a také o souhvězdích viditelných během roku se dočtete v dalších číslech TN.

Vladimír Vecheta