Podívej se za roh, co tam je

Rozhovor s Markem Therem

Marku, tvá rodina pochází z Broumova, prarodiče z otcovy strany mají sudetoněmecké kořeny. Jak vzpomínáš na dětství v Broumově (Braunau)?
Co si vzpomínám, děda mi vždy vyprávěl, kde co všechno bylo, kdo kde byl, jaký fabrikant a jak to probíhalo.  Sudety však byly liduprázdné, až vybydlené, moc tam toho nebylo. To bylo v 80. letech. Mně se v Broumově líbilo, jako dítě jsem si ovšem neuvědomoval, kde žiji, že to byly ty Sudety a že děda mluvil o broumovských Němcích. Měl jsem to štěstí zažít pratetu Bertu z Broumova, ta mi jednou řekla: „Ale Marku, já jsem Němka!“ Psávala nám dopisy německy, česky psát neuměla. Děda s babičkou odešli v roce 1969 a žili pak v Německu ve městě Waldkraiburg v okrese Mühldorf, bylo zajímavé a přišlo mi zvláštní, že najednou nedělali rozdíl mezi našimi Němci a Němci, dřív to přece rozdíl byl.

Vystavené kresby vznikly překreslením kreseb z rodinného archívu tvého prastrýce Franze Schmelze. Kdo je Franz Schmelz a jaké byly jeho osudy? 
Byl to bratr mé prababičky, narodil se v Otovicích (Ottendorf). V roce 1942 nastoupil na východní frontu a vrátil se až po osmi letech, nesměl se vrátit do Čech, ale zůstal ve východní části Německa. Jeho poválečný osud neznám. Před válkou se zajímal o rádia a trochu kreslil, neškoleně až naivně, kreslil krajiny kolem Broumova a vše na nich bylo zapsáno německy, česky neuměl. Byl pro mě inspirací, dal mi nápad, že bych mohl překreslovat broumovskou krajinu. Asi by se divil, jak je teď známý.

Proč jsou na kresbách krajin trajektorie včel?
Včelky pro mě znamenají důležitou atmosféru krajiny, včely jsou u květů vždy, ty vás neopustí. Vyrůstal jsem samozřejmě v jiné době než Franz Schmelz, ten by včelky asi nekreslil. Ale já jsem měl rád Medvídka Pú a animované filmy ze Západu, toho jsem si všímal a lákalo mě to. Zajímala mě produkce Walt Disney, ano, člověk
měl taky určité trauma ze zápaďáckých komiksů. Starší ilustrace Medvídka Pú měla různé barvy a kontury a bylo v nich použito asi dvacet různých druhů včel.

Dlouhodobě se zajímáš o německé dialekty našich Němců, jak se k nim dostáváš?
Je těžké použít dialekt našich Němců, už jím nikdo moc nemluví, mluví tím starší generace, například ve šluknovském kraji, kde pár Němců zůstalo a kde je generace padesátníků, která to slýchávala doma a mluví tím. My jsme doma německy nemluvili.

V názvech svých filmů a výstavních projektů také používáš němčinu, výstava v galerii Futura v Praze nese název Augenfett (Ospalek), v Galerii Josefa Jambora v Tišnově je to Kusch! Proč?
Tady se používala hodně kuchyňská němčina, myslím, že pro nás je rakouská němčina bližší než bundesdeutsch. Za Rakouska-Uherska se slovo kusch používalo a vžilo se pak ve výrazech kušuj, mlč, buď zticha. Myslím, že se název celkem povedl.

Zásadní polarita se otevírá mezi názvem výstavy Kusch! a idylickou soškou z 30. let z Bavorska s chlapcem pozpěvujícím si s ptáčkem na rozcestí. Tato metafora nevinnosti a oběti ve vleku dějinných událostí se opakuje i ve filmu Pflaumen, kde je chlapec umlčen výstřelem z pušky v lese.
Ano, film Pflaumen je o odsunu Němců ze Sudet. Chlapec nechce odejít, uteče matce do lesa a loučí se se stromy a krajinou, tam jej někdo najde a zastřelí. Na výstavě Kusch! je to spíš náhoda, že se vše poskládalo dohromady. Chtěl jsem nechat zahrát tematiku té sošky, přírody i kroje chlapce, který byl tehdy i u nás v horách.

Vlastní kresby broumovské krajiny jsi doplnil o krajinomalby moravských Němců ze sbírky Moravské galerie v Brně. Na základě jakých kritérií jste s kurátorem Petrem Tomáškem díla ze sbírek vybírali?
V poslední době se více věnuji a mám rád krajinomalbu mezi lety 1840 až 1920 a zajímají mě především pozapomenutí autoři, převážně to jsou naši Němci. Výběr jsem dělal spíše podle toho, jak mi obrazy
padly do oka, podle techniky, tahů štětce. Jsou to příjemné až idylické krajiny. A samozřejmě jsme vybírali i podle toho, co bylo k dispozici a co povolili odborní restaurátoři MG. Na výstavě jsou zastoupeni nejen moravští Němci, ale například německy hovořící český malíř nebo malířka narozená ve Slezsku, tedy slezská Němka. Nakonec každý z autorů má jedinečný osud a jejich příběhy mohou více říct o problematice národní identity, o tom, proč někteří z nich nebyli vystavováni.

Při vstupu do galerie se návštěvník ocitne v hravých kulisách, každý detail má vlastní význam a jako celek působí galerie téměř jako přípravná scéna k natáčení….
Ano. Výstavní projekt jsem zamýšlel za prvé jako opuštěné interiéry domů, od kterých dostanete klíče, otevřete a ocitnete se v interiéru, který neznáte, je po někom, s kým se můžete nebo i nemusíte seznámit, kdo vám přiroste k srdci nebo ne. Můžete vidět, jaké obrazy ten člověk sbíral a co si doma pověsil. Za druhé jako přípravnou kulisu nebo studio k natáčení. A za třetí jako počítačovou hru, ve které odkrýváte interiéry, dostáváte se do různých hal a prostorů, něco tam hledáte a vlastně nevíte co. Mě na hrách vždy víc zajímalo okolí a grafické zpracování a vždycky jsem se chtěl podívat za roh, co tam je, jestli je graficky dokončený nebo ne.

Jak se v tomto tvém interiéru vyjímá obraz, nábytek a nově zrekonstruovaný křišťálový lustr malíře Josefa Jambora? Jak se ti v Galerii Josefa Jambora vystavuje?
Jsem velmi rád, že jsem se seznámil s dílem Josefa Jambora a měl jsem radost, že můžu vystavovat v jeho domě, kde maloval a dožil. Je to pro mě čest a myslím si, že to dopadlo velice dobře. Líbí se mi obraz a  sezení v Jamborově ateliéru a především lustr, který se málem nenašel a pak našel a zrestauroval, a doufám, že zůstane artefaktem galerie navždy a nikdy se už nesmí sundat, je to vzpomínka na něj. Rád navštěvuji salóny a dobové interiéry a nechávám se jimi inspirovat. Jamborův ateliér jsem doplnil o detail z interiéru jedné vily ze zámku z 30. let ve Slezsku, který se mi líbil. Byly to dveře, tady je to jakýsi zámecký vchod se schůdky, s okénkem do jiné místnosti. Tým galerie byl skvělý a děkuji všem.

Co bys doporučil čtenáři, který by se o sudetské problematice chtěl více dozvědět?
Jediné, co bych doporučil, je, zajet si na Sudetoněmecký slet, který se koná jednou ročně v Augsburgu nebo Regensburgu. Jsou velice příjemní a velice tomu naklonění, je to skvělý zážitek. Samozřejmě němčina je tam důležitá, ale někteří umí česky, zvlášť ti, kteří odešli v 60. letech.

Marku, děkuji ti za rozhovor a budu se těšit na komentovanou prohlídku s autorem osobně, v neděli 29. 3. v 16.00 v rámci dernisáže výstavy Kusch!

Radka Kaclerová