Pár střípků na téma Martin Mejstřík

Zní to skoro neuvěřitelně, ale někdejším „vůdcům“ studentské revoluce z listopadu 1989 už pomalu táhne na šedesát. Alespoň tedy některým – Martin Mejstřík je totiž přece jen o něco starší než například Marek Benda, Monika Pajerová nebo Šimon Pánek. Mejstříkovu blížící se návštěvu Tišnova a vystoupení na diskuzním večeru v sále Kina Svratka v úterý 12. listopadu můžeme tedy s úsměvnou nadsázkou  charakterizovat tak, že půjde o vzpomínání jednoho starého chlápka na dávné časy.

Většina výše jmenovaných aktivistů byla v létech po listopadu ’89 vnímána poněkud kontroverzně. Platí to ostatně dodnes – a pro samotného Mejstříka možná ještě o něco více než pro ostatní. Necítím se kompetentní a ani není mým cílem se k jeho počínání v uplynulých třiceti letech stavět jakýmkoliv hodnotícím způsobem. Zkusil jsem jen posbírat na jedné straně střípky z jeho curricula vitae (jsou psány kurzívou) a na druhé straně pár jeho vlastních výstižných a charakteristických výroků (psaných tučně), které pronesl především v roce 2017 v rozhovoru se svým někdejším „spolubojovníkem“ Igorem Chaunem pro časopis Reflex nebo které uvedl o pár let dříve ve svém životopise senátora. Utřiďte si to, vážení čtenáři, vše sami, a budiž to pro Vás pozvánkou do tišnovského kinosálu na osobní setkání s člověkem, který 18. listopadu 1989 vyhlásil na Václavském náměstí zahájení společné stávky studentů a herců.

Narodil se 30. května 1962 v Kolíně, má čtyři sourozence, v létech 1964–68 žila celá rodina v Žilině, poté se přestěhovali do Liberce. Maturoval v roce 1982 ve Frýdlantě, z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy byl po dvou letech vyloučen, podle vlastních slov pro „politickou nezpůsobilost“. Dva roky strávil jako kulisák a divadelní elév v Ústředním loutkovém divadle v Praze. V roce 1986 byl přijat na DAMU, obor loutkářství, školu absolvoval státnicemi o pět let později. Roku 1987 se podílel na vzniku studentského časopisu Kavárna A.F.F.A.

Mám rád klasickou literaturu, Tolstého, Dostojevského, vůbec ruské klasiky. Z české literatury Čapka, Březinu, něco z Demla, Reynka – básníka, ale zejména grafika! Výtvarné umění mám hodně rád, ale jen to do roku 1945. To dál už je jen zmatek a rozmělnění.

V listopadu 1989 stál společně se Šimonem Pánkem v čele Koordinačního stávkového výboru studentů vysokých škol. V létech 1990–91 byl vládním zmocněncem pro „zestátnění“ majetku ÚV SSM, ale došel k závěru, že o vrácení tohoto majetku nikdo nemá zájem. Poté byl šéfredaktorem časopisu Obecní noviny a také předsedou jeho vydavatele, jímž bylo Sdružení občanů a přátel Malé Strany a Hradčan. V létech 1993–96 byl šéfem víkendové přílohy Českého deníku, údajně nejsvobodnější tiskoviny těch časů, v níž se psalo kriticky o Klausově ODS v době, kdy se to ještě nenosilo.

Komunistická partaj se měla zakázat hned po zvolení Havla prezidentem. Myslím, že oni s tím dokonce počítali, že budou zakázaní. Komunismus je naprosto srovnatelný s nacismem. Pakliže u nás existují partaje, které se hlásí ke komunismu, jsou to zločinecké organizace. A absolutně nechápu, že takovou máme i v parlamentu.

V letech 1998 a 2002 byl zvolen zastupitelemměstské části Praha 1 jako nezávislý na kandidátce Iniciativy pražských občanů, v roce 2006 byl zvolen tamtéž jako nezávislý na kandidátce SNK Evropští demokraté (rezignoval ke konci roku 2009). Ačkoliv se dle vlastních slov vždy cítil jako pravicový politik, celých 11 let stál v zastupitelstvu MČ Praha 1 v opozici vůči ODS, které vyčítal nedemokratické jednání, neprůhledné nakládání s veřejnými prostředky a klientelismus. K desátému výročí sametové revoluce, v listopadu 1999, spolusignoval další ze „studentských“ manifestů – Děkujeme, odejděte!

Politik by měl být připraven na kompromisy v tom smyslu, že k tomu cíli nedojde hned. Ale neměl by svůj cíl měnit! V českém parlamentu, s výjimkou prvních dvou federálních let, nejde o ideály, ale o byznys. O kšefty. 

Na období 2002–8 byl zvolen do Senátu jako nezávislý za stranu Cesta změny a stal se členem senátorského Klubu otevřené demokracie. V dubnu 2004 se stal prvním senátorem v historii českého parlamentarismu, jemuž poslanci zejména zásluhou hlasů zástupců KSČM a ODS znemožnili vystoupit. Stalo se tak na schůzi Poslanecké sněmovny, kam byl vyslán v roli senátního zpravodaje k zákonu o zásluhách Edvarda Beneše, jehož návrh Senát – i na základě Mejstříkovy argumentace – zamítl. V následujících senátních volbách v roce 2008 již neuspěl, o rok později rovněž neúspěšně kandidoval do Evropského parlamentu a poté odešel z politiky.

Ve vysoké politice jsem byl šest let a neměl jsem tam moc přátel. Tam bývá zvykem si tykat. To je běžné napříč partajema. Všichni si tykaj s komoušema, já ne. Já tykání beru jako projev přátelství.

V roce 2010 se po vleklé rodinné krizi rozvedl a odstěhoval se na Vysočinu. Posléze prošel různými profesemi (taxikář, vychovatel v dětském domově, ředitel outdoorového centra). Nadále žije na statku v obci Domamil u Moravských Budějovic.

Vrátil jsem se k tomu, co jsem chtěl už jako kluk. Žít na venkově u lesa v kontaktu s přírodou. Tak si to teď plním.

Václav Seyfert

Martin Mejstřík v hektických časech prvního pololetí roku 1990. Foto: archiv Martina Mejstříka